Pokrok zejména v oblasti molekulární imunologie otevřel nové možnosti, umožnil identifikaci nových cílů v imunitním systému a vedl k vývoji nových protinádorových látek. Některé z těchto látek jsou v současné době schváleny a jsou součástí standardní léčby, další jsou v posledních fázích klinického zkoušení. Tyto látky mají význam zejména v paliativní indikaci u nemocných s pokročilým stadiem onemocnění, kterým nemůžeme nabídnout mnoho léčebných možností. Očekává se rozšíření imunoterapie i do indikace adjuvantní. Potenciál imunoterapie v léčbě nádorových onemocnění je velký, pozornost se soustřeďuje na solidní nádory. Zejména maligní melanom hrál důležitou roli při rozvoji imunoterapie u nádorových onemocnění. Značné úsilí je také věnováno hledání klinicky dostupných prediktivních a prognostických faktorů, které by dokázaly vybrat pacienty vhodné k léčbě a které by usnadnily její průběžné hodnocení., Advances, particularly in the field of molecular immunology, have opened new opportunities, allowed identification of new targets in the immune system, and resulted in developing new anticancer agents. Some of these agents have already been approved and become a part of standard treatment while others are in the final phases of clinical trials. These agents are of particular importance in the palliative indication in patients with advanced disease stage who cannot be offered many treatment options. Immunotherapy is expected to be approved for the extended adjuvant indication. The potential of immunotherapy in treating tumour disease is great, with attention being paid to solid tumours. It is malignant melanoma that has played an important role in developing immunotherapy in tumour diseases. Considerable effort is being made to search for clinically available predictive and prognostic factors capable of selecting patients suitable for treatment and facilitating its continuous evaluation., Denisa Vitásková, Bohuslav Melichar, and Literatura
Úvod: Informace o prevalenci orgánových komplikací diabetu včetně syndromu diabetické nohy v České republice je možné získat z dokumentů Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Cíl: Posoudit vývoj vysokých amputací a drobných výkonů na noze v letech 2010–2014 v reprezentativním vzorku populace pacientů s diabetes mellitus vedených v databázi Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) České republiky. Metodika: V databázi VZP jsme identifikovali všechny osoby, které měly v letech 2010–2014 záznam o diagnóze DM (E10–E16 podle MKN 10) nebo předpis jakékoliv antidiabetické terapie (ATC skupina A10). Pro analýzu byl extrahován soubor osob, které měly v daném roce předepsanou nejméně jednou látku ze skupiny A10. Následně jsme identifikovali osoby, které v letech 2010–2014 současně prodělaly chirurgický výkon na noze z důvodu diagnózy diabetické nohy. Výsledky: Absolutní počet amputačních výkonů na končetině vykazuje stacionární úroveň. Závěr: Předkládaná analýza je prvním zhodnocením vývoje výkonů na diabetické noze v ČR. Je zřetelný setrvalý stav v počtu výkonů na diabetické noze, a to jak vysokých amputací, tak drobných výkonů na noze. V kontextu s absolutním nárůstem pacientů, léčených pro diabetes mellitus, je stacionární stav známkou relativního poklesu, což je příznivé především v oblasti amputace dlouhých kostí. Klíčová slova: amputace – diabetes mellitus – syndrom diabetické nohy, Introduction: Information about the incidence of organ-affecting complications of diabetes, including the diabetic foot syndrome, can be obtained from the documents of the Institute of Health Information in the Czech Republic. Goal: Assessment of the development of high amputations and minor surgical procedures on the lower limb from 2010 to 2014 in a representative sample of the population of patients with DM kept in the General Health Insurance Company of the Czech Republic database. Methodology: We identified all individuals in the VZP database who had a record of DM diagnosis (E10 – E16 based on ICD 10) or any antidiabetic therapy prescribed (ATC group A10) in the period of 2010 – 2014. A set of patients who had an agent from A10 group prescribed at least once in the given year was extracted for analysis. In the next step we identified individuals, who in the period of 2010 – 2014 also underwent a surgical procedure on the lower limb due to diabetic foot. Results: An absolute number of lower limb amputations remains at a stationary level. Conclusion: The submitted analysis presents the first assessment of the development of surgical treatment of diabetic foot in the Czech Republic. The amount of surgical procedures on the diabetic foot remains stable, regarding both high amputations and lower limb minor surgical procedures. In the context of an absolute increase of patients treated for diabetes mellitus, the stationary state is an indication of a relative decrease, which is favourable in particular with regard to the amputation of long bones. Key words: diabetes mellitus – diabetic foot syndrome – amputation, and Pavlína Piťhová, Petr Honěk, Ladislav Dušek, Tomáš Pavlík, Milan Kvapil
Jako incidentalom se označuje náhodně zjištěná expanze nadledviny. Vzhledem k rozvoji zobrazovacích technik se s ní setkáváme stále častěji. Její prevalence je totiž více než 1 % dospělých a roste s věkem. Při vyšetření je nutno vyloučit malignitu. K tomu slouží klasicky vyšetření CT, ev. MRI. Nověji se stále více uplatňuje PET-CT, která má senzitivitu asi 97 % a specificitu 91 %. Hormonální vyšetření má vyloučit i subklinickou nadprodukci kortizolu (optimální je dexametazonový supresní test). Aldosteron je nutno vyšetřovat jen u nemocných s hypertenzí a katecholaminy u nádorů s vyšší nativní denzitou než 10 HU. Při sledování je nutnost opakovaných CT vyhrazena jen pro vybrané případy a rutinní kontrolní laboratorní vyšetření jsou také zpochybněna., Incidentaloma is an adrenal mass discovered serendipitously. Because of increasing use of imaging techniques it is a common finding, being present in more than 1 % of adults. During work-up malignancy has to be ruled out. Classically imaging using CT or MRI is used. Recently PET-CT with FDG has been used more often as its sensitivity for diagnosis of malignancy is about 97 % and specificity 91 %. Hormonal evaluation should diagnose subclinical hypercortisolism. (Dexamethasone Suppression Test is the method of choice). Aldosterone and Renin should be measured only in patients with hypertension and catecholamines in tumours with higher native density than 10 HU. During follow-up repeated CT scan are needed only in selected patients and the need of routine biochemical follow-up has been questioned as well., and Jan Čáp, Filip Gabalec
Incidentalomy nadledvin jsou nazývány onemocněním moderních technologií díky zvyšující se dostupnosti a kvalitě zobrazovacích metod, jejichž důsledkem je zvyšující se incidence náhodného nálezu tumorů v oblasti nadledvin. Incidentalomy nadledvin nacházíme přibližně v 0,35?4,36 % CT vyšetření břicha indikovaných z jiné indikace, než je podezření na onemocnění nadledvin. V autoptických studiích jsou však incidentalomy nadledvin nacházeny častěji, v některých i ve více než 20 %. Důležitou součástí vyšetření je vyšetření endokrinologické, které odhaluje případnou autonomní nadprodukci hormonů. Přibližně u více než 10 % incidentalomů nacházíme autonomní nadprodukci kortizolu, 5?10 % tvoří feochromocytomy, 5?7 % představují aldosteron produkující tumory. Většina tumorů nadledvin je afunkčních, převážně adenomů. Jsou diskutovány racionální postupy a doporučení pro screening hormonální aktivity incidentalomů nadledvin. Důležitým problémem je rozlišení mezi maligními a benigními afekcemi respektive mezi adenomy a non-adenomy. Přesnost CT, MRI vyšetření a aspirační biopsie tenkou jehlou při rozlišení mezi adenomy a non-adenomy je srovnatelná a nepřesahuje 90 %. Charakteristiky jednotlivých tumorů nadledvin budou diskutovány. Ze závislosti mezi velikostí tumoru a pravděpodobností malignity jsou odvozena současná doporučení, afunkční tumory menší než 4 cm jsou indikovány k dalšímu sledování, tumory větší než 6 cm jsou indikovány k adrenalektomii a u tumorů velkých 4?6 cm postupujeme individuálně, Michal Kršek, and Lit. 15
Reperfuzní léčba představuje nejúčinnější léčbu akutní mozkové ischemie. Zachraňuje ohroženou tkáň, ve svém důsledku zmenšuje rozsah mozkového infarktu, a vede proto k lepšímu klinickému výsledku. Z obavy před krvácivými komplikacemi léčby, zejména mozkovým krvácením, podléhá léčba řadě restriktivních omezení, které byly převzaty z randomizovaných klinických studií, a jsou jednou z příčin, proč je dosud tímto způsobem léčena jen malá část nemocných. Některé z omezujících kritérií postrádají vědecké odůvodnění. V současné době nastal čas ke změně. Kombinovaná intravenózní a intraarteriální rekanalizační (farmakologická i mechanická) léčba se ukázala jako metoda bezpečná a v současné době je zkoumána její efektivita., Reperfusion is the most beneficial of all therapeutical strategies for acute ischemic stroke. Reperfusion therapies salvage penumbral tissue, reduce final infarct size, and enable improved clinical outcomes. Because of the risk of hemorrhage, especially in the brain, thrombolytic therapy is restricted by guidelines with the large amount of the inclusion and exclusion criterias adopted from the randomised clinical trials, and only a small number of the patients are being treated. Some restrictions lack scientific basis. Now it is a right time for new insights. Combined intravenous and intraarterial recanalization (farmacological and mechanical) therapy appears safe and its benefit is currently under investigation., D. Krajíčková, and Lit.: 26
Autor uvádí základní indikace k psychiatrické intervenci, popisuje indikace antidepresiv jak po stránce symptomů, tak i diagnóz. Tato témata specificky vztahuje k populaci seniorů. Zabývá se popisem jednotlivých skupin antidepresiv, jejich přínosem a případnými riziky pro seniory. Věnuje se i úskalím diagnostiky deprese u seniorů., The author presents basic indications for psychiatric examination, he describes indications of antidepressants in the field of old age population. The author describes specific groups of antidepressants and evaluates benefit and risk factors for old age population. The author attends to questions of diagnostic process of old age deprression., Vladimír Pidrman, and Lit.: 22
Úvod: Axilární disekce lymfatických uzlin (ALND) je dnes jednoznačně doporučována pouze u 3 a více pozitivních sentinelových uzlin (SLN). Není indikována u negativní sentinelové uzliny a u přítomnosti pouze izolovaných tumorózních buněk. Přínos ALND je dále zkoumán u pacientek s méně než 3 pozitivními sentinelovými uzlinami a/nebo pouze s mikrometastatickým postižením. Cíl: Posouzení indikace axilární disekce uzlin při nálezu mikrometastatického postižení sentinelové uzliny u karcinomu prsu. Metoda: Biopsie sentinelové uzliny s periareolární aplikací Sentiscintu. Soubor 265 pacientek, u 82 pozitivní sentinelová uzlina, u 17 prokázáno pouze mikrometastatické postižení, u 4 byla nalezena kombinace mikrometastatického a makrometastatického postižení dvou různých sentinelových uzlin. U 7 pacientek s pouze mikrometastatickým postižením a u všech 4 pacientek s kombinací mikrometastatického a makrometastatického postižení sentinelových uzlin byla provedena ALND. Pacientky byly následně sledovány v průměru 41 měsíců. Výsledky: U všech pacientek byly vyjmuty při SLNB alespoň dvě sentinelové uzliny. U 7 pacientek s izolovaným mikroskopickým postižením SLN a alespoň jednou další vyjmutou a negativní uzlinou při SLNB byly po ALND nalezeny v axile pouze negativní lymfatické uzliny, u zbylých 10 pacientek nebyla prokázána axilární rekurence v průběhu sledování. U poloviny pacientek s kombinovaným mikrometastatickým a makrometastatickým postižením různých SLN bylo nalezeno po ALND metastatické postižení i dalších axilárních uzlin. Závěr: Při vyjmutí pouze jedné sentinelové uzliny s nálezem izolovaného mikrometastatického postižení není možno predikovat postižení dalších axilárních uzlin a upustit od ALND. Pokud ale nalezneme vedle izolovaného mikrometastatického postižení uzliny alespoň jednu negativní uzlinu, je riziko postižení dalších axilárních uzlin malé a není nutné indikovat ALND., x, Milan Šimánek, Václav Abrahám, Josef Hruška, and Literatura
Základní ideou dekompresivní kraniektomie (DK) je chirurgické řešení konfliktu vzrůstajícího nitrolebečního obsahu s pevným objemem kostní schránky. Zvětšený nitrolebeční obsah je většinou představován edémem mozku při nejrůznějších patologických stavech. Přestože DK zažívá v posledních letech renesanci a objevily se důkazy o její účinnosti, její použití není dosud paušálně akceptováno. Nejčastější indikací DK je kraniocerebrální poranění. Důkazy o její efektivitě jsou však limitované. Jsou očekávána data o účinnosti sekundární DK u nemocných s refrakterní nitrolebeční hypertenzí po selhání konzervativní léčby. Provedení bifrontální sekundární dekomprese ještě před vyčerpáním konzervativní léčby nepřináší nemocným s difuzním poraněním benefit. Postavení primární DK u akutního subdurálního hematomu je testováno v randomizované studii. Nejsilnější důkazy o efektivitě DK jsou u nemocných s maligním hemisferálním infarktem, přesto frekvence operace stále neodpovídá incidenci maligního hemisferálního infarktu. DK by měla být zvážena u nemocných s trombózou mozkových splavů a refrakterní nitrolebeční hypertenzí, kteří mohou z operace profitovat i při oboustranné mydriáze. DK s evakuací nebo bez evakuace hematomu může snížit mortalitu nemocných s expanzivním supratentoriálním intracerebrálním krvácením, kteří jsou v bezvědomí nebo mají refrakterní nitrolebeční hypertenzi. Dekomprese může přinést benefit selektované podskupině nemocných se subarachnoidálním krvácením, její použití však není v současných doporučeních specifikováno., The fundamental idea behind decompressive craniectomy (DC) is a surgical solution to the conflict of an increasing intracranial content within the fixed-volume intracranial cavity. The expanding intracranial content is caused by brain edema caused by a variety of pathologies. In spite of DC renaissance over the recent years and some evidence of its effectiveness, its use is not yet generally accepted. Traumatic brain injury is by far the most frequent indication for DC. However, the evidence of its effectiveness is limited. Data on the role of secondary decompression in patients with refractory intracranial hypertension after conservative treatment failure are expected to be released soon. Bifrontal early DC is not superior to medical management in patients with diffuse traumatic injury. Primary decompression in patients with acute subdural haematoma has been investigated in a randomized trial. The most conclusive evidence is in patients with malignant middle cerebral artery infarction. In spite of this, the surgery is still underutilized and the frequency of its use does not correspond with the incidence of malignant infarction. When decompression is performed within 48 hours of stroke onset in patients younger than 60 years, it reduces mortality and improves functional outcome. DC is also a lifesaving procedure in patients over 60 years of age for whom it improves chances of survival without total dependency. Decompression should be considered in patients with cerebral venous thrombosis that causes intractable intracranial hypertension. Furthermore, patients with bilateral mydriasis can also profit from the procedure. DC with or without hematoma evacuation might reduce mortality in patients with large supratentorial intracerebral hemorrhage who are in coma or have refractory intracranial hypertension. Even though the DC can be effective in selected subgroups of patients with subarachnoid hemorrhage, current guidelines, do not specify the role of decompression in these patients. Key words: decompressive craniectomy – indications – traumatic brain injury – malignant infarction – subarachnoidal hemorrhage – intracerebral hemorrhage – cerebral venous thrombosis The author declares he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., Vědomostní test, and J. Mraček