Meningeomy jsou zpravidla pomalu rostoucí nádory, které vznikají z arachnoideálních buněk. Tvoří přibližně třetinu všech primárních intrakraniálních nádorů. Vyskytují se častěji u žen. Klinická manifestace meningeomů je závislá především na lokalizaci a velikosti tumoru. V terapii se uplatňuje hlavně chirurgická léčba, jejíž úspěšnost je spojena s radikalitou resekce. Další léčebnou modalitou je radiochirurgie, alternativou spíše experimentální zůstává hormonální terapie. Materiál a metodika: Autoři popisují zkušenosti svého pracoviště se záchytem, diagnostikou, terapií a dalším sledováním pacientů s meningeomem (n = 552). Výsledky a závěr: Navzdory převážné histologické benignitě meningeomů, recidivy mohou být poměrně časté a oscilují mezi 10 až 30 %, vždy s ohledem na stupeň radikality operace. Proto je nutná dispenzarizace těchto pacientů a pravidelné kontroly pomocí MR, Meningiomas are usually slow-growing tumors, which arise from arachnoideal cells and represent about one third of all primary intracranial tumors. They occur more frequently in women. Clinical manifestations of meningiomas depend on location and tumor size. In therapy, surgical treatment is mostly applied; the success rate is associated with the amount of the resection. Another treatment modality is radiotherapy, hormonal therapy remains on experimental field. Material a methods: Authors describe their experiences with the diagnosis, the therapy and with the follow up of the patients with meningioma (n = 552). Results and conclusion: Despite of mostly benign histology of meningiomas, their recurrence may be relatively frequent and oscillates between 10 to 30 % often depends of the extension of the operation. Therefore, it is necessary to follow up these patients in compliance with regular monitoring using MR imaging., Miloš Duba, Andrej Mrlian, Josef Musil, Martin Smrčka, Marek Bradávka, and Literatura
Implantace trvalé kardiostimulace patří k výkonům, které se provádí v průběhu krátkodobé hospitalizace. Cílem práce byla identifikace nejčastějších ošetřovatelských intervencí/potřeb pacientů indikovaných k zavedení trvalé kardiostimulace v průběhu krátkodobé hospitalizace a následné vytvoření komplexní ošetřovatelské mapy péče. Prostřednictvím retrospektivní analýzy zdravotnické dokumentace byla sumarizována data od 100 pacientů, kteří byli hospitalizováni za účelem zavedení trvalé kardiostimulace. Na základě identifikace nejčastějších ošetřovatelských problémů byla vytvořena ošetřovatelská dokumentace, která je komplexní a je určena pro všeobecné sestry a další nelékařské pracovníky., The implantation of a permanent pacemaker is realized during short-term hospitalization. The goal of this manuscript is to identify the most frequent nursing interventions/needs of patients indicated for permanent pacemaker implantation realized during short-term hospitalization and, subsequently, to develop a complex nursing care map. The data of 100 patients who have been hospitalized for permanent pacemaker implantation have been summarized in a retrospective analysis of their medical records. Based on identification of the most frequent nursing problems, comprehensive nursing documentation was developed that is designated for nurses and other staff who are not doctors., and Šenkyříková M., Fišerová H., Ludka O., Špinar J.
Cíl: Podle literatury dosahuje četnost komplikací kranioplastiky po dekompresivní kraniektomii i více než 30 %. Cílem studie je hodnocení četnosti, příčin a léčby komplikací kranioplastik po dekompresivní kraniektomii pro expanzivně se chovající supratentoriální ischemii nebo kraniocerebrální poranění a analýza důvodů neprovedení kranioplastiky u části nemocných po dekompresivní kraniektomii. Soubor a metodika: V retrospektivní studii nemocných po dekompresivní kraniektomii (2006–2014) byla kranioplastika provedena u 25 z 35 nemocných s expanzivní malacií (71,4 %) a u 33 z 68 zraněných s poúrazovou nitrolební hypertenzí (48,5 %). Výsledky: Nejčastější příčinou neprovedení kranioplastiky bylo úmrtí. U 20 % nemocných s mozkovou ischemií a 61,3 % zraněných byla kranioplastika provedena časně (do 10 týdnů). Četnost neurochirurgických komplikací byla u kranioplastik u nemocných s expanzivní malacií 12 % (explantace plastiky u 8 %) a u kranioplastik po kraniocerebrálním poranění dosahovala 9,1 % (explantace plastiky u 3 %). Hydrocefalus a subdurální kolekce byly před kranioplastikou přítomny u 6 a 9,1 % zraněných. Četnost hydrocefalu po kranioplastice byla u kraniotraumat 6 % a u mozkové ischemie 4 %. Závěry: Četnost komplikací kranioplastik, byť nižší než uvádí literatura, převyšuje hodnoty očekávané u elektivních operací. Subdurální kolekce a hydrocefalus nelze jednoznačně hodnotit jako komplikaci kranioplastiky, protože mohou být přítomny již před kranioplastikou v důsledku základního onemocnění., Aim: Reported incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy may exceed 30%. The aim of the study was to analyse the incidence, causes and treatment options for neurosurgical complications of cranioplasty after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemic stroke and craniocerebral injury and to analyse the reasons for not performing cranioplasty in a subgroup of patients after decompressive craniectomy. Patients and methods: During a retrospective study (2006–2014) cranioplasty was performed in 25 of 35 patients after decompressive craniectomy for expansive supratentorial ischaemia (71.4%) and in 33 of 68 (48.5%) patients after decompressive craniectomy for posttraumatic intracranial hypertension. Results: Death was the most frequent reason for not performing cranioplasty after decompressive craniectomy. The frequency of early cranioplasties (< 10 weeks after decompressive craniectomy) was 20% in patients with ischaemic stroke and 61.3% in head-injured patients. The incidence of neurosurgical complications was 12% in patients after expansive brain ischaemia (cranioplasty explantation rate 8%). The incidence of cranioplasty complications in patients after craniocerebral injury was 9.1% (cranioplasty explantation rate 3%). Subdural collections and hydrocephalus were observed in 9.1% and 6% of patients after craniocerebral injury before cranioplasty, resp. Hydrocephalus requiring neurosurgical treatment was found in 6% of patients after craniocerebral injury and 4% of patients with brain ischaemia during the postcranioplasty period. Conclusions: Although the incidence of cranioplasty complications after decompressive craniectomy is lower than that reported in literature, it exceeds the rates expected for elective surgeries. Subdural collections and hydrocephalus cannot be unequivocally considered a complication of cranioplasty, because they are frequently observed before cranioplasty and may be caused by the disease requiring decompressive craniectomy. Key words: cranioplasty – decompressive craniectomy –brain ischaemia – craniocerebral injury – hydrocephalus – neurosurgical complication The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and D. Hrabovský, R. Jančálek, I. Říha, J. Chrastina
Léčba kolorektálního karcinomu (KRK) vyžaduje multidisciplinární přístup s účastí gastroenterologa, chirurga, patologa, onkologa a radiologa. Možnosti léčby jsou závislé na stadiu nemoci, celkovém stavu pacienta a také molekulární charakteristice nádoru. V rámci předoperační péče se léčebné postupy u karcinomu konečníku mírně liší od léčby karcinomu tlustého střeva. V případě metastatického KRK jsou možnosti léčby jednotné, použití kombinace chirurgické a cílené systémové léčby. Každá léčebná modalita KRK je zatížená rizikem komplikací. Proto je nezbytné s každým pacientem probrat prospěch a rizika navrhované léčby. Prezentujeme dvě kazuistiky pacientů s KRK, u kterých léčba vedla k dosažení remise i za cenu významných komplikací., Treatment of colorectal cancer (CRC) requires a multidisciplinary approach involving a gastroenterologist, surgeon, pathologist, oncologist and a radiologist. Treatment options depend on the stage of the disease, the overall condition of the patient and the molecular characteristics of the tumor. In the context of preoperative care, treatment procedures for cancer of the rectum is slightly different from the treatment of the colon cancer. In the case of metastatic CRC, there are unified treatment options, using a combination of surgical and targeted systemic therapy. Each treatment modality is at risk of complications. Therefore it is necessary to discuss the benefits and risks of the proposed treatment with each patient. We are presenting two cases of patients with CRC, where the treatment led to a remission, even at the cost of significant complications., Miroslav Zavoral, Tomáš Grega, Štěpán Suchánek, and Literatura
Cíl: Zjistit, zda použití CEUS v první linii hodnocení charakteru FLL je ekonomicky výhodnější než došetření pomocí CT nebo MR. Metodika: Do této retrospektivní studie bylo zahrnuto 254 pacientů s celkem 538 FLL vyšetřených v roku 2012. Všichni byli vyšetřeni pomocí CEUS, u nejasných případů bylo doplněno CT, příp. MR, u některých maligních nálezů bylo doplněno stagingové CT. Vypočítali jsme výdaje při tomto postupu. Pak jsme vypočítali, jaké by byly výdaje, kdyby všichni pacienti byli po úvodním nativním UZ došetřeni pomocí CT nebo MR. Výsledky: Náklady na diagnostiku těchto ložisek při použití CEUS (+ doplňující vyšetření) byly celkem 888 763,01Kč za rok. Při použití CT, resp. MR to bylo 929 614,60 Kč, resp. 4 317 011,94 Kč za rok. Rozdíl mezi celkovou cenou CT a CEUS je 40 851,59 Kč (4,39 %) za rok, mezi celkovou cenou MR a CEUS je rozdíl 3 428 248,93 Kč (79,41 %) za rok. Závěr: Výdaje na došetření FLL pomocí CEUS a CT byly srovnatelné. CEUS je však ekonomicky výrazně výhodnější ve srovnání s došetřením pomocí MR., Aim: The aim was to find out whether contrast-enhanced ultrasonography (CEUS) is a cost-effective method for the first line evaluation of focal liver lesions (FLL) compared to CT and MRI. Method: The retrospective study included 254 patients, with 538 FLL, examined using CEUS in 2012. Where CEUS results were not conclusive, CT or MRI was performed. Some patients with malignant findings on CEUS had additional CT for staging. We calculated the cost of this strategy. Then we calculated the cost if all of the patients had been examined by CT or MRI after initial native ultrasound. Results: The costs for evaluation of these lesions by CEUS (+ additional examinations) were 888 763,01 Kč for the year 2012. If we had used CT or MRI it would have been 929 614,60 Kč and 4 317 011,94 Kč, respectively. CEUS was 40 851,59 Kč (4.39%) cheaper compared to CT and 3 428 248,93 Kč (79.41 %) cheaper compared to MRI. Conclusion: Costs for evaluation of FLL by CEUS and CT were similar. CEUS is a much more cost-effective method compared to MRI., Miriama Šmajerová, Hana Petrášová, Tomáš Andrašina, Vlastimil Válek, and Literatura
Článek popisuje výsledky dotazníkového šetření stravovacích zvyklostí se zaměřením na konzumaci ovoce a zeleniny souboru romské populace. Hlavním cílem šetření bylo zjistit znalosti dotazovaných o zdravotním významu ovoce a zeleniny a o jejich doporučené denní konzumaci, postoje a skutečné chování ve vztahu k příjmu této potravinové skupiny. Dále byla pomocí týdenního frekvenčního dotazníku zjišťována konzumace ostatních potravinových skupin podle potravinové pyramidy. Kromě výživových zvyklostí byly předmětem zájmu také ostatní složky životního stylu, jako je kouření a míra pohybové aktivity. Soubor tvořilo 102 dospělých osob romské populace. Z šetření vyplynulo, že stravovací zvyklosti vzorku romské populace neodpovídaly oficiálním výživovým doporučením. Jako nedostatečná byla vyhodnocena konzumace ovoce, zeleniny a jiných potravinových skupin s příznivým vlivem na zdraví, naopak potraviny méně vhodné byly konzumovány v nadměrném množství. Neuspokojivé bylo také procento pravidelných kuřáků v sledovaném souboru a nezařazování cílené pohybové aktivity vyšší intenzity. Výsledky šetření mohou být námětem pro cílenou osvětu romské populace o správných stravovacích zvyklostech a vlivu jednotlivých potravinových skupin zejména ovoce a zeleniny na podporu zdraví. V rámci prevence nemocí souvisejících s výživou by neměly být opomíjeny ani další rizikové složky nesprávného životního stylu (kouření a pohybová inaktivita)., This article presents a questionnaire survey of eating habits focused on the fruit and vegetable consumption of 102 adults in the Roma community. The main goal of this survey was to determine the subjects' attitudes to, and knowledge of, fruit and vegetable consumption (including recommended daily intake), as well as their actual behaviour in this respect. Furthermore, a food frequency questionnaire was used to collect data about consumption of other food groups according to the food pyramid. This survey was also focused on other components of lifestyle such as smoking and physical activity. The results show that the eating habits of the Roma population sample did not match official nutritional recommendations. Consumption of fruit, vegetables and other food groups with beneficial effects on health was evaluated as insufficient, while less suitable food was consumed in excessive amounts. The percentage of regular smokers and absence of intensified and targeted physical activity was also unsatisfactory. The results of the survey can provide a topic for a targeted education of the Roma population regarding healthy eating habits and the impact of individual food groups (particularly fruit and vegetables) on health. Other lifestyle risk factors (smoking and physical inactivity) should also be emphasized in education for prevention of diet-related diseases., Jana Stávková, Zuzana Derflerová Brázdová, and Literatura
Úvod: Pectus excavatum je najčastejšou vrodenou deformitou hrudnej steny. Postihuje približne jedného zo 400 až 1000 novorodencov. Operačná korekcia sa stala metódou voľby u pacientov, ktorí spĺňajú indikačné kritéria. Najčastejšie využívanými technikami sú modifikovaná Ravitchova korekcia (HMRR) a minimálne invazívna korekcia pectus excavatum (MIRPE), pričom druhá menovaná je považovaná za metódou voľby u detských pacientov. V dospelej populácii je otázka najvhodnejšej techniky predmetom diskusie v odborných kruhoch. Metódy: Autori práce retrospektívne vyhodnotili súbor 60 dospelých pacientov, ktorí absolvovali MIRPE v období od októbra 2010 do marca 2015. Preferovanou technikou na pracovisku autorov bola „short-bar“ technika s pravostrannou torakoskopickou asistenciou. Získané údaje vyhodnotili s pomocou štatistického softvéru SPSS? verzia 21.0.0 (IBM, USA). Platnosť hypotéz a potvrdenie štatisticky významných vzťahov overili štatistickými testami. Klinické a demografické premenné sme vyhodnotili Studentovým t-testom pre parametrické dáta a Mann- Whitneyovým U-testom pre dáta neparametrické. Závislosť kvalitatívnych znakov boli otestované po zadaní do kontingenčných tabuliek pomocou Pearsonovho χ2 testu dobrej zhody. Za hladinu štatistickej významnosti sme zvolili p<0,05. Výsledky: V sledovanom období podstúpilo operačnú korekciu 45 mužov a 15 žien. Medián veku v súbore bol 24 rokov, bez štatisticky signifikantného rozdielu medzi mužmi (25 rokov) a ženami (23 rokov, p=0,368). Medián Hallerovho indexu v súbore bol 3,93, pričom mierne vyšší bol u ženských pacientov (p= 0,285). Asymetrická deformita bola prítomná u 20 pacientov (33 %), bez signifikantného rozdielu medzi pohlaviami (p=0,206). Medián dĺžky operačného výkonu v celom súbore pacientov bol 73 minút, pričom trvanie korekcie u mužov bolo mierne dlhšie (80 vs. 70 min, p=0,312). Dve dlahy sme implantovali 27 pacientom. Nezaznamenali sme pritom štatisticky signifikantný rozdiel medzi pohlaviami (p=0,454). Komplikácie boli prítomné u 15 pacientov (25 %), pričom sme nepotvrdili štatisticky signifikantný rozdiel podľa typu pohlavia (p=0,863), počtu implantovaných dláh (p=0,178) a tvaru deformity (p= 0,527). Najčastejšou komplikáciou boli recidivujúce ranové serómy u 6 pacientov (10 %). Medián pooperačnej hospitalizácie bol 5 dní, pričom sme nezaznamenali rozdiel medzi pohlaviami (p=0,653) a pacientami s rôznym počtom implantovaných dláh (p=0,600). Rehospitalizácia s potrebou ďaľšej chirurgickej intervencie bola indikovaná u 5 pacientov (8,3 %). Príčinou bola alergia na chróm (1×), ranová infekcia (1x) a recidivujúci seróm (3x) s potrebou V.A.C.? terapie (KCI, USA). Záver: MIRPE je možné ponúknuť ako bezpečnú a efektívnu techniku pri korekcii pectus excavatum v dospelej populácii aj na pracovisku bez predchádzajúcich skúseností s týmto výkonom u detských pacientov., Introduction: Pectus excavatum is the most common congenital chest wall deformity. Aproximatelly 1 out of 400 to 1000 newborns are affected by this diagnosis. Surgical correction is indicated in patients that fulfil the indication criteria. The highly modified Ravitch correction (HMRR) and minimally invasive pectus excavatum repair (MIRPE) are by far the most popular methods of correction. MIRPE has been established as the method of choice amongst children. Feasibility of the minimally invasive approach in the funnel chest correction in adult population still remains controversial. Methods: The authors present a retrospective analysis of adult patients treated by MIRPE in their institution. Sixty adult patients with pectus excavatum underwent MIRPE from October 2010 to March 2015. Various parameters were evaluated retrospectively. The effectiveness and safety of both techniques were evaluated with the use of statistical software SPSS? version 21.0 (IBM, USA). Data were evaluated using Student´s t-test or Mann-Whitney U-test for normally and non-normally distributed data, respectively. The comparison of categorical variables between the groups was evaluated by Pearson´s chi-square test. A p value of less than 0.05 was considered statistically significant. Results: 45 men and 15 women underwent MIRPE during the period. Median age in the group was 23 years without any statistically significant difference between males and females (p=0.386). Median Haller index was 3.93 and was slightly higher in women (p= 0.285). Asymmetric deformities were present in 20 patients (33.3%) without any statistically significant difference between the sexes (p=0.206). Median duration of the surgical correction was 73 minutes and was longer in males (p=0.312). Two bars were implanted in 27 patients with no significant difference between the sexes (p=0.454). Complication rate was 25% (15/60) without any significant difference based on the number of implanted bars (p=0.178), sex (p=0.863) or the presence of an asymmetric deformity (p=0.527). Wound seromas with 10% (6/60) were the most common complication. Median postoperative length of stay was 5 days without any significant difference between males and females (p=0.653) and patients with different number of bars implanted (p=0.600). The need for rehospitalisation and reoperation was indicated in 5 patients (8.3%). Allergy to chromium led to bar extraction in 1 patient and 4 patients were treated by V.A.C.? therapy (KCI, USA) because of wound abscess (1) and seroma (3). Conclusion: Minimally invasive pectus excavatum repair is an effective surgical technique for the treatment of pectus excavatum in adult patients. This technique can be learned and performed safely even without any former experience with this correction in children., and M. Lučenič, M. Janík, P. Juhos, A. Garchar
Úvod: Pro kvalitu nálezů z perfuzní scintigrafie myokardu je klíčové správné provedení zátěžového testu. Cíl: Retrospektivní zhodnocení kvality zátěžových testů prováděných na našem pracovišti v letech 2007 - 09. Metodika: Zátěžový test může být proveden několika metodami. Nejfyziologičtější je fyzická zátěž. Pokud není vhodná, použije se farmakologická (v ČR pomocí dipyridamolu nebo dobutaminu) či kombinovaná. Neobjeví-li se příznaky angíny pectoris, je fyzická zátěž považována za dostačující, pokud bylo dosaženo 85 % maximální tepové frekvence pro daný věk nebo hodnota dvojproduktu 25 000. Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 1189 pacientů (629 žen, 560 mužů), průměrného věku 62,5 (24 – 88) let. Použití jednotlivých typů zátěže: fyzická 687 (58 %), dipyridamol 73 (6 %), dipyridamol společně s fyzickou 418 (35 %), dobutamin 10 (1 %). Ze skupiny, pro kterou byla jako zátěžový test zvolena fyzická aktivita, dosáhlo požadovanou tepovou frekvenci 626 pacientů (91 %). Ve skupině se zátěží pod 85 % maxima bylo dosaženo 41krát dvojproduktu, 8krát anginózních příznaků, 8krát 75 % maxima (pacienti po IM), u ostatních pacientů byla zátěž ukončena z důvodu dosažení subjektivního maxima (při přítomnosti kontraindikací k farmakologické zátěži). Závěr: U většiny našich pacientů byl zátěžový test správně provedený, z čehož plyne, že z našeho pracoviště neodcházejí falešně negativní výsledné nálezy., Introduction: Appropriate performance of stress test is crucial for a quality of reports of a stress myocardial perfusion scintigraphy. Purpose: Retrospective analysis of stress tests quality performed in our department in the years 2007-2009. Methods: Stress test could be performed in different forms. Physical stress is the most physiological. Pharmacological (in the Czech dipyridamole or dobutamine) or combined stress could be used when physical stress is inappropriate. Unless no angina occurs, physical stress is considered adequate if the patient achieves more than 85 % of maximal age-predicted heart rate (MPHR) or double-product above 25 000. Results: We analyzed 1189 patients (629 females, 560 males), average age of 62,5 (24-88) y referred for stress myocardial perfusion imaging. We used following types of stress: physical only in 687 (58 %), dipyridamole in 73 (6 %), dipyridamole with physical stress in 418 (35 %), and dobutamine in 10 (1 %) patients. Required heart rate was achieved in 626 (91 %) patients stressed with physical activity. Patients who did not achieve required heart rate fulfilled adequate double-product in 41 cases, angina occurred in 8 patients, 8 patients achieved 75 % of MPHR (myocardial infarction in the history) and others were symptom limited (and simultaneously contraindicated to pharmacological stress). Conclusion: Absolute majority of our patients were stressed adequately, so we do not produce false negative reports., Ivana Kuníková, Otto Lang, Hana Syslová, and Literatura 10
Cíl: Práce shrnuje naše první zkušenosti se stanovením obsahu tuku a železa v játrech na 3T přístroji pomocí softwaru využívajícího současně techniku two-point Dixon, techniku multiechoDixon kombinovanou s T2* relaxometrií a single voxel 1H spektroskopii v kombinaci s T2 relaxometrií. Metodika: Do studie bylo zahrnuto 55 MR vyšetření jater provedených na 3T přístroji za použití softwarového balíku Liver-Lab (Siemens, Erlangen, Německo), který obsahuje sekvence a posprocessingové nástroje umožňující stanovit obsah tuku a železa pomocí výše uvedených technik. Jako referenční metody jsme použili 1H single voxel spektroskopii a sérovou hladinu feritinu. Výsledky: Technika two-point Dixon dosáhla při rozhodování o přítomnosti steatózy ve srovnání se spektroskopií senzitivity (SE) 72,4 % a specificity (SP) 80,7 %. Technika multiecho Dixon v oblasti zájmu, která se shodovala s oblastí zájmu pro spektroskopii, měla při rozhodování o přítomnosti steatózy SE 72,4 % a SP 92,3 %. Při kvantifikaci dosáhla velmi vysoké shody se spektroskopií r = 0,93. Při rozhodování o přítomnosti jaterní siderózy měla technika two-point Dixon SE 69,2 % a SP 60,0 %. T2* relaxometrie měla při rozhodování o přítomnosti siderózy SE 92,3 % a SP 100 %. Při kvantifikaci dosáhla vysoké shody se sérovými hladinami feritinu, r = 0,74. U T2 relaxometrie byla při rozhodování o přítomnosti siderózy SE 61,5 % a SP 80,0 %. Shoda se sérovými hladinami feritinu byla nízká, r = 0,28. Při srovnání T2 a T2* relaxometrie byla shoda obou metod nízká, r = 0,38. Závěr: Ve studii se ukazuje, že ze srovnávaných metod pro současné stanovení koncentrace tuku a železa v játrech je z praktického hlediska nevýhodnější technika multiecho Dixon spojená s T2* relaxometrií. Klíčová slova: magnetická rezonance, two-point Dixon, Multiecho Dixon, 1H MR spektroskopie, T2* relaxometrie, T2 relaxometrie, Aim: Our study deals with our first experience with quantification of liver fat and iron concentration at 3T MRI using two-point Dixon technique, multiecho Dixon technique combined with T2* relaxometry and single voxel 1H spectroscopy in combination with T2 relaxometry. Methods: 55 MR examinations were included into the study. The examinations were performed using a software package Liver-Lab (Siemens, Erlangen, Germany), which contains the sequence and posprocessing tools enabling evaluation using techniques that are mentioned above. As reference methods we used 1H single voxel spectroscopy and serum ferritin. Results: In decision on the presence of steatosis two-point Dixon reached sensitivity (SE) 72.4% and specificity (SP) 80.7% compared to MR spectroscopy. Multiecho Dixon with measurement in the regio of interest that coincide with the area of interest for spectroscopy, had in decision on the presence of steatosis SE 72.4% and 92.3% SP. In quantification it reached a very high agreement with spectroscopy, r = 0.93. When deciding on the presence of hepatic siderosis two-point Dixon compared to serum feritine level reached SE 69,2% and SP 60.0%. T2* relaxometry had in decision on the presence of siderosis SE 92.3% and SP 100%. In quantification it reached a high agreement with serum ferritin, r = 0.74. At T2 relaxometry was when deciding on the presence siderosis SE 61.5% and 80.0% SP. Agreement with serum ferritin was low, r = 0.28. When comparing T2 and T2* relaxometry the agreement of both methods was low, r = 0.38. Conclusion: Our study shows that multiecho Dixon technique combined with T2* relaxometry is from practical point of view the most suitable technique for simultaneous estimation of the liver steatosis and siderosis. Key words: magnetic resonance, two-point Dixon, multiechoDixon, 1H MR spectroscopy, T2* relaxometry, T2 relaxometry, Mírka H., Ferda J., Jindra P., Steinerová K., Hejda V., and Literatura
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča