This article deals with the representation of literary culture in the Bohemian lands in late 18th and early 19th century travelogues as an influential literary genre of the late Enlightenment period. Against the background of their authors’ (mostly North and Central German travellers’) views on the Habsburg monarchy, the Bohemian lands and Prague in particular, as well as their education and art, the article seeks to analyse the variety of perspectives and the clash of external and domestic perspectives, as well as their description strategies. It draws attention both to the ideologisation and interconnection of the travelogue discourse and to the reactions of domestic authors to the travellers’ generalizing criticisms and their forms. To summarize, the article argues that the traditional classification of travelogues as predominantly pro- or anti-Slavic does not exactly hit the mark in this period, for travelogues do reflect the discussion on Czech literary culture in the Bohemian lands in statu(re-)nascendi in the context of local history and the enlightenment of the common folk., Dalibor Dobiáš., and Obsahuje bibliografické odkazy
Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
Příspěvek mapuje počátky a rozvoj turistické výměny mezi Polskou lidovou republikou a Německou demokratickou republikou v oblasti Krkonoš, s přihlédnutím k turistickým poměrům na československé straně tohoto pohoří. Pro Krkonoše, které byly osídleny německým obyvatelstvem a těšily se tradičnímu zájmu turistů, znamenal historický přelom rok 1945, kdy se po nuceném vysídlení Němců naprosto změnilo národnostní složení obyvatel a Polsko nastoupilo cestu ke komunistickému režimu. Prakticky až do poloviny padesátých let se tato oblast pro zahraniční návštěvníky uzavřela. To se změnilo v roce 1956, kdy se v souvislosti s částečnou politickou liberalizací v zemi a s ohledem na očekávané finanční zisky prosadilo zpřístupňování Krkonoš (později i Sudet) a podpora turistického ruchu z Východu (zejména Československa) i Západu včetně Spolkové republiky Německo, s níž Polsko uzavřelo dohodu o slučování rozdělených rodin a jejíž občané pocházející z oblastí v Polsku toužili navštívit starou vlast. To vyvolalo nelibost vedoucích míst v Německé demokratické republice, která nicméně začala povolovat cesty svých občanů do dřívějších německých východních oblastí. Zatímco ve vztahu k turistům ze Spolkové republiky již koncem padesátých let v Polsku převážily politické obavy, takže byly jejich cesty opět podstatně omezeny, spolupráce s NDR v turistice se v šedesátých letech dále rozvíjela včetně zřizování společných turistických oblastí v Krkonoších (nedosáhla však takové intenzity jako mezi Československem a NDR, respektive Polskem a Československem). Autor na základě polského a východoněmeckého archivního materiálu nicméně poukazuje na politické a organizační problémy, které z toho plynuly. Podrobněji líčí nikoli ojedinělý incident z počátku šedesátých let, kdy skupina turistů z NDR v polských Krkonoších pobouřila místní obyvatele nacistickými projevy a způsobila pohraniční poplach svévolným výstupem na Sněžku, což bylo řešeno na nejvyšší politické úrovni. Organizační těžkosti spočívaly především v nedostatečné kapacitě polských ubytovacích zařízení a nízké úrovni služeb, což východoněmečtí turisté kriticky vnímali zvláště ve srovnání s poměry v českých Krkonoších. Nepodařilo se také dosáhnout toho, aby přítomnost turistů z NDR v Polsku pomohla k vytvoření obrazu „dobrého Němce“., This article charts out the emergence and development of tourism between the Polish People’s Republic and the German Democratic Republic in the area of the Giant Mountains (Karkonosze/Riesengebirge/Krkonoše), taking into consideration the conditions on the Czechoslovak side. For this area, which had been settled by Germans and was traditionally a popular tourist destination, the end of the Second World War was an historic turning-point. The subsequent expulsion of the Germans thoroughly changed the ethnic composition of the population and Poland set out on the path to become a Communist state. This area was closed to foreign visitors practically until the mid-1950s. That changed in 1956, when, in connection with partial political liberalization in the country and anticipated financial profit, the Giant Mountains area was made accessible (as were, later, the Sudeten Mountains) and state support was provided for tourism from both the East bloc (particularly Czechoslovakia) and the West, including the German Federal Republic. Poland signed an agreement with West Germany on the reuniting of separated families, since some West German citizens came from areas now in Poland and longed to visit their old home. Though East German leaders were at first displeased by this, they nonetheless began to allow their citizens to visit the erstwhile German areas further east. Whereas the authorities’ fears of the political repercussions of West German tourism predominated in Poland in the late 1950s, considerably restricting travel for them, collaboration in tourism with East Germany continued to develop in the 1960s, including the establishment of a joint tourist region in the Giant Mountains (though that was not as intense as between Czechoslovakia and East Germany or as between Poland and Czechoslovakia). Using Polish and East German archive records, the author nonetheless shows the political and organizational problems that arose from this. He discusses in greater detail an isolated incident from the early 1960s, when a group of East German tourists in the Giant Mountains of Poland outraged the local inhabitants with Nazi behaviour and caused alarm at the border by climbing Śnieżka Mountain without permission. This was then dealt with at the highest political level. There were organizational difficulties mainly in the insufficient capacity of Polish accommodations for tourists and the poor quality of services, which the East German tourists were critical of, particularly when they compared what was available in the Czech Giant Mountains. The presence of East German, and tourists in Poland did not help to create an image of the ‘good German’.