Výzkum se dnes široce zabývá tématem společného výskytu kardiovaskulárních onemocnění a deprese. Zvažuje různé aspekty, mezi nimiž je i pátrání po tom, zda existuje příčinná souvislost mezi depresí a kardiovaskulárními onemocněními nebo zda má deprese vliv na horší rekonvalescenci pacientů po infarktu myokardu a na vyšší výskyt komplikací. Deprese je spojována s výskytem komorbidit, jako je metabolický syndrom nebo diabetes mellitus. Určitou roli může hrát také horší funkce autonomního nervového systému nebo nezdravý životní styl. Deprese se vyskytuje u pacientů po infarktu myokardu ve větší míře než u normální populace a je považována za rizikový faktor, který zhoršuje prognózu pacienta. Proto je důležité se zaměřit na skríning deprese a případně i anxiety u těchto pacientů, tyto u nich včas odhalit a zajistit optimální léčbu., Researchers currently focus on a wide range of aspects associated with coincidence of cardiovascular diseases and depression. These include a search for a possible causal link between depression and coexisting cardiovascular disorder as well as the association between depression and poorer recovery after myocardial infarction or higher complication rate. Major depression is connected with comorbidities such as the metabolic syndrome and diabetes mellitus. Impaired autonomous nerve system function and unhealthy lifestyle can also play their role. Depression is more frequent in patients with a history of myocardial infarction and is considered a major risk factor of poorer prognosis. It is undoubtedly important to screen this patient group for both depression and anxiety so that appropriate treatment can be initiated if needed. Key words: myocardial infarction – major depression – coronary artery disease The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and N. Hudáková, P. Kala, M. Šebo, L. Ustohal, T. Kašpárek, J. Kaňovský
Cíl. Nové typy portkatétrů umožňují podávání kontrastních látek velkými rychlostmi až 5 ml/s. Cílem práce bylo zhodnocení přínosu vysokotlakých portkatétrů, tzv. power portů pro pacienty a jejich využívání v klinické praxi. Materiál a metodika. V období 7 měsíců bylo u 54 nemocných na dvou pracovištích implantováno 54 power port systémů umožňujících vysokorychlostní podání kontrastní látky. Tito pacienti byli prospektivně sledováni. Jednalo se o skupinu 33 žen a 21 mužů průměrného věku 52,6 let (22-74 let). Zavádění probíhalo na pracovišti intervenční radiologie s použitím ultrazvukové a skiaskopické navigace. Po výkonu bylo dotazníkovou metodou a telefonickým pohovorem zjišťováno využití portu při podání jódové kontrastní látky u CT vyšetření. Výsledky. Primární technická úspěšnost implantace v našem souboru byla 100%. Žádná významná periprocedurální komplikace nebyla zaznamenána. Portkatétr byl extrahován u tří pacientů (5,6 %), jednou pro centrální trombózu a dvakrát pro infekční komplikaci systému. Jeden pacient během sledování zemřel a dalších pět pacientů bylo ztraceno ze sledování. Průměrná doba sledování pacientů byla 138 dní (30-212 dní). V průběhu sledování bylo provedeno 18 kontrastních CT vyšetření u 17 pacientů (34,7 %). Portkatétr byl užit u devíti pacientů k provedení 9 CT vyšetření (52,9%, resp. 50%) a periferní žíla byla kanylovaná u osmi pacientů pro 9 CT vyšetření (47,1 %, resp. 50 %). Během CT vyšetření s užitím portkatétrů nebyla zaznamenána žádná procedurální komplikace. Důvodem, proč nebyla kontrastní látka podána přes portkatétr, byla nezkušenost personálu CT pracovišť s napichováním komůrky portkatétrů. Závěr. Technika radiologicky asistované implantace power portů a konvenčních portů se neliší. Vysokorychlostní podávání kontrastní látky přes portkatétry proběhlo bez komplikací. Procento portkatétrů použitých k podání kontrastní látky je srovnatelné s literárními údaji. Proškolení zdravotnického personálu a informovanost zejména na CT pracovištích by mělo vést k vyššímu využití power portkatétrů., Aim. A new type of portcatheter allows high pressure aplication of contrast agent. We report prospective evaluation of central venous power portcatheters including their clinical benefit. Material and method. We have implat-ed 326 portcatheters during 7 months period (from March to September 2011). This group included 54 patients with power portcatheters (33 women and 21 men with mean age 52.6 years). Procedures were performed in local anesthesia under sonographic and fluoroscopic guidance. Results. Primary technical success was 100% with none procedural complication. Portcatheter had to be removed in 3 patients (5.6%) due to port system infection in two patients and central vein thrombosis in one. One patient died and 5 patients were lost from follow-up. Mean follow-up was 138 days (range 30-212 days). During follow-up, 18 contrast enhaced CT scans were performed in 17 patients (34.7%). Power portcatheter was used in 9 patients for 9 CT scans (52.9%, respectively 50%) and peripheral vein in 8 patients for 9 contrast CT scans (47.1%, respectively 50%). During contrast CT examination, none complication related to the implanted device occurred. Conclusion. The procedure of power portcatheter implantation is the same as for conventional portcatheters. High pressure contrast media injection through the device was feasibile and without complication. Radiological staff education and awareness seems to be important for more frequent power portcatheter utilization for contrast enhaced CT examination., Jan Hájek, Vendelín Chovanec, Antonín Krajina, Ondřej Renc , Jan Raupach, Ladislav Slováček, Ilona Merglová, Petra Hanousková, Martin Pilař, Silvie Kašová, Jana Lerchová, and Literatura 15
Úvod: Náklady na léčbu diabetu 2. typu (DM2T) se zvyšují s nedostatečnou kompenzací a rozvojem komplikací. Nelze-li u pacientů dosáhnout kompenzace DM2T pomocí režimových opatření a podáváním perorálních antidiabetik (PAD), je doporučeno zahájení léčby inzulinem. Efektivita léčby DM2T bazálními inzuliny typu NPH nebo glargin v kombinaci s PAD byla zhodnocena řadou farmakoekonomických studií. Žádná z nich však nebyla provedena v České republice. Cílem projektu POET2 proto bylo porovnat přímé roční náklady na léčbu DM2T v podmínkách běžné klinické praxe v České republice, které vznikly v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem NPH nebo glargin v kombinaci s PAD. Metodika: Analyzována byla data od 1 967 pacientů, kteří splnili kritéria pro zařazení do neintervenčního prospektivního registru (DM2T, dosavadní léčba PAD, glykovaný hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) a kteří byli sledováni po dobu 12 měsíců od zahájení terapie inzulinem (glargin: n = 1 061 vs NPH: n = 906). Cena léčby byla hodnocena z pohledu zdravotních pojišťoven a zahrnovala úhrady léčiv, zdravotnických prostředků a pomůcek a zdravotnických výkonů. Výsledky: U obou léčebných skupin došlo k snížení HbA1c (skupina pacientů léčená inzulinem glargin: o 1,77 % IFCC vs skupina pacientů léčená inzulinem NPH: o 1,73 % IFCC) a glykemie nalačno (FPG) (glargin: o 3,67 mmol/l vs NPH: o 3,63 mmol/l). Léčba inzulinem glargin byla spojena s významně nižším výskytem dokumentovaných symptomatických hypoglykemií (glargin: 0,840 příhod na pacienta a rok léčby vs NPH: 1,053 příhod na pacienta a rok léčby; p < 0,05). Celkové přímé roční zdravotnické náklady vzniklé v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem byly v průměru o 2 547,07 Kč vyšší při léčbě inzulinem glargin (glargin: 12 173,09 ? 4 169,44 Kč vs NPH: 9 626,02 ? 3 432,79 Kč; p < 0,001) v důsledku vyšší ceny farmakoterapie (glargin: 7 992,97 ? 4 001,81 Kč vs NPH: 3 784,2 ? 3 181,48 Kč; p < 0,001). Při léčbě inzulinem glargin však byly významně nižší náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek (glargin: 2 332,08 ? 917,84 Kč vs NPH: 3 893,95 ? 989,79 Kč; p < 0,001) a náklady na zdravotnické výkony (glargin: 1 848,04 ? 684,89 Kč vs NPH: 1 947,87 ? 685,43 Kč; p < 0,001). Závěr: Léčba DM2T bazálním inzulinem v kombinaci s PAD byla v podmínkách běžné klinické praxe v České republice efektivní terapeutickou intervencí. Celkové přímé roční zdravotnické náklady byly vyšší při léčbě inzulinem glargin než při léčbě inzulinem NPH. Náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek a náklady na zdravotnické výkony však byly při léčbě inzulinem glargin nižší. Také výskyt hypoglykemií byl významně nižší u pacientů léčených inzulinem glargin., Introduction: Poor glycemic control and the resulting development of complications of type 2 diabetes (DM2T) increase treatment costs. If adequate glycemic control cannot be achieved by lifestyle modifications and oral antidiabetic (OAD) therapy, initiation of insulin therapy is recommended. Cost effectiveness of basal insulins of the type NPH or glargine in combination with OAD for the treatment of DM2T was examined in a number of pharmacoeconomic studies. However, none of these studies were conducted in the Czech Republic. Therefore, the aim of the project POET2 was to compare annual direct medical costs of treating DM2T after addition of insulin NPH or glargine to OAD therapy in a clinical practice setting in the Czech Republic. Methodology: Data collected from 1 967 patients who met the criteria for inclusion into the non-interventional prospective registry POET2 (DM2T, ongoing OAD therapy, glycated hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) and who were observed for 12 months following the start of insulin therapy (glargine: n = 1 061 vs NPH: n = 906) were analysed. Costs of treatment were analysed from the perspective of health insurance companies and included costs of medication, medical devices and medical procedures. Results: In both treatment groups a reduction of HbA1c (glargine group: by 1.77 % IFCC vs NPH group: by 1.73 % IFCC) and fasting plasma glucose (glargine group: by 3.67 mmol/l vs NPH group: by 3.63 mmol/l) was observed. Insulin glargine therapy was associated with the incidence of a significantly lower number of documented symptomatic hypoglycemic events (glargine group: 0.840 events per patient and year of treatment vs. NPH group: 1.053 events per patient and year of treatment; p < 0.05). Overall annual direct medical costs associated with the initiation of basal insulin treatment were higher on average by 2547.07 CZK among patients treated with insulin glargine (glargine group: 12 173.09 ? 4 169.44 CZK vs NPH group: 9 626.02 ? 3 432.79 CZK; p < 0.001) due to higher costs of medication (glargine group: 7 992.97 ? 4 001.81 CZK vs NPH group: 3 784.2 ? 3 181.48 CZK; p < 0.001). By contrast, costs of medical devices (glargine group: 2 332.08 ? 917.84 CZK vs NPH group: 3 893.95 ? 989.79 CZK; p < 0.001) and medical procedures (glargine group: 1 848.04 ? 684.89 CZK vs NPH group: 1 947.87 ? 685.43 CZK; p < 0.001) were lower among patients treated with insulin glargine. Conclusion: Addition of basal insulin to OAD therapy was an efficacious therapeutic intervention for the treatment of DM2T in a clinical practice setting in the Czech Republic. Overall annual direct medical costs were higher among patients treated with insulin glargine than among patients treated with insulin NPH. However, costs of medical devices and medical procedures were lower in the insulin glargine group. In addition, incidence of hypoglycemia was significantly lower among patients treated with insulin glargine., and Milan Kvapil, Denisa Janíčková Žďarská, Josef Suchopár, Michal Prokeš, Jan Brož
Úvod: Cílem práce je identifikovat pacienty operované pro vývodový karcinom pankreatu, kteří přežili více než 5 let a analyzovat jejich charakteristiky a faktory s vlivem na přežití. Zkušenosti a výsledky terciárního centra. Metoda: Prospektivně vedená databáze 155 pankreatických resekcí v období leden 2006 až červen 2010 byla prozkoumána se záměrem identifikace pacientů operovaných kurativně pro vývodový karcinom pankreatu. Klinická a patologická data byla analyzována retrospektivně. Kaplan-Meierova analýza byla použita pro hodnocení přežívání, Log-rank test a Coxova regresní analýza pro analýzu faktorů s vlivem na přežití. Testy byly dělány na hladině signifikance 0,05. Jako nezávisle proměnné v Coxově regresní analýze byly vybrány faktory, u nichž byl pomocí Kaplan-Meierovy analýzy prokázán signifikantní vliv na přežívání. Výsledky: V sestavě 155 resekcí pankreatu s kurativním záměrem bylo identifikováno 73 nemocných operovaných pro vývodový karcinom pankreatu, u nichž bylo možné hodnotit 5leté přežití. Více než 5 let přežilo 15 nemocných (20,5 %), z nichž 13 dosud žije. Průměrná doba přežití ve skupině přeživších 5 let je 77,1 měsíce (60–110) a medián 74 měsíce, průměrná doba přežití bez nemoci (relaps free survival) je 63,3 měsíce (14−110), medián 62 měsíce. Ze sledovaných faktorů statisticky významný vliv na přežití měly: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin (p=0,031), nekomplikovaný pooperační průběh (p=0,025), nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru (p=0,017), léčba bez nutnosti podání transfuze krve (p=0,015) a pooperační onkologické léčba – převážně chemoterapie (p=0,009). Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: přítomnost angioinvaze HR=2,239 (95%CI: 1,093−4,590; p=0,028), pooperační chemoterapie HR=2,587 (95%CI: 1,301−5,145; p=0,007) a nutnost podání transfuze HR=2,080 (95%CI: 1,027−4,212; p=0,042). Přítomnost angioinvaze zvyšuje riziko úmrtí pacienta 2,2x, podání transfuze zvyšuje riziko úmrtí 2,1x a nepodání chemoterapie zvyšuje riziko úmrtí 2,6x. Závěr: Vliv na dlouhodobé přežití u nemocných operovaných pro karcinom hlavy pankreatu byl prokázán u těchto faktorů: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin, nekomplikovaný pooperační průběh, nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru, léčba bez nutnosti podání transfuze krve a pooperační onkologická léčba – chemoterapie. Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: vaskulární invaze, chemoterapie a nutnost podání transfuze., Introduction: The purpose was to identify 5-year survivors among a group of radically resected patients with pancreatic cancer and analyse the characteristics and factors associated with their 5-year survival. Single tertiary centre experience. Method: A prospectively maintained database of 155 pancreatic resections from January 2006 to June 2010 was scanned to identify patients after curative radical resections for pancreatic ductal adenocarcinoma. The clinical and pathological data was analysed retrospectively. The outcomes of the PDAC group were evaluated using Kaplan-Meier analysis (survival) with the Log-rank test and Cox regression analysis (evaluation of prognostic factors). Characteristics of the survivors were discussed. Significance level of 0.05 was used. Those factors were used as independent variables for Cox regression analysis whose significant effect on survival was shown based on Kaplan-Meier analysis. Results: Among 155 patients undergoing a curative pancreatic resection, 73 had a pancreatic ductal adenocarcinoma. Fifteen patients (20.5%) after radical surgery survived over 5 years, 13 of whom are still alive. In the group of the survivors, the mean overall survival was 77.1 months (60−110) and the median survival was 74 months. The mean relapse-free interval in the group of the survivors was 63.3 months (14−110) with the median of 65 months. Factors associated with a longer survival included the absence of lymph node infiltration (p=0.031), uncomplicated postoperative course (p=0.025), absence of vascular invasion (p=0.017), no blood transfusions (p=0.015) and the use of postoperative therapy – predominantly chemotherapy (p=0.009). Significant independent predictors of survival included vascular invasion HR=2.239 (95%CI: 1.093−4.590; p=0.028), postoperative chemotherapy HR=2.587 (95%CI: 1.301−5.145; p=0.007) and blood transfusion HR=2.080 (95%CI: 1.027−4.212; p=0.042). The risk of death was increased 2.2 times in patients with vascular invasion, 2.1 times in patients with transfusions, and finally 2.6 times in those with no chemotherapy. Conclusion: Factors associated with an improved overall survival included: the absence of lymph node infiltration, an uncomplicated postoperative course, absence of vascular invasion, no need of blood transfusions, and finally the use of postoperative chemotherapy. Vascular invasion, use of blood transfusions and postoperative adjuvant chemotherapy were significant independent prognostic factors of survival., and M. Loveček, P. Skalický, D. Klos, Č. Neoral, J. Ehrmann jr., J. Zapletalová, H. Švébišová, T. Yogeswara, M. Ghothim, R. Vrba, R. Havlík
Infekce močových cest vznikající v důsledku katetrizace (CAUTI) představují jednu z hlavních příčin infekčních onemocnění, k nimž dochází během hospitalizace pacienta. Vedle významného dopadu na morbiditu i mortalitu pacienta má tento typ infekce rovněž nezanedbatelné ekonomické důsledky. Vhodná péče o pacienty se zavedeným katetrem má tedy zcela zásadní význam. V tomto přehledovém článku předkládáme nejnovější informace (založené na důkazech) o léčbě CAUTI. Speciální pozornost je věnována různým možnostem prevence a léčby, jako jsou např. programy pro kontrolu infekce a upomínací systémy, povrchové úpravy různých materiálů, profylaxe antibiotiky a vhodná léčba symptomatických infekcí souvisejících s katetrizací. Optimální technologie pro prevenci CAUTI nebyla dosud vyvinuta a ačkoli nejrůznější přístupy vykazují slibné výsledky, zatím nejúčinnější formou zůstává prevence zbytečného zavádění katetru a jeho co možná nejrychlejší odstranění. Při manipulaci s katetry je nezbytné dodržovat doporučení stanovená na základě důkazů a postupovat v souladu s patřičnými guidelines., Catheter‑associated urinary tract infections (CAUTI) are a major source of hospital acquired infections with significant consequences to morbidity and mortality and having substantial financial implications. Therefore appropriate catheter care is of utmost importance. In this review we present an evidence‑based update on the management of CAUTI, with special emphasis on the different measures of prevention and treatment, such as infection control programs and reminder systems, surface material modifications of the foreign bodies, antibiotic prophylaxis, and the appropriate treatment of catheter associated symptomatic infections. An optimal technology to prevent CAUTI is still not available and although there are promising results with different approaches the most efficient means are still to avoid unnecessary catheterizations and to remove catheters as soon as possible. Evidence based catheter management and adherence to guidelines is mandatory., and Köves B., Hajdú A., Tenke P., Johansen T. E. Bjerklund
Rekanalizace uzávěru velkých mozkových tepen je základem předpokladu příznivého výsledku léčby akutní ischemické cévní mozkové příhody (CMP). Intravenózní trombolýza provedená rekombinantním tkáňovým aktivátorem plazminogenu (rtPA) byla zkoumána v několika kontrolovaných randomizovaných studiích a ukázala se být bezpečnou a efektivní léčbou. Účinnost této léčby je střední. Mechanická trombektomie představuje další krok v léčbě akutní CMP. Několik prospektivních randomizovaných studií prokázalo pozitivní výsledky endovaskulární léčby u nemocných s proximálním arteriálním uzávěrem. Bylo nutné vyloučit nemocné s velkou zónou infarktu pomocí rychlých, efektivních zobrazovacích metod. Zásadní je logistika pacientů a dosažení rychlé rekanalizace s vysokou úspěšností. Použití stent retrieverů se prokázalo být vysoce efektivní jak technicky tak klinicky., Recanalization after large vessel occlusion is proven to be a crucial predictor for favorable outcome in acute ischemic stroke. Intravenous thrombolysis with recombinant tissue plazminogen activator (rtPA) has been investigated in several randomized controlled studies and is shown to be a safe and effective treatment. However, efficacy of this therapy is moderate. Mechanical thrombectomy represents further step in the treatment of acute stroke. Several prospective randomized studies proved benefit of the endovascular treatment based on proof of proximal artery occlusion, rapid and effective imaging methods to exclude patients with a large infarct core and efficient workflow to achieve fast recanalization and high recanalization rate. Using the stent-retriever technique proved to be highly technically and clinically effective., Antonín Krajina, Dagmar Krajíčková, and Literatura
Cieľ: Rozsiahla prospektívna štúdia porovnávala výskyt nových ischemických lézií zobrazených na magnetickej rezonancii mozgu (difúzne vážený obraz, MR DW) pri karotických endarterektómiách s použitím intraluminálneho skratu a bez neho. Súbor a metodika: Do prospektívnej štúdie bolo na Neurochirurgické klinice Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem v období od roku 2005 do roku 2013 zaradených 1 019 karotických endarterektomií. Všetky operácie boli v lokálnej anestézii so selektívnym použitím skratu v závislosti na vývoji neurologického stavu po nasadení klipov na karotídu. Vyšetrenie mozgu pomocou MR DW bolo uskutočnené v deň príjmu pacienta k operácii a 24 hod po výkone. Pri hodnotení výskytu a charakteru akútnych ischemickým lézií na MR DW sme používali klasifikáciu publikovanú Szabo et al (Stroke, 2001). Výsledky: Výskyt významných komplikácií (mozgová príhoda, infarkt myokardu, smrť) bol v skupine symptomatických pacientov 3,2 %, v skupine asymptomatických 1,7 %. Intraluminálny skrat musel byť použitý u 73 zo 1 019 prípadov (7,1 %). Nová ischemická lézia bola detekovaná u 78 pacientov z celej skupiny (7,7 %). Až 80 % týchto lézií bolo klinicky nemých. V podskupine pacientov s použitím skratu sme novú ischemickú léziu zaznamenali v 25 prípadoch (34,3 %), v skupine bez použitia skratu len v 53 prípadoch (5,6 %) – štatisticky významný rozdiel. Väčšina nových lézií bola charakteru embolizačných či hypoperfúznych. Záver: Použitie intraluminálneho skratu pri CEA zvyšuje výskyt nových ischemických lézií na MR DW mozgu až sedemkrát. Tento výsledok významne podporuje našu stratégiu selektívneho používania intraluminálneho skratu pri CEA., Aim: A large prospective study compared the incidence of new ischemic lesions of brain parenchyma during carotid endarterectomies (CEA) with or without usage of an intraluminal shunt. Magnetic resonance imaging of the brain parenchyma (diffuse weighted mode, MR DW) was used to show lesions. Groups and methods: 1,019 CEA were performed during a prospective study from 2005 to 2013 at the Neurosurgery Clinic, Masaryk Hospital in Usti nad Labem. All procedures were done under regional anaesthesia with selective carotid artery shunting according to the neurological status after carotid artery branches clamping. Magnetic resonance evaluation of the brain parenchyma in diffuse weighed mode (MR DW) was performed at admission to the hospital and 24 hours after the surgical procedure. Acute new MR DW lesions were evaluated according to the classification published by Szabo et al. (Stroke 2001). Results: Serious complications (stroke, myocardial infarction, death) occurred in 3.2% of symptomatic and 1.7% of asymptomatic patients. An intraluminal shunt had to be used in 73 out of 1,019 patients (7.1%). New ischemic lesion was detected in 78 patients (7.7%). Majority of these lesions were neurologically asymptomatic (80%). New ischemic lesion on MR DW was detected in 25 (34.3%) shunted patients and in 53 (5.6%) non‑shunted patients. Aetiology of the majority of these lesions involved embolization or hypoperfusion. Conclusion: The use of an intraluminal shunt during carotid endarterectomies increased the incidence of new ischemic lesions almost seven‑fold. These results support our strategy to use intraluminal shunts selectively. Key words: carotid endarterectomy – carotid artery shunting – stroke The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Orlický, P. Vachata, R. Bartoš, M. Sameš
Jedná se o prospektivní pilotní studii zaměřenou na vyšetřování vývoje tvaru a statiky páteře u dětí pomocí neinvazivní somatografické metody systémem DTP při vyšetřování kvality posturální funkce. Sledovaný soubor tvořilo 47 dětí v mladším školním věku a byly vyšetřeny dvakrát (v 1. a v 5. třídě ZŠ). Během sledování došlo ke statisticky významnému prohloubení krční lordózy v celém souboru, tj. u dívek i chlapců, k prohloubení bederní lordózy došlo pouze u chlapců. Celkově ke zlepšení držení těla došlo u 15 %, k celkovému zhoršení držení těla u 53 % a beze změny postury zůstala 4 % dětí vyšetřovaného souboru. Z našich šetření vyplývá 1) nestabilita posturální funkce v tomto sledovaném období, která naznačuje možnost efektivity preventivních opatření v podobě optimální zátěže; 2) možnost upřesnění stávajícího somatoskopického vyšetřování použitím neinvazivního přístroje., The aim of the prospective pilot study was the investigation of the development of postural function (spinal shape and statical properties of the spine) in children by the non-invasive DTP system. The sample consisted of 47 children of primary school age who were examined twice – in the 1st and 5th grade of elementary school. Exacerbation of cervical lordosis was statistically documented during follow-ups in both genders, while worsening of lumbar lordosis was proven only in boys. Overall, posture was improved in 15%, deteriorated in 53% and remained unchanged in 4% of examined children. Our study reveals: i) postural instability in this reporting period, which suggests the possible effectiveness of preventive measures in the form of optimal load; ii) the possibility of clarifying somatoscopic investigation using non-invasive apparatus., Jana Langmajerová, Marta Bursová, Jana Dvořáková, Dana Müllerová, and Literatura 13
Úvod: Cílem článku je představení analogu somatostatinu EDDA/HYNIC-TOC značeného 99mTechneciem (Tektrotyd), který je v České republice dostupný od roku 2011. Radiofarmakum se používá k scintigrafické lokalizaci nádorů se somatostatinovými receptory. Materiál a metoda: Na Klinice nukleární medicíny a endokrinologie v Motole jsme od září 2011 dosud vyšetřili 18 pacientů. Jednalo se o 3 pacienty s medulárním karcinomem štítné žlázy (MTC), 12 pacientů s neuroendokrinním tumorem (NET) nebo karcinoidem, 2 pacienty s podezřením na přítomnost karcinoidu a 1 pacient byl indikován pro endokrinní orbitopatii. Protokol vyšetření zahrnuje celotělové snímání a tomografickou akvizici za 4 hodiny po aplikaci 700 MBq Tektrotydu. Za 1-2 hodiny po aplikaci doplňujeme SPECT břicha. Výsledky: Patologický nález jsme pozorovali u 6 pacientů. U všech pacientů byl nález ve shodě s jinými vyšetřovacími metodami. Zobrazení nadledvin jsme pozorovali u 10 vyšetřených. Nález nebyl interpretován jako patologie, vysvětlujeme si ho dosahovaným vyšším rozlišením a zlepšenou kvalitou obrazů. U 12 pacientů bylo vyšetření negativní. Závěr: 99mTc EDDA/HYNIC-TOC (Tektrotyd) může být alternativou k užití 111In-DTPA-D-Phe1-octreotidu (Octreoscan) při vyšetřování nemocných s tumory exprimujícími somatostatinové receptory. Výhodou je větší dostupnost radiofarmaka, nižší radiační zátěž a vyšší kvalita zobrazení. K vyloučení falešně pozitivních nálezů v dutině břišní vzhledem k hepatobiliární exkreci je užitečné provádět dvě tomografická vyšetření břicha, přičemž první by mělo být provedeno mezi 1. a 2. hodinou po aplikaci., Introduction: The aim of this article is to introduce the somatostatin analog EDDA/HYNIC-TOC labeled with 99mTechnetium available in Czech Republic since 2011. This radiopharmaceutical has been used for scintigraphic localisation of tumors bearing somatostatin receptors. Material and methods: We evaluated 18 patients in our department from September 2011. There were 3 pts with medullary thyroid cancer, 12 pts with neuroendocrine tumor (NET) or carcinoid, 2 pts with suspected carcinoid and 1 pt due to endocrine orbitopathy. Imaging consists of whole-body scan and SPECT/CT performed 4 hours post injection of 700 MBq of Tektrotyd. We add an abdominal SPECT 1 to 2 hours post injection. Results: Positive findings were detected in 6 pts. It was in agreement to other diagnostic methods. We detected accumulation in the suprarenal glands in 10 pts. This was not interpreted as a pathology, we believe this detection is thanks to a better resolution and an improved image quality. 12 pts were negative. Conclusion: 99mTc EDDA/HYNIC-TOC (Tektrotyd) could be a good alternative to 111In-DTPA-D-Phe1-octreotide (Octreoscan) in evaluating patients with tumors bearing somatostatin receptors. Better availability, lower radiation and improved image quality are the advantage. Early tomographic imaging of abdomen should be done to avoid false positive findings due to nonspecific tracer accumulation., Kateřina Táborská, and Literatura 9
Úvod: Observační, prospektivní a neintervenční projekt SOLOSTAR měl za cíl získat informace z klinické praxe v České republice o spokojenosti pacientů s používáním předplněného inzulinového pera SoloStar. Metodika: 1 805 pacientů s diabetem 1. nebo 2. typu bylo po zahájení používání pera SoloStar sledováno 3–4 měsíce. Spokojenost pacientů s perem SoloStar a s jeho jednotlivými parametry byla posuzována ve skupině všech pacientů a v podskupinách rozdělených dle demografických parametrů včetně zdravotního omezení. Pacienti také porovnávali pero SoloStar s pery používanými před vstupem do projektu. Výsledky: 98,3 % pacientů ohodnotilo celkovou spokojenost s perem SoloStar jako „výbornou“ a „dobrou“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Na celkovou spokojenost s perem SoloStar nemělo statisticky významný vliv žádné z demografických kritérií, a to ani zrakový handicap či omezení manuální zručnosti. Parametry pera SoloStar byly u více než 90 % pacientů hodnoceny jako „výborné“ a „dobré“. Lépe byly některé parametry hodnoceny zejména pacienty bez předchozí zkušenosti s aplikací inzulinu. Pacienti, kteří používali jiný typ aplikátoru před zařazením do projektu, byli více spokojeni s perem SoloStar než s předchozím aplikátorem a většina z nich ohodnotila používání pera SoloStar (93,1 %) a aplikaci inzulinu perem SoloStar (83,5 %) v porovnání s původním perem jako „mnohem jednodušší“ a „jednodušší“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Závěr: Používání pera SoloStar je v běžné klinické praxi v České republice spojeno s vysokou spokojeností pacientů, a to včetně pacientů se zdravotním omezením. Pacienti navíc pero SoloStar upřednostňovali před inzulinovými pery používanými před vstupem do projektu. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulinové pero – spokojenost pacientů, Introduction: The aim of the observational, prospective and non-interventional survey SOLOSTAR was to obtain, in a clinical practice setting in the Czech Republic, information about patient satisfaction with the use of the pre-filled insulin pen SoloStar. Methodology: 1 805 patients suffering from type 1 or 2 diabetes who began using the pen SoloStar were observed for 3 to 4 months. Satisfaction of patients with SoloStar and with its particular features was evaluated in the group of all patients and in subgroups defined by demographic parameters including the type of handicap. Patients also compared SoloStar with the pens used before the entry into the survey. Results: 98.3 % of patients rated overall satisfaction with the pen SoloStar as “excellent” and “good” (the highest and second highest rating on a 5-point scale). Demographic criteria, including visual handicap and manual dexterity handicap, did not have any statistically significant effect on the rating of the overall satisfaction with SoloStar. Features of SoloStar were rated as “excellent” and “good” by more than 90% of patients. Higher rating of some of the features of SoloStar was awarded mostly by patients without prior experience with insulin application. Patients who used other insulin applicators before entering into the survey were more satisfied with the pen SoloStar than with the previously used applicator and most of them rated the use of SoloStar (93.1 %) and insulin application with SoloStar (83.5 %) as “much easier” and “easier” (the highest and second highest rating on a 5-point scale) in comparison with the previously used pen. Conclusion: The use of the pen SoloStar in a clinical practice setting in the Czech Republic is associated with high levels of satisfaction of patients, including handicapped patients. In addition, patients preferred SoloStar over insulin pens used before the entry into the survey. Key words: diabetes mellitus – insulin pen – patient satisfaction, and Tomáš Edelsberger, Michal Policar, Dita Pospíšilová, Jana Psottová, Jana Houdová, Denisa Janíčková Žďarská