Polemika člena korespondenta Akademie věd Jindřicha Bačkovského a docenta Františka Janoucha odráží atmosféru jara roku 1968. Začala nejprve v denním tisku (Rudém právu, nejdůležitějším deníku v ČSSR, tiskovém orgánu Komunistické strany Československa) v roce 1967 a pak se přenesla do Čs. čas. fyz. Janouch zřejmě chtěl především bojovat za vyšší podporu jaderné fyziky. Nato se ozval akademik Bačkovský, jeden z hlavních "organizátorů" fyzikálního výzkumu v socialistickém Československu, který se mohl cítit kritikou o generaci mladšího Janoucha dotčen. Z dnešního pohledu není ani tak zajímavé, kdo z diskutujících byl blíže tehdejší realitě a měl lepší návrhy na zlepšení, ale uvědomění si konstrastu s dnešní situací. Dnes se žádná taková diskuse (alespoň ne v otevřené formě) nevede. Je samozřejmě diskutabilní, zda lze seriózně vyhodnotit význam různých oborů vědy, ale na druhé straně - je dobré nechat vývoj struktury pěstovaných oborů zcela "náhodě" (podle toho, jak se kde objeví nějaká silná osobnost s vlivem, která dokáže svůj obor "nadopovat" evropskými dotacemi)? and Vybral Jan Valenta.
Polovodičový pixelový detektor Timepix je novým členem rodiny Medipix. Konstrukčně se Timepix neodlišuje od svého předchůdce, kterým je detektor Medipix2. Každý pixel detektoru je i zde vybaven předzesilovačem, diskriminátorem a čítačem. Čítač je však možno v každém pixelu nastavit do jednoho ze tří režimů. Prvním režimem (čítač) je prosté počítání částic. Druhý režim (časovač) umožňuje stanovit dobu detekce částice. V tomto textu se zaměříme na využití posledního režimu (Wilkinsonův AD převodník), který dovoluje přímé měření energie detekovaných částic. Tato vlastnost otevírá mnoho možností využití. V článku se budeme věnovat zejména aplikacím v oboru energeticky citlivé radiografie., Jan Jakůbek, Andrea Cejnarová, Stanislav Pospíšil, Josef Uher., and Obsahuje bibliografii
Vděčným tématem pro experimentální úlohy fyzikálních olympiád jsou různé polovodičové prvky. Článek představuje dvě experimentální úlohy zadané na mezinárodních fyzikálních olympiádách v 70. letech minulého století. Na závěr je uvedena pro srovnání experimentální úloha domácího kola FO na Slovensku ze školního roku 2009/2010., Jan Kříž, Filip Studnička, Ľubomír Konrád, Bohumil Vybíral., and Obsahuje bibliografii
Pojem polymorfismus, resp. polymorfie (z řeckého: polys = mnohý, morf = tvar) použil poprvé Mitscherlich [1] v roce 1822. Všiml si, že u některých arzeničnanů a fosforečnanů může jedna sloučenina určitého chemického složení vykrystalovat ve více krystalových tvarech. Dnes polymorfismus definujeme jako možnost molekuly krystalovat ve více krystalových strukturách neboli polymorfech. Pokud se do struktury při krystalizaci zabudují i molekuly solventu (nejčastěji vody), hovoříme o solvátech (hydrátech). Solváty se také označují jako pseudopolymorfy nebo solvatomorfy, ale tyto pojmy se příliš nepoužívají. Pevná forma určité molekuly může být též amorfní a je snahou rozlišovat i mezi několika amorfními formami jedné molekuly - tzv. polyamorfismus [2]. Rozeznáváme dva základní typy polymorfismu: pakovací a konformační. Pakovací polymorfismus znamená, že molekula je rigidní a polymorfy se liší pouze jejím pakováním v krystalové struktuře. Konformační polymorfismus vzniká tehdy, když je molekula flexibilní a tvoří konfomery, které odlišně krystalují. V praxi se setkáváme jak s čistým pakovacím nebo konformačním polymorfismem, tak se smíšenými typy (obr. 1, 2)., Bohumil Kratochvíl., and Obsahuje seznam literatury