Tromboembolická nemoc (TEN) je významný společensko-zdravotní problém. Je zřejmé, že východiskem je profylaxe TEN v klinických oborech, nikoli léčba sama. Lze usuzovat, že efektivní profylaxe ve svém důsledku snižuje náklady na následnou léčbu. Smrtící plicní embolie (PE) může představovat první a konečnou klinickou prezentaci u nemocných s asymptomatickou hlubokou žilní trombózou. Z těchto důvodů je nutná systematická prevence žilní tromboembolie u nemocných se zvýšeným rizikem. Bohužel farmakologická prevence se užívá méně, než by bylo třeba. Nedílnou součástí profylaxe TEN jsou fyzikální metody. Farmakologické možnosti profylaxe tromboembolické nemoci se v posledních 10 letech výrazně rozšířily. Pro profylaxi TEN po totální náhradě (TEP) kyčelního a kolenního kloubu je třeba dodržovat tyto zásady: profylaxe TEN by měla být prováděna LMWH, fondaparinuxem, dabigatranem, rivaroxabanem nebo apixabanem po dobu 28–35 dnů u kyčelního kloubu a nejméně po dobu 14 dní od operace kolenního kloubu. Použití ASA, dextranu a UFH jako tromboprofylaxe po TEP kyčelního kloubu a kolenního kloubu nemá v rámci ČR opodstatnění. Fyzikální prostředky (kompresní punčochy s graduovaným tlakem nebo IPC) je možno použít jako doplněk doporučené farmakologické léčby, neměly by být používány samostatně kromě případů, kdy je farmakologická tromboprofylaxe kontraindikována., Thromboembolic disease (TED) is a considerable social and health problem. The solution evidently consists in the prevention of TED in clinical fields, not in the treatment itself. We can assume that effective prevention consequently reduces the cost of the following treatment. A lethal pulmonary embolism (PE) can be the first and the final clinical manifestation in patients with an asymptomatic deep venous thrombosis. This makes the systematic prevention of venous thromboembolism in higher risk patients necessary. Unfortunately, pharmacological prevention has been used less than would be needed. Inseparable from the TED prevention are physical methods. Pharmacological possibilities of the thromboembolic disease prevention were significantly extended within the past decade. To ensure the TED prevention after the total replacement (TEP) of hip and knee joints the following rules need to be observed: the TED prevention should be effected with LMWH, fondaparinux, dabigatran, rivaroxaban or apixaban for a period of 28-35 days after the hip joint replacement surgery and for 14 days after the knee joint replacement. The use of ASA, dextran and UFH as a thromboprophylaxis after the hip and knee joint TEP is not justified within the Czech Republic. Physical means (graduated compression stockings or IPC) can be used to support the recommended pharmacological treatment, they should not be used individually except in cases where pharmacological thromboprophylaxis is contraindicated., and Jaroslav Malý
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Úvod: Pacienti se známkami krvácení do zažívacího traktu jsou z organizačních důvodů hospitalizováni na jednotkách intenzivní péče chirurgických pracovišť. V této skupině pacientů roste podíl těch, kteří užívají různé formy antitrombotické terapie. Od nástupu endoskopických metod hemostázy je chirurgická léčba těchto nemocných spíše výjimkou a mortalita velmi nízká. Jejich léčba je nákladná personálně, organizačně i finančně a otázkou je, zda by nebylo možné nárůst počtu těchto pacientů zastavit, nebo dokonce snížit. Metody: Retrospektivní analýza pacientů hospitalizovaných pro akutní krvácení do zažívacího traktu na našem pracovišti se zaměřením na užívání různé formy antitrombotické terapie jako rizikového faktoru. Výsledky: Během 24 měsíců bylo na našem pracovišti hospitalizováno celkem 251 pacientů s akutním krvácením do zažívacího traktu. 107 z nich užívalo antiagregační, antikoagulační nebo kombinovanou terapii. Ani jeden z pacientů neužíval žádnou formu gastroprotekce. Závěr: Pacientů akutně krvácejících do zažívacího traktu je mnoho a jejich počet roste zejména ve skupině nemocných užívajících různé formy antitrombotické terapie. Navzdory všeobecně platným guidelines nejsou tito pacienti mnohdy vybaveni žádnou formou gastroprotekce. Dodržením standardů by mohlo být možné tento nepříznivý trend pozitivně ovlivnit. Klíčová slova: krvácení do GIT − antikoagulační/antiagregační terapie, Introduction: Patients with signs of acute bleeding into the gastrointestinal tract are hospitalized at intensive care units of surgical departments for organizational reasons. There is a growing proportion of those treated with various forms of antithrombotic therapy. From the onset of endoscopic methods of haemostasis, mortality is low and surgical treatment of these patients is rarely required. Their treatment takes up a lot of human and financial resources. The question remains, whether it would be possible to stop the volume growth or even reduce the number of these patients. Methods: A retrospective analysis of patients hospitalized for acute gastrointestinal bleeding at our department focused on the use of various forms of antithrombotic therapy as a risk factor. Results: A total of 251 patients were hospitalized with acute bleeding into the digestive tract during 24 months at our department. 107 of these were receiving antiplatelet, anticoagulant or combination therapy. None of the patients used any form of gastroprotection. Conclusion: The number of patients acutely bleeding into the digestive tract is high and rising particularly within the group using various forms of antithrombotic therapy. Despite the existence of accepted guidelines, these patients are often not equipped with any form of gastroprotection. Compliance with the accepted standards could positively influence this unfavourable trend. Key words: bleeding into the GI tract − anticoagulant/antiplatelet therapy, and B. East, J. Hoch
Přehledový článek pojednává o akutní lymfoblastické leukemii dospělých. Zmiňuje úvodní příznaky, základní diagnostické metody, aktuální doporučené postupy léčby a prognózu. Samostatně jsou uvedeny některé zvláštní podtypy tohoto onemocnění a rovněž nové léky a léčebné přístupy dostupné v posledních letech nebo zkoumané v rámci klinických studií., Initial symptoms at diagnosis, essential diagnostic work-up procedures, current treatment guidelines and prognosis of adult acute lymphoblastic leukemia are discussed in this review article. A separate section deals with several special subtypes of this disease and new drugs or treatment approaches available recently or tested within ongoing clinical trials., František Folber, Štěpán Hrabovský, Michael Doubek, and Literatura
Katalog vydán u příležitosti výstavy ... 2.4.-7.6.2015 Dům umění, GVUO a Kabinet architektury Ostrava, Česká republika, 18.6.-27.9.2015 Muzeum Architektury we Wrocławiu, Polsko, 14.10.-1.11.2015 Bauhaus-Universität Weimar, Německo, 18.2.-22.5.2016 Moravská galerie v Brně, Česká republika
Mnohočetný myelom (MM) a solitární plazmocytom (SP) jsou nejčastější primární nádory páteře. Léčba MM a SP páteře je komplexní proces, který zahrnuje léčbu kauzální s cílem potlačit nádorový klon a dále léčbu podpůrnou, jejíž součástí je i chirurgická terapie. Operace přispívají k lepší kvalitě života a nabývají na významu a smysluplnosti zejm. díky zlepšené prognóze onemocnění. Navrhli jsme algoritmus operační léčby MM a SP a ten jsme dále prospektivně ověřovali a jeho vyhodnocení bylo cílem této studie. Pacienti byli operováni v průběhu 10 let, minimální doba sledování byl jeden rok. Soubor tvořilo 32 pacientů (20 mužů a 12 žen) s průměrným věkem 61 let. Operováno bylo celkem 61 obratlů. Důvodem k operaci byly projevy útlaku míchy a progredující neurologický deficit (hodnoceno Frankelovou škálou) nebo na konzervativní léčbu nereagující axiální bolest (hodnoceno VAS; Visual Analogue Scale) páteře. Provedena byla některá z těchto operací: vertebroplastika (VP), laminektomie, transpedikulární fixace, somatektomie a jejich kombinace, nebo okcipito‑cervikální fixace. Pooperační VAS a Frankelova škála byly vyhodnoceny za jeden rok, skiagramy a MR jsme provedli a zhodnotili každý jeden rok. U žádného pacienta nenastala lokální recidiva tumoru ani selhání stabilizace na operovaném úseku v celém sledovaném období. Průměrný předoperační VAS byl 6,8 a jeden rok po operaci se průměrný VAS snížil na 1,1. Všechny operační výkony vedly nejen ke kontrole bolesti, ale také k prevenci nebo zlepšení neurologického postižení po celou dobu sledování. Hodnotili jsme náš postup – algoritmus operací, míru radikality a jejich načasování jako optimální pro MM i SP., Multiple myeloma (MM) and solitary plasmacytoma (SP) are the most frequent primary tumors of the spine. Management of the spinal MM and SP is a complex process involving causal treatment to suppress the tumor clone, as well as supportive therapy, including surgery and radiotherapy. Surgery should be considered because of its favourable effect on disease prognosis. We proposed a surgical treatment algorithm in patients with spinal MM and SP and the aim of this article is to present prospective evaluation of this algorithm. Patients undergoing surgical treatment during the past 10 years were included in this study, with the minimum follow-up of one year. A total of 32 patients (20 males and 12 females) with the mean age of 61 years were included. Surgery of 61 vertebrae was performed. The procedures were indicated for progressing neurological deficit (Frankel score) and for axial spinal pain (VAS classification). We performed the following procedures: vertebroplasty, laminectomy, transpedicular fixation, somatectomy, and their combination, or occipito-cervical fixation. Frankel score and VAS was assessed one year after the surgery and X-ray and spinal MRI was performed every year. No local relapses of the tumor or stabilization failure were detected. The mean preoperative VAS was 6.8 and improved to 1.1 one year after the surgery. During the follow up period, we observed positive effect of surgery on pain control and on prevention or improvement of neurological dysfunction. The authors concluded that all surgical procedures, the extent of resection and timing were adequate in all subjects. Key words: multiple myeloma – solitary plasmacytoma –vertebroplasty – transpedicular fixation – somatectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Hrabálek, T. Wanek, J. Minařík, J. Bačovský, V. Ščudla, M. Vaverka
Žilní tromboembolická nemoc (TEN), zahrnující žilní trombózu stejně jako plicní embolii, je časté a potencionálně fatální onemocnění. S uvedením nízkomolekulárních heparinů (LMWH) do praxe bylo prokázáno, že ambulantní léčba žilní trombózy je efektivní a bezpečná pro velkou část nemocných s TEN. Vzrůstající data o ambulantní léčbě LMWH v posledních letech ukazují, že až 50 % pacientů s klinicky stabilní plicní embolií může být léčeno doma. I přes tato fakta dosud neměla domácí léčba plicní embolie pevnou pozici v běžné praxi. Pokud bychom měli sumarizovat podmínky pro domácí léčbu, potom by bylo možné uvažovat o ambulantní léčbě u nemocných s nízkým rizikem dle pomocných kritérií, bez hemodynamické nestability (především bez šokového stavu), bez selhávání pravé komory, bez předchozího chronického srdečního či plicního onemocnění, bez závažných komorbidit (onemocnění gastrointestinálního traktu, onemocnění ledvin, krevní choroby, pokročilá nádorová onemocnění), s nízkým rizikem časné rekurence tromboembolické nemoci, bez jiných indikací pro hospitalizaci (bolest vyžadující parenterální analgetika, infekce apod), s nízkým rizikem krvácení a s garantovanou spoluprací nemocného a dobře organizovanou domácí péčí., Venous thromboembolic disease which includes both venous thrombosis and pulmonary embolism, is a frequent and potentially fatal disease. Based on the introduction of low-molecular-weight heparins (LMWH) into practice it has been proved that outpatient treatment of venous thrombosis is effective and safe for a large number of patients with VTE. The growing volume of data on LMWH outpatient treatment in recent years shows that up to 50 % of patients with clinically stable pulmonary embolism can be treated at home. In spite of these facts home treatment of pulmonary embolism has not been established as part of common practice as yet. If we were to summarize the conditions for home treatment, we would consider outpatient care for patients at low risk based on auxiliary criteria, free from hemodynamic instability (primarily without a shock state), free from right ventricular failure, prior chronic heart or lung disease, serious comorbidities (gastrointestinal tract disease, kidney disease, blood diseases, advanced cancers), at low risk of early thromboembolism recurrence, free from other indications for hospitalization (pain requiring parenteral analgesics, infections etc.), at low risk of bleeding and with guaranteed patient‘s cooperation and well-organized home care., and Radovan Malý, Jaroslav Malý
Cíl práce: Analyzovat výsledky indukovaných porodů u primipar po ukončeném 41. týdnu těhotenství bez další zátěže. Typ studie: Retrospektivní klinická studie. Název a sídlo pracoviště: Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK v Praze, Nemocnice Na Bulovce. Materiál: V letech 2011–2013 porodilo na Gynekologicko-porodnické klinice v Nemocnici Na Bulovce celkem 6 317 žen. U 203 prvorodiček byl porod indukován po ukončeném 41. týdnu těhotenství prostaglandinem dinoproston. Do kontrolní skupiny bylo zařazeno 291 primipar se spontánním začátkem porodu po termínu. Metodika: Porovnali jsme u obou skupin věk rodiček, celkovou délku porodu, celkovou krevní ztrátu, rozdíly ve způsobu ukončení porodu, výskyt hypotonie děložní a manuální vybavení placenty, porodní poranění, četnost epidurální analgezie a poporodní adaptaci novorozenců (Apgarové skóre a pH z pupečníkové krve novorozenců). Údaje byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a statisticky zpracovány. Výsledky: Ve sledované skupině jsme zjistili signifikantně vyšší četnost ukončení porodu císařským řezem (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statisticky významně vyšší krevní ztrátu (341 ml vs 314 ml, p = 0,002) a četnost podání epidurální analgezie (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001). Další sledované parametry byly srovnatelné u obou skupin. Předpokládaný vliv věku nad 35 let na frekvenci císařského řezu nebyl v této studii prokázán. Závěr: U primipar s indukovaným porodem jsme zjistili výrazně vyšší frekvenci císařských řezů. Délka porodů a frekvence hypotonie děložní byly srovnatelné s kontrolní skupinou. Farmakologická indukce porodu prostaglandinem E2 z důvodu potermínové gravidity představuje u primipar silný rizikový faktor k ukončení císařským řezem., Objective: To analyse effect of induced labor in primiparous women after completed 41st gestation week without any other pathology. Design: Retrospective clinical study. Setting: Department of Gynaecology and Obstetrics, First Faculty of Medicine, Charles Univesity in Prague, Hospital Na Bulovce. Material: Altogether 6 317 women delivered at Hospital Na Bulovce in Prague between years 2011–2013. In 203 primiparous women after completed 41st gestation week, labor was induced by prostaglandin dinoproston. The control group consisted of 291 primiparae with spontaneus onset of labor after the term. Methods: We compared the groups in respect to patient´s age, parity, total duration of labor, total blood loss, frequency of different ways of delivery, frequency of analgesia, frequency of diverse delivery injuries, manual removal of placenta and uterine hypotonia, neonatal outcomes (Apgar score of newborns, and the pH of umbilical arterial and vein blood). Data were retrospectively obtained from the medical documentation and statistically processed. Results: We proved significantly higher frequency of Caesarean sections (21,2 % vs 11,0 %, p < 0,002), statistically significant higher blood loss (341 ml vs 314 ml, p = 0,002), and frequency of epidural analgesia applications (25,1 % vs 11,7 %, p < 0,001) in the study group. Other analysed parameters were similar in both groups. Expected effect of age more than 35 years on frequency of Caesarean section was not proved in the study group. Conclusion: We found a substantially higher frequency of Cesarean sections in primiparous women with induced labor. The duration of delivery and the frequency of uterine hypotonia were similar as in the control group. The pharmacological labor induction is a strong risk factor for Caesarean delivery in primiparous women with induced labor for postterm pregnancy., and Lenka Krajčiová, Michael Halaška, Iva Mikysková, Eva Homolková, Borek Sehnal
Úvod: Cílem práce je zhodnocení našich zkušeností a výsledků s použitím hybridních rekonstrukcí v terapii multietážového postižení tepenného systému dolních končetin a vyhodnocení vlivu indikace a typu hybridní rekonstrukce na jejich průchodnost. Metoda: Retrospektivní analýza souboru pacientů s prospektivním sběrem dat. Na základě typu hybridní rekonstrukce rozdělení pacientů do 5 skupin. Skupina pacientů „1“ podstoupila transluminální angioplastiku (TA) ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s plastikou tepen v třísle (35 pacientů; 27,6 %). Skupina pacientů „2“ podstoupila TA ? implantaci stentu do pánevního řečiště v kombinaci s infrainguinálním bypassem (15 pacientů; 11,8 %). Skupina pacientů „3“ podstoupila plastiku tepen v třísle v kombinaci s TA výtokového traktu končetiny: AFS ? AP ? bércové tepny (52 pacientů; 40,9 %). Skupina pacientů „4“ podstoupila provedení infrainguinálního bypassu v kombinaci s TA distálně od místa distální anastomózy rekonstrukce (3 pacienti; 2,4 %). Skupina pacientů „5“ představuje heterogenní skupinu hybridních rekonstrukcí, které nespadaly do některé ze 4 výše uvedených skupin (22 pacientů; 17,3 %). Na základě indikace k výkonu rozdělení souboru do 3 skupin: skupina „ALI“ pacienti s akutní končetinovou ischemií, skupina „CLI“ pacienti s kritickou končetinovou ischemií, skupina „II“ pacienti s klaudikačními obtížemi. Analýza průchodností provedena s použitím Kaplan-Meier life tables. Porovnání průchodnosti mezi skupinami provedeno pomocí log-rank testu. Statistická analýza provedena s použitím softwaru IBM SPSS Statistics 21.0 . Výsledky: Soubor prezentuje 127 pacientů, kteří podstoupili 127 hybridních intervencí. Technický a klinický úspěch hybridní rekonstrukce byl 96,9 % a 98,4 %. 30denní perioperační mortalita byla 3,1 %. Výsledky primární (PP), primární asistované (PAP) a sekundární (SP) průchodnosti ve 2 letech byly nejlepší u pacientů s hybridním výkonem typu „1“ a „3“, tedy kombinací plastiky tepen v třísle a transluminální angioplastiky vtokového nebo výtokového traktu končetiny. Výsledky skupiny „1“ v pořadí PP, PAP a SP ve 2 letech: 80,6 %, 84,3 % a 84,3 %. Výsledky skupiny „3“ ve 2 letech ve stejném pořadí: 81,1 %, 82,8 % a 86,3 %. O poznání horších výsledků bylo dosaženo u pacientů ze skupiny „2“ a „5“. Výsledky PP, PAP a SP ve 2 letech u pacientů ze skupiny „2“ byly: 39,4 %, 59,1 % a 59,1 %. Výsledky průchodnosti pacientů z heterogenní skupiny „5“ byly ve 2 letech: 30,4 %, 49,2 % a 70,7 %. Při zohlednění vlivu indikace na průchodnost rekonstrukce ve 2 letech byly nejlepší výsledky primární asistované a sekundární průchodnosti dosaženy u pacientů ze skupiny „CLI“: 81,6 % a 86,2 %. Jenom primární průchodnost ve 2 letech byla nejlepší u pacientů s klaudikacemi (skupina „II“), a to 71,1 %. Pacienti indikováni k hybridnímu výkonu pro akutní končetinovou ischemií (ALI) dosahovali nejhorších výsledků z uvedených 3 skupin, a to PP, PAP a SP ve 2 letech: 33,7 %, 46,2 % a 45,5 %. Amputation-free survival ve 2 letech měl nejlepší hodnotu pro pacienty ze skupiny „CLI“, a to 89,1 % („II“ 81,9 %; „ALI“ 61,4 %). Overall-survival a amputation-free survival ve 2 letech za celý soubor dosahovaly hodnot 93,2 % a 82,3 %. Závěr: Hybridní revaskularizace je kombinovaný výkon, který umožňuje řešení multietážového postižení tepenného systému dolních končetin v rámci jednoho sezení. Je zatížen nízkým rizikem periprocedurální mortality a morbidity pro pacienta. Lze jím dosáhnout dobrých výsledků průchodnosti tepenného systému a záchrany končetiny bez ohledu na typ chronické ischemie (klaudikace, kritická končetinová ischemie). Výsledky u pacientů s akutní končetinovou ischemií jsou inferiorní. Jako výkon s nejlepšími výsledky nám vychází kombinace plastiky tepen v třísle spojená s transluminální angioplastikou vtokového nebo výtokového traktu končetiny., Introduction: The goal of this study was to evaluate our experience and results of single staged hybrid procedures for revascularization of lower extremities affected by multilevel arterial occlusive disease. We analysed the effect of the indication and type of reconstruction on patency. Method: Patients were retrospectively reviewed. Data collection was conducted prospectively. Patients were divided into 5 groups based on the type of hybrid reconstruction. Group “1” included patients who underwent transluminal angioplasty (TA) ? stenting of iliac arteries with endarterectomy (EA) and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (35 patients; 27.6 %). Group “2” included patients who underwent TA ? stenting of iliac arteries with infrainguinal bypass (15 patients; 11.8 %). Group “3” consisted of patients who underwent TA ? stenting of outflow lower extremity arteries: superficial femoral artery ? popliteal artery ? crural arteries in combination with EA and patch arterioplasty of the femoral bifurcation (52 patients; 40.9 %). Group “4” represented patients who underwent infrainguinal bypass surgery in combination with TA distal to the site of open reconstruction (3 patients; 2.4%). Group “5” represented a heterogenous population of patients who underwent a hybrid reconstruction which did not belong to any of the 4 previously mentioned groups (22 patients; 17.3 %). The patients were divided into 3 groups based on the indication criteria of the intervention: Patients with acute limb ischemia (ALI) were put into group “ALI”. Patients with critical limb ischemia (CLI) were put into group “CLI”. Patients with claudications were put into group “II”. Patency analyses were performed using Kaplan-Meier life tables. Differences in patency rates between the different groups of patients were determined using the log-rank test. Statistical analysis was performed using the software IBM SPSS Statistics 21.0. Results: The study included 127 patients who underwent 127 hybrid arterial procedures. Technical and clinical success rates were 96.9% and 98.4%. 30-day perioperative mortality rate was 3.1%. The primary (PP), assisted-primary (APP) and secondary patency (SP) results at 2 years were the best amongst the patients from groups “1” and “3”. These patients underwent patch arterioplasty ? EA of the femoral bifurcation in combination with transluminal angioplasty of inflow or outflow arteries of the lower extremity. The resulting PP, APP and SP rates at 2 years in group “1” were 80.6%, 84.3% and 84.3%. Patency rates in group “3“ in the same order at 2 years were 81.1 %, 82.8% and 86.3%. Significantly lower patency rates were achieved in patients from groups “2“ and “5“. The resulting PP, APP and SP rates in group “2” at 2 years were 39.4%, 59.1% and 59.1%; in group “5“ at 2 years they were 30.4%, 49.2% and 70.7%. Taking into account the effect of the indication on patency rates, we found that patients from group “CLI” had the best APP and SP rates at 2 years: 81.6% and 86.2%. Only the PP rate at 2 years was the best in group “II” (patients with claudications): 71.1%. Patients who underwent their operations because of acute limb ischemia (group “ALI”) achieved the worst results among these 3 groups. Their PP, APP and SP rates at 2 years were 33.7%, 46.2% and 45.5%. Patients from the group „CLI“ had the best amputation-free survival at 2 years: 89.1% amongst the 3 groups subdivided according to the indication for the intervention (“II“ 81.9%; “ALI“ 61.4%). Overall survival and amputation-free survival at 2 years were 93.2% and 82.3%, respectively, for the whole studied population. Conclusion: The hybrid procedure is an intervention which combines endovascular and open reconstruction performed at the same time. Hybrid procedures provide effective therapy for patients with multilevel lower extremity arterial disease. They have low complication rates, periprocedural morbidity and mortality. Using these procedures, we are able to achieve good limb salvage rates and patency rates irrespective of the form of chronic limb ischemia (claudications, critical limb ischemia). Results for patients with acute limb ischemia are inferior. The combination of patch arterioplasty ? endarterectomy of the femoral bifurcation with transluminal angioplasty of inflow or outflow limb arteries is our hybrid procedure of choice with the most favourable results., and E. Biroš, R. Staffa, R. Vlachovský, M. Trnová-Chudárková, B. Vojtíšek, I. Suškevič, E. Janoušová
Úvod: V České republice (ČR) jsou pacienti s diagnózou diabetes mellitus (DM) sledováni a léčeni převážně u specialistů (přibližně 80 % v odborné diabetologické ambulanci), menší část praktickými lékaři (do 20 %). Doposud nebyl zhodnocen dlouhodobý vývoj změn preskripce metforminu a sulfonylurey v České republice a jeho konkordance s doporučenými postupy. Cíl: Porovnání vývoje preskripce metforminu (MET) a sulfonylurey (SU) v letech 2002–2006 s vývojem v letech 2010–2014 v reprezentativním vzorku populace pacientů s DM v ČR vedených v databázi Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP), u které bylo v roce 2014 pojištěno 63 % populace ČR. Metodika: V databázi VZP jsme identifikovali všechny osoby, které měly v letech 2002–2006 a 2010–2014 záznam o diagnóze DM (E10–E16 podle MKN 10) nebo předpis jakékoliv antidiabetické terapie (ATC skupina A10). Pro analýzu byl extrahován soubor osob, které měly v daném roce předepsanou nejméně jednou látku ze skupiny A10 (308 962 evidovaných v roce 2002 a 426 695 evidovaných v roce 2014). Pro každý rok byl vyhodnocen počet osob, které měly předepsán nejméně jednou MET nebo SU. Počet osob léčených MET nebo SU byl pak vyjádřen v procentech ze všech, kteří měli v daném roce předepsanou jakoukoliv terapii ze skupiny A10. Výsledky: Preskripce metforminu stoupá lineárně ze 43 % na 77 %, preskripce sulfonylurey se lineárně snižuje z 65 % na 37 %. Závěr: Naše analýza je prvním zhodnocením vývoje preskripce metforminu v ČR a zhodnocením její konkordance s doporučenými postupy pro léčbu DM. Preskripce metforminu v ČR se zvýšila mezi roky 2002–2014 ze 43 % na 77 % a preskripce SU se snížila z 65 % na 37 %. Tento vývoj a aktuální poměr preskripce MET a SU je potvrzením implementace doporučených postupů do praxe a důkazem vysoké kvality péče o pacienty s DM2T v České republice. Klíčová slova: diabetes mellitus 2. typu – metformin – sulfonylurea, Introduction: In the Czech Republic, patients with diabetes mellitus (DM) are followed and treated predominantly by specialists (approx. 80% at a specialist diabetology clinic), a minor part by general practitioners (up to 20%). Long-term development of the changes in prescribing metformin and sulfonylurea in the Czech Republic and its concordance with recommended procedures has not been evaluated until now. Goal: Comparison of the development of metformin (MET) and sulfonylurea (SU) prescriptions in the period of 2002–2006 with that of 2010–2014 in a representative sample of the patient population with DM kept in the database of the General Health Insurance Company of the Czech Republic (VZP) which provided health care coverage for 63% of Czech Republic population in 2014. Methodology: We identified all individuals in the VZP database who had a record of DM diagnosis (E10 – E16 based on ICD 10) or who had any antidiabetic therapy prescribed (ATC group A10) in the periods of 2002–2006 and 2010–2014. A cohort of patients was extracted for analysis, who had an agent from A10 group prescribed at least once in a relevant year (n = 308 962 in 2002; n = 426 695 in 2014). A number of patients was evaluated for each year, who had at least once MET or SU prescribed. The number of patients treated with MET or SU was then expressed as a percentage of all who had any therapy from A10 group prescribed in the year in question. Results: Metformin prescriptions have linearly risen from 43% to 77%, while sulfonylurea prescriptions have linearly decreased from 65% to 37%. Conclusion: The analysis presents the first evaluation of the development of metformin prescriptions conducted in the Czech Republic and evaluation of its concordance with the recommended procedures for the treatment of DM. The amount of metformin prescribed in the Czech Republic increased from 43% to 77% while the amount of SU prescribed decreased from 65% to 37% between 2002 and 2014. This development and the current ratio between the prescribed amounts of MET and SU demonstrate the implementation of the recommended procedures into practice and prove the high quality of care for patients with DM2T in specialists – diabetologists‘ surgeries. Key words: type 2 diabetes mellitus – metformin – sulfonylurea, and Denisa Janíčková-Žďarská, Petr Honěk, Ladislav Dušek, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil