Sekundární dyslipidemie mohou být způsobeny vlivem jiných onemocnění nebo některými významnými vlivy exogenními. Nejčastěji jsou indukovány při těchto onemocněních: špatně kompenzovaný diabetes mellitus, hypotyreóza, hyperfunkce nadledvin, cholestáza, chronická renální onemocnění (renální selhání, nefrotický syndrom), akutní infekční onemocnění. Velmi častou příčinou je zvýšená konzumace alkoholu. Z léků mohou indukovat dyslipidemii kortikoidy a imunosupresiva, méně často thiazidová diuretika a neselektivní betablokátory. Fyziologická je sekundární dyslipidemie v těhotenství. Hypolipidemika nejsou indikována, pokud je možná léčba kauzální. Zahájení léčby hypolipidemiky se odvíjí od výše rizika fatální kardiovaskulární příhody, nikoliv od hladiny krevních lipidů. Při výběru léku a jeho dávky je třeba u sekundární dyslipidemie zohlednit charakter a tíži základního onemocnění., Vladimír Soška, and Lit. 22
Úvod: Systémový lupus erythematodes (SLE) je chronické autoimunitní onemocnění charakterizované multisystémovým postižením. Cílem naší studie bylo ozřejmit výskyt snížených hodnot koncentrací imunoglobulinů (s-Ig) v séru v populaci nemocných se SLE. V retrospektivní studii bylo zhodnoceno 799 výsledků vyšetření s-Ig získaných od 157 nemocných splňujících revidovaná klasifikační kritéria. Výsledky: Sérová koncentrace imunoglobulinů nižší než dolní hranice normy byla zjištěna celkem u 29 ze 157 nemocných (18,5 %). Nejčetnější byl výskyt izolovaného snížení IgG 12 ze 157 (7,6 %), 2 nemocné naplňovaly kritéria selektivního deficitu IgA a v jednom případě se jednalo o vzácnou koincidenci s běžnou variabilní imunodeficiencí (common variable immunodeficiency – CVID). Článek podrobněji prezentuje 2 případy nemocných se SLE komplikované těžkou hypogamaglobulinemií a infekcemi vyžadujícími dlouhodobou substituční léčbu imunoglobuliny. V prvním případě se jedná o vysoce pravděpodobný případ běžné variabilní imunodeficience a v případě druhém pak o léky indukovanou hypogamaglobulinemii. Tato žena s anamnézou maligního lymfomu a současným závažným multiorgánovým postižením při SLE byla léčena rituximabem po selhání konvenční léčby. Závěr: S protilátkovými deficiencemi se můžeme setkat i u nemocných se SLE. Opakované měření sérové koncentrace imunoglobulinů by mělo být součástí rutinního sledování těchto nemocných. Na možnost CVID bychom měli myslet v případě opakujících se sinopulmonárních infekcí, zejména v kombinaci s absencí aktivity SLE. Léčba rituximabem může vést i u nemocných se SLE k dlouhodobé supresi B-lymfocytů s rozvojem sekundárního protilátkového deficitu, který v některých případech vyžaduje substituční léčbu imunoglobuliny., Introduction: Systemic lupus erythematosus (SLE) is a chronic autoimmune multisystem disease. The aim of our study was to clarify the frequency of decreased serum immunoglobulin levels in SLE patients. There were evaluated 799 results of serum immunoglobulin levels gained from 157 patients fulfilling revised ACR criteria in the retrospective study. Results: The immunoglobulin levels under the normal range were found in 29/157 (18.5 %) patients. The most frequent was isolated reduction of IgG 12/157 (7.6 %), two persons fulfilled criteria for selective IgA deficiency, and one case possible diagnosis of common variable immunodeficiency (CVID). Additionally we report two cases of SLE patients complicated by severe hypogammaglobulinaemia and infectious complications with necessity of long-term immunoglobulin substitution therapy. The diagnosis of CVID is highly probable in the first case. The second case presents sever drug-induced hypogammaglobulinaemia. This female with lymphoma history and multiorgan impairment due to acute SLE was treated with rituximab after convention therapy failure. Conclusion: Humoral immunodeficiency may occur in SLE patients. The monitoring of serum immunoglobulin levels could be a routine in these patients. The CVID diagnosis is possible in patients suffering from recurrent sinopulmonary infections, especially in combination with absence of lupus activity. Rituximab therapy could cause long-term suppression of B lymphocytes with secondary humoral deficiency requiring immunoglobulin substitution therapy., and Pavlína Králíčková, Eva Malá, Doris Vokurková, Ondřej Souček, Irena Krčmová, Zbyněk Hrnčíř
Selektivní modulátory estrogenních receptorů, jakým je např. klomifen citrát, se užívají pro off-label léčbu (tj. mimo schválenou indikaci) hypoandrogenizmu a idiopatické mužské infertility po více než 30 let. V rámci systematické analýzy hodnotíme otázky týkající se dávkování, hormonální a symptomatické účinnosti podávání selektivních modulátorů estrogenních receptorů při léčbě mužů trpících hypoandrogenizmem a nežádoucí účinky spojené s touto léčbou. Výsledky naší analýzy ukazují, že léčba je pacienty dobře snášena a ve srovnání s tradiční exogenní substitucí testosteronu je rovněž účinná. Optimální dávkování klomifen citrátu je však třeba teprve stanovit. Dále uvádíme přehled našich postupů pro užívání klomifen citrátu a monitorování jeho bezpečnosti., Selective estrogen receptor modulators, such as clomiphene citrate, have been used as an off-label treatment of hypoandrogenism and idiopathic male infertility for over 30 years. We performed a systematic analysis of selective estrogen receptor modulators use in men with hypoandrogenism to examine issues related to dosage, hormonal and symptomatic efficacy, and adverse events. Our analysis indicates that treatment is well-tolerated and efficacious when compared to traditional exogenous testosterone supplementation. However the ideal dosage of clomiphene citrate has yet to be elucidated. We also provide a review of our institutional practices on the use and safety monitoring of clomiphene citrate., and Kathrins M., Wadhwa H., Niederberger C.
V posledních letech prudce roste nejen počet pacientů s diabetem, ale i počet pacientů léčených pro jeho pozdní komplikace. Jeden ze zásadních faktorů, které se podílejí na jejich vzniku, je hyperglykemie. V prevenci komplikací významně pomáhá zlepšení kompenzace diabetu. Nezastupitelnou součástí léčby diabetu je selfmonitoring (samostatné měření) glykemií a úprava terapie podle naměřených hodnot. Práce shrnuje nejnovější názory na uplatnění selfmonitoringu ve zlepšení kompenzace u pacientů s diabetem 1. i 2. typu a podává přehled současných možností využití technologií v diabetologii., Over the last few years, not only the number of patients with diabetes, but also the number of patients treated for late complications, has been rapidly increasing. One of the major factors contributing to their development is hyperglycaemia. An important part in preventing the complications is improved diabetes control. Self‑monitoring plays an irreplaceable role in diabetes treatment. It involves measuring glucose levels and altering therapy according to the measured values. This paper summarizes the latest opinions on use of self‑monitoring to improve diabetes control in patients with type 1 and type 2 diabetes and provides an overview of the current opportunities for applying technology in diabetology., and Kožnarová R.
Úvod: Demence patří mezi onemocnění poškozující nejen paměť, ostatní kognitivní funkce, ale i soběstačnost a funkční stav jedince. Kauzální léčba demence dosud neexistuje, onemocnění časem dospívá do terminální fáze projevující se imobilitou, inkontinencí, poruchami nutrice a plnou závislostí na okolí. Primární, sekundární i terciární prevence je u tohoto onemocnění klíčová. Metodika: Byla uspořádána observační studie hodnotící tíži demence u pacientek odeslaných k první hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát psychiatrické nemocnice v Kroměříži. Studována byla příjmová lékařská zpráva, zkoumána byla tíže kognitivního deficitu, délka průběhu nemoci od prvních příznaků po odeslání k hospitalizaci, předchozí ambulantní léčba demence. Výsledky: Většina pacientek odeslaných na gerontopsychiatrické lůžko k léčbě demence přichází až ve stadiu středně těžké nebo těžké demence. Dalším závažným zjištěním je, že mezi prvotními příznaky demence a odesláním k nastavení léčby na gerontopsychiatrické oddělení uplyne relativně dlouhá doba, během které mohla být nasazena adekvátní a efektivní léčba. Dalším zjištěním je fakt, že u většiny pacientek odeslaných k prvotní hospitalizaci na gerontopsychiatrii nebyla vedena žádná ambulantní léčba demence ve snaze ovlivnit její časnější stadia. Závěr: Existují významné rezervy v sekundární prevenci demencí. Včasná a dostupná moderní diagnostika demence, včasná léčba demence, ale i vysoká erudice ambulantních lékařů může přispět ke stabilizaci onemocnění, oddálení těžkých stadií demence a zlepšení kvality života u pacientů s demencí., Introduction: Dementia is a disease leading to memory impairment, cognitive decline, loss of self-sufficency and deterioration of functional status. Causal therapy of dementia does not exist, disease is progredient in time up to terminal phase with imobility, incontinentia, problems with nutrition and functional dependence on caregivers aid. Primary, secondary and tertiary prevention of dementia has crucial position. Methods: Observational study evaluating stage of dementia among patients admitted to psychogeriatric ward, Mental hospital in Kroměříž, has been designed. Admission diagnosis, severity of cognitive decline, time past between first symtomps of dementia and admission to hospital, and anamnesis of prior outpatient treatment of dementia have been monitored. Results: Most of patients were admitted to psychogeriatric ward in moderate or severe stage of dementia, with long time between first symtomps of dementia and admission to hospital with loosing ideal time for effective therapy. Most of patients admitted to psychogeriatric ward had no prior outpatient therapy of dementia in anamnesis. Conclusion: There are serious shortcomings in secondary prevention of dementia. Early and modern diagnostic management of dementia, as well as early and effective treatment management, with high level of erudition in field of dementia among primary care physicians may stabilize natural course of dementias, postpone serious stages of dementia and patients quality of life improvement., Jan Lužný, Blanka Skopalová, and Literatura
Východiska: 18F-FDG PET/CT je součástí vstupní diagnostiky a sledování léčebné odpovědi u pacientů se seminomem. Diseminace seminomu mimo spádové paraaortální lymfatické uzliny bývá nejčastější do plic, uzlin mediastina a nadklíčku, méně často do dalších orgánů (játra, mozek). Koincidence se sarkoidózou je v literatuře popisována jako možná komplikace diagnostiky i hodnocení léčby. Kazuistika: Naše kazuistika zahrnuje 2 pacienty s tumorem varlete, klasickým seminomem, pT1, s hladinou tumor markerů v normě. U obou byla na 18F-FDG PET/CT vyšetření patrná metabolicky vysoce aktivní lymfadenopatie mediastina a plicních hilů bez známek postižení retroperitonea. U prvního z pacientů (42 let) nebyla zpočátku histologická verifikace z mediastina z technických důvodů doporučena, pacient absolvoval onkologickou léčbu s efektem parciální regrese po 1. linii CHT a progrese při 2. linii. Poté následovala mediastinoskopie s histologickým nálezem granulomatózního zánětu, sarkoidózy. U druhého pacienta (45 let) bylo k histologické verifikaci nálezu v mediastinu přistoupeno již iniciálně, byla zjištěna sarkoidní granulomatóza. Na kontrolním 18F-FDG PET/CT byla zachycena ojedinělá patologická ložiska v RP i ve skeletu pánve a páteře. Tato ale hodnocena jako progrese sarkoidózy, progrese seminomu méně pravděpodobná, sledování pacienta dále pokračuje. Závěr: Jak je z vyšetření a sledování těchto pacientů patrné, při nálezu ne zcela typického obrazu diseminace tumoru je krom této diseminace nutné zvažovat i jiné příčiny patologického obrazu. V případě sarkoidózy je její relativně častější výskyt uváděn i spolu s karcinomy plic či lymfomy. Histologická verifikace nálezu je pak nezbytná., x, Jiří Vašina, Ondřej Bílek, Zdeněk Řehák, Radek Lakomý, Renata Koukalová, and Literatura