Kardiomyopatie představuje heterogenní skupinu onemocnění srdečního svalu, provázenou poruchou srdeční funkce. Tachykardií indukovaná kardiomyopatie (TIC) je způsobena déle trvající tachykardií vedoucí k dilataci a systolické dysfunkci s klinickými projevy srdečního selhání, které jsou reverzibilní po normalizaci tepové frekvence. Diagnóza je obvykle stanovena retrospektivně po normalizaci tepové frekvence a následné úpravě funkce levé komory (LKS). Více než 100 let po prvním dokumentovaném případu (roku 1913 popsána u mladého nemocného s fibrilací síní a projevy srdečního selhání [25]) jsou nadále znalosti patofyziologických mechanizmů omezené. Mezi nejčastější arytmie odpovědné za TIC patří fibrilace síní [1,2], flutter síní [3], incesantní supraventrikulární tachykardie [4], komorová tachykardie (KT) [5] a frekventní komorové extrasystoly (KES) [6]. Vzhledem k potenciální reverzibilitě je proto rozpoznání TIC a včasný terapeutický zásah stěžejní. Mezi stávající možnosti léčby patří farmakoterapie a chirurgická či katetrová ablace., Cardiomyopathy is a heterogeneous group of diseases of heart muscle accompanied with impaired cardiac function. Tachycardia-induced cardiomyopathy (TIC) is caused by prolonged tachycardia leading to dilatation and systolic dysfunction with clinical manifestation of heart failure. This state is reversible after normalization of heart rate. The diagnosis is usually made retrospectively after normalization of heart rate and recovery of left ventricular function (LVF). More than 100 years after the first documented case (described in 1913 in a young patient with atrial fibrillation and symptoms of heart failure [25]) is still limited knowledge of pathophysiological mechanisms. The most common arrhythmias responsible for the TIC include atrial fibrillation [1,2], atrial flutter [3], incessant supraventricular tachycardia [4], ventricular tachycardia (VT) [5] and frequent ventricular extrasystoles (VES) [6]. TIC detection and therapeutic intervention is crucial considering potential reversibility of tachycardia. Current options of treatment involve drug therapy and surgical or catheter ablation., and Jan Povolný
Úvod: Takotsubo kardiomyopatie (takotsubo cardiomyopathy – TCM) je vzácné srdeční onemocnění charakterizované v akutní fázi přechodnou dysfunkcí levé komory, které může být komplikováno fibrilací komor nebo srdečním selháním. V diferenciální diagnostice musí být vždy vyloučen akutní infarkt myokardu. Cílem práce je prezentovat charakteristiku pacientů s TCM, jejich jednoletou prognózu a přínos magnetické rezonance k diagnostice těchto pacientů v klinické praxi. Metodika: Vyhodnoceno bylo celkem 47 pacientů s prokázanou TCM. U všech pacientů byla vyloučena významná ateroskleróza koronárních tepen pomocí selektivní koronární angiografie. Celkem u 10 pacientů (21,3 %) bylo provedeno vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) srdce. Pacienti byli prospektivně sledováni minimálně 12 měsíců. Výsledky: Soubor pacientů s TCM tvořily z 89,4 % ženy, průměrný věk pacientů byl 62,3 ? 11,1 let. Třicet devět pacientů (83,0 %) mělo apikální a 8 midventrikulární formu TCM. Zjevný provokující stresový faktor jsme identifikovali u 18 pacientů (38,3 %). Časté byly další komorbidity, zejména onemocnění štítnice, psychiatrická, plicní nebo alergická onemocnění. U 42 pacientů (89,4 %) byla přítomna dysfunkce levé komory, 4 pacienti (8,5 %) byli v kardiogenním šoku. Čtyři pacienti (8,5 %) prodělali během hospitalizace fibrilaci komor. Roční mortalita v našem souboru činila 14,9 %, jedna pacientka (2,1 %) prodělala v průběhu sledování recidivu ataky TCM. Závěr: Přestože u pacientů s TCM dochází k úpravě funkce levé komory, akutní fáze může být komplikována rozvojem kardiogenního šoku nebo fibrilací komor. U části pacientů je indikováno vyšetření MRI k vyloučení ischemické nebo zánětlivé etiologie., Introduction: Takotsubo cardiomyopathy (TCM) is a rare cardiac disease. In the acute phase it may imitate acute myocardial infarction of the anterior wall with ST elevations. This can be complicated by ventricular fibrilation or heart failure. The aim of this study is to show the characteristics of patients with takotsubo cardiomyopathy, the one year outcome and the application of magnetic resonance imaging of the heart in the diagnosis of this disease. Methods: Forty seven patients with takotsubo cardiomyopathy were enrolled in this study. Severe stenosis of coronary arteries was excluded by selective coronarography. In twelve patients the magnetic resonance imaging of the myocardium was performed. The patients were observed for at least 12 months. Results: 89.4 % of takotsubo patients were women. Average of age was 62.3 ? 11.1 years. We found obvious stress factors in 18 patients (38.3 %). Many patients suffered from thyroid disorders, psychiatric, lung or allergic diseases. Thirty nine patients (83.0 %) had the apical and eight the midventricular type of takotsubo cardiomyopathy. In 42 patients (89.4 %) developed systolic left ventricular dysfunction and four patients (8.5 %) were in cardiogenic shock. Four patients (8.5 %) manifested ventricle fibrilation. One patient (2.1 %) had recurring takotsubo cardiomyopathy. Conclusion: Left ventricle function is mostly recovered in patients with takotsubo cardiomyopathy, but the acute phase can be complicated by cardiogenic shock or ventricular fibrilation. Magnetic resonance imaging of the heart is indicated in some patients to differentiate this cardiomyopathy from ischemic or inflammatory etiology., and Petr Kubena, Šárka Bohatá, Jan Maňoušek, Jindřich Špinar, Jiří Pařenica
Cíl. Shrnout dostupné informace a analyzovat zobrazené nálezy na námi zachycených běžných i méně běžných případech tarzální koalice. Budeme se zabývat primárními i sekundárními nálezy při vlastním zobrazení i korelací s literaturou, udávanými histologickými nálezy, zobrazovacími metodami a protokoly, diferenciální diagnózou a krátkou informací o klinickém nálezu a léčbě. Metody. Vyšetřili jsme osm pacientů s různými typy tarzální koalice - s koalicí talokalkaneální mediální i dorzální, s koalicí kalkaneonavikulární, s oboustrannou talokalkaneální koalicí i s koalicí talokalkaneokuboidní, která byla součástí komplexnější dysplazie. Nálezy jsou analyzovány především na CT a MR, jsou doplněny RTG snímky. Výsledky. V závislosti na typu koalice a zvolené projekci, jsou známky na RTG snímku buď patognostické (u šikmé projekce a kalkaneonavikulární koalice), nebo diskrétní a nepřímé (u ostatních projekcí a ostatních typů koalice). CT a MR zobrazí tuto vadu při vhodně zvolených rovinách zobrazení a sekvencích nepochybně. Mezi nejvýznamnější nálezy patří zúžená nebo přemostěná kloubní štěrbina, nerovná kortikální kost, edém, osteoskleróza a změna tvaru kostí. Časté jsou sekundární degenerativní změny okolních kloubů. Závěr. Povědomí o známkách této vady umožňuje její rozpoznání i přes její málo frekventní výskyt, a to i v případech, kdy na ni klinický lékař nevysloví podezření. Na CT a MR je třeba při vyšetřování hlezna rutinně zachycovat i oblast subtalárních kloubů a tarzu., Aim. To summarize and display the imaging findings in patients with different types of both frequent and less frequent types of tarsal coalition, to discuss the imaging protocols, differential diagnoses and give brief information on clinical findings and treatment. Method. The authors display CT, MRI and X-ray findings in 8 patients with the main types of coalition (talocalcaneal, calcaneonavicular), with a bilateral talocalcaneal coalition and in a patient with a complex synostosis. Results. The encountered findings were: narrowed or absent joint space, thinned irregular cortical line, adjacent oedema and sclerosis and an unusual shape of the involved bones. Secondary degenerative changes in the adjacent joints were often encountered. Depending on the type of coalition and on the projection, this diagnosis presents with X-ray findings, which are either prominent (in calcaneonavicular coalition and an oblique X-ray) or subtle and indirect (all other cases). In MRI and CT the diagnosis is much more obvious. The pathognomonic signs as well as secondary degenerative signs will be pointed out together with the appropriate imaging protocols. A differential diagnosis will be discussed. The findings of the authors will be correlated with the literature. Conclusion. It is necessary to be aware of the findings in tarsal coalition, in order to establish the diagnosis even in cases unsuspected by the clinitian. This is more challenging in plain X-rays, in CT and MRI it is mandatory to include the subtalar and tarsal joints in the examination of the ankle., Jindra Brtková, Petra Jiříčková, and Literatura
Cíl práce: Zhodnotit bezpečnost a účinnost léčby bazálním inzulinem glargin v režimu bazál/bolus v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Soubor a metodika: Projekt LINDA byl neintervenční, multicentrický (n = 255), národní observační projekt, který probíhal v podmínkách běžné klinické praxe. Do sledování bylo zařazeno celkem 4 998 pacientů s diabetes mellitus 1. a 2. typu (DM1T, DM2T) s převážně inzulinovou terapií (99,7 %), po následném zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus. Pacienti byli sledováni po dobu 6 měsíců od zahájení této terapie. Primárním cílem projektu bylo sledování četnosti výskytu závažných hypoglykemických příhod při léčbě bazálním inzulinovým analogem glargin (Lantus?) v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními sledovanými parametry byla změna glykovaného hemoglobinu (HbA1c), glykemie nalačno (FPG), změna tělesné hmotnosti, změna dávek inzulinu, změna počtu hypoglykemických příhod ve srovnání s předchozí léčbou a sledování četnosti nežádoucích účinků. Výsledky: Závažné hypoglykemie byly pozorovány během léčby inzulinem glargin u 0,8 % pacientů. Při srovnání výskytu hypoglykemií s předchozí terapií bylo prokázáno klinicky a statisticky významné snížení jejich četnosti. Procento pacientů s hypoglykemickou příhodou (17,6 %), závažnou (0,8 %) a závažnou noční hypoglykemií (0,3 %) bylo za poslední měsíc léčby s inzulinem glargin v režimu bazál/bolus konzistentně menší ve srovnání s posledním měsícem léčby před zahájením této terapie (42,5 %; 17,6 %; 13,8 % pacientů). U pacientů s DM1T došlo k poklesu všech hypoglykemií z hodnoty 37,80 ? 15,95 příhod/pacient/rok na 8,76 ? 4,38 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 5,64 ? 3,27 příhod/pacient/rok na 0,0396 ? 0,012 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 3,84 ? 2,04 příhod/pacient/rok na 0,0096 ? 0,003 příhod/pacient/rok (p < 0,001). U pacientů s DM2T poklesla četnost všech hypoglykemií z hodnoty 12,48 ? 7,57 příhod/pacient/rok na 1,68 ? 0,78 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 2,04 ? 0,94 příhod/pacient/rok na 0,0132 ? 0,005 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 1,32 ? 0,77 příhod/pacient/rok na 0,0048 ? 0,0008 příhod/pacient/rok (p < 0,001). Bylo prokázáno statisticky významné zlepšení metabolické kompenzace při užití inzulinu glargin. U DM1T došlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) z hodnoty 7,74 ? 1,71 % na 6,43 ? 1,39 % (∆ -1,31 ? 0,32 %; p < 0,001) a u DM2T z hodnoty 8,13 ? 1,56 % na 6,72 ? 1,40 % (∆ -1,41 ? 0,28 %; p < 0,001). Statisticky významně (p < 0,001) se zvýšil počet pacientů s hodnotami HbA1c < 5,4 %. Statisticky významný byl také pokles glykemie nalačno (FBG) a hodnot 6bodového glykemického profilu, a to u obou typů diabetu (p < 0,001). Změna terapie a následná léčba inzulinem glargin byla lékaři a pacienty vnímána pozitivně. Závěr: Za podmínek běžné klinické praxe zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus u pacientů s předchozí inzulinovou terapií vedlo ke snížení četnosti výskytu hypoglykemických příhod včetně závažných a závažných nočních hypoglykemií a ke zlepšení metabolické kompenzace pacientů s diabetem (snížení glykovaného hemoglobinu, glykemie nalačno a hodnot 6bodového glykemického profilu). Byla zaznamenána větší spokojenost se stávající léčbou ze strany pacientů a lékařů. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulin glargin- observační projekt – režim bazál/bolus, Objective: To evaluate the safety and efficacy of basal insulin glargine using a basal-bolus regimen in a common clinical practice setting in the Czech Republic. Patients and methods: The LINDA project was a non-interventional, multicenter (n = 255), national, observational project. A total of 4,998 patients with Type 1 and 2 diabetes mellitus (T1DM, T2DM) with predominantly insulin therapy (99,7 %), after switch on insulin glargine at basal-bolus regimen, were enrolled in this project. The patients were followed up for 6 months after initiation of the therapy with insulin glargine. The primary objective of the project was to investigate the incidence of severe hypoglycemic episodes during the treatment with basal insulin analogue glargine (Lantus?) in a common clinical practice setting. The secondary endpoints were changes in glycosylated hemoglobin (HbA1c) levels, fasting plasma glucose (FPG), body weight, insulin dose, change of number of hypoglycemic episodes in comparison the previous therapy and the frequency of adverse effects. Results: Severe hypoglycaemia were observed during treatment with insulin glargine at 0.8 % patients. When comparing the incidence of hypoglycemia with the previous therapy, we demonstrated a clinically and statistically significant reduction in their frequencies. The percentage of patients with hypoglycemic episodes (17.6 %), severe hypoglycemia (0.8 %) and severe nocturnal hypoglycemia (0.3 %) over the last month of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regimen was consistently lower compared to the last month of treatment before initiation of this therapy (42.5 %, 17.6 %, and 13.8 % of the patients, respectively). In patients with T1DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 37.80 ? 15.95 episodes/patient/year to 8.76 ? 4.38 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 5.64 ? 3.27 episodes/patient/year to 0.0396 ? 0.012 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 3.84 ? 2.04 episodes/patient/year to 0.0096 ? 0.003 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. In patients with T2DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 12.48 ? 7.57 episodes/patient/year to 1.68 ? 0.78 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 2.04 ? 0.94 episodes/patient/year to 0.0132 ? 0.005 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 1.32 ? 0.77 episodes/patient/year to 0.0048 ? 0.0008 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. A statistically significant improvement in the metabolic control was demonstrated when using insulin glargine. The glycated hemoglobin (HbA1c) decreased from 7.74 ? 1.71 % to 6.43 ? 1.39 % (∆ -1.31 ? 0.32 %, p < 0.001) in patients with T1DM, and from 8.13 ? 1.56 % to 6.72 ? 1.40 % (∆ -1.41 ? 0.28 %, p < 0.001) in patients with T2DM. A statistically significant (p < 0.001) increase in the number of patients with HbA1c < 5.4 % was further demonstrated. The decrease in fasting blood glucose (FBG) and 6-point blood sugar profile was also statistically significant in both types of diabetes (p < 0.001). Changes in therapy and subsequent treatment with insulin glargine were perceived positively by both physicians and patients. Conclusion: In the common clinical practice setting, the initiation of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regime in patients with previous insulin therapy resulted in a reduction in the incidence of hypoglycemic events, including severe hypoglycemia and severe nocturnal hypoglycemia, and improved metabolic control in patients with diabetes (reduced glycated hemoglobin, fasting glucose values and 6-point blood glucose profile). Greater satisfaction with the current treatment was reported by both patients and physicians. Key words: basal-bolus regimen – diabetes mellitus – insulin glargine – observational project, and Denisa Janíčková Žďarská, Jan Brož, Bohumila Křivská, Zdeněk Rušavý, Milan Kvapil
Figurální (neboli neverbální) fluence je schopnost exekutivních funkcí, která nám poskytuje informace o divergentním myšlení, rozdělené pozornosti, plánování a mentální flexibilitě. Zhoršený výkon v testech zaměřených na figurální fluenci nacházíme u pacientů s neurologickým i psychiatrickým postižením. Pětitečkový test (Five Point Test, 5TT) je jeden z neuropsychologických testů, jenž slouží ke zhodnocení figurální fluence. Úkolem probanda je vytvořit co nejvíce obrazců v časovém limitu. Cílem této studie bylo vytvořit normy k 5TT pro českou dospělou populaci. Předkládáme normativní data pro dospělé ve věku od 20 do 85 let (n = 503). Hodnotili jsme počet správných odpovědí a počet perseverací. Počet správných odpovědí je ovlivněn věkem a vzděláním (r = –0,3; resp. 0,4; p < 0,0001), proto jsou normy rozděleny na pásma po 10 letech a dále podle ukončeného vzdělání. Počet perseverací s těmito proměnnými souvisí jen slabě (rs = 0,1; resp. –0,1; p < 0,05). Pohlaví nemá vliv na počet správných odpovědí ani perseverací (t = 0,09; p > 0,9 pro oba skóry)., Figural (or nonverbal) fluency is the ability of executive functions to provide information about divergent reasoning, divided attention, planning and mental flexibility. Impairments of figural fluency have been found in individuals with various neurological or psychiatric diseases. Five Point Test (5TT) is a neuropsychological test that assesses figural fluency. A participant is asked to generate as many unique designs as possible in a certain time limit. The aim of this study was to create Czech population norms for the Five Point Test. Normative data for adult population aged between 20 and 85 years (n = 503) are presented. We assessed the number of correct answers and the number of perseverations. The number of correct answers is influenced by age and education (r = –0.3 and 0.4, respectively, p < 0.0001); for this reason the norms are stratified into ten age ranges and also according to completed education. The number of perseverations correlates with these variables only weakly (rs = 0.1 and –0.1, respectively, p < 0.05). Gender has no impact neither on the number of correct answers nor on perseverative responses (t-test, p > 0.9 for both scores). Key words: Five Point Test – design fluency – normative data – executive functions – validity The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and S. Johanidesová, E. Bolceková, H. Štěpánková, M. Preiss
Cíl studie: Vyhodnotit přínos interleukinu-6 u těžké akutní pankreatitidy pro odlišení sterilní nekrózy (SN) a nekrózy infikované (IN). Typ studie: Retrospektivní deskriptivní observační studie série případů. Metody: Ve vlastní práci bylo zahrnuto 59 pacientů hospitalizovaných s těžkou akutní pankreatitidou (Atlantská klasifikace 1992) na chirurgickém oddělení Nemocnice Písek v průběhu sedmi let. Pravidelně byly vyšetřovány C-reaktivní protein (CRP) a interleukin-6 (IL-6), přičemž dostatečná data byla u 42 pacientů: 14 s IN (průkaz mikrobiologicky či dle CT), 28 se SN. Statistické vyhodnocení pomocí Fisherova testu a chí-kvadrát testu. Výsledky: Byla nalezena statisticky významná diskriminační schopnost denních průměrů IL-6 5. a 6., resp. 7. a 8. den hospitalizace mezi IN a SN (p=0,0014 pro den 5 a 6, resp. p=0,0009 pro den 7 a 8). Rozvoj IN reálně nastával nejčastěji mezi 5. a 9. dnem (mikrobiologický průkaz agens či nepochybné CT známky infekce). CRP tuto schopnost diskriminace neprokázalo, jeho hladiny byly od 2. do 8. dne setrvale výrazně zvýšeny. Charakteristický byl průběh koncentrací IL-6, kdy vstupně byla přítomna výrazná elevace nezávislá na pozdějším rozvoji IN a již od druhého dne hospitalizace došlo k výraznému poklesu. K dalšímu vzestupu IL-6 došlo pouze u pacientů s rozvojem IN. Pro cut-off (diskriminace IN a SN) IL-6 (platný od 5. dne hospitalizace) 100 ng/l bylo p<0,005, pro 150 ng/l p<0,01. Závěr: Interleukin-6 v naší retrospektivní studii prokázal statisticky významnou schopnost diskriminovat infikovanou a sterilní nekrózu u těžké akutní pankreatitidy. Překročení cut-off IL-6 od 5. dne hospitalizace svědčilo pro přítomnost infikované nekrózy. Cut-off 100 ng/l diskriminoval obdobně (p<0,005, senzitivita 100 %, specificita 92 %) jako cut-off 150 ng/l (p<0,01, senzitivita 87 %, specificita 100 %)., Objective: Our retrospective study aimed to evaluate the contribution of interleukin-6 in severe acute pancreatitis. Mortality of severe acute pancreatitis ranges from 10-20% (for sterile necrosis, SN) to 20-85% (infected necrosis, IN). Resolution of SN and IN is clinically very important, but often difficult and therefore they are still searching for new laboratory markers for their differentiation. Design: Retrospective descriptive observational study of cases series. Methods: 59 patients hospitalized with severe acute pancreatitis (Atlanta classification 1992) in the surgery department of Hospital Písek in the 2000-2006 were included. Regularly they were investigated by C-reactive protein (CRP) and interleukin- 6 (IL-6), sufficient data was in 42 patients: 14 with IN (identified microbiologically or according to computed tomography, CT), 28 with SN. Statistical analysis was performed using Fisher‘s test and chi-square test. Results: There was found statistically significant discriminatory ability of daily averages of IL-6 5th and 6th + 7th and 8th day of hospitalization between the IN and SN (p = 0.0014 for day 5 and 6, respectively. p = 0.0009 for day 7 and 8). Developing IN realistically set in the most between 5th and 9th day (needle biopsy with identification of microbiological agents or CT signs of infection). The ability of CRP to discriminate SN and IN was not found, the levels were between 2nd to 8th days increased steadily. The run of the concentrations of IL-6 was characteristic, where at the admission there was present significant elevation irrespective of subsequent development of IN and from the second day of hospitalization it decreased significantly. Further increase in IL-6 was present only in patients with the development of IN. For the cut-off (discrimination of SN and IN) for IL-6 (valid from 5th of hospitalization) 100 ng/L was P<0.005, for 150 ng/L P<0.01. Conclusion: Interleukin-6 in our retrospective study showed a statistically significant ability to discriminate between infected and sterile necrosis in severe acute pancreatitis. For the cut-off of IL-6 effective from 5th day of hospitalization 100 ng/L was P <0.005, for 150 ng/L was P<0.01., and Malina P., Cejp V., Jabor A.
Objective: The study aimed to evaluate plasma adiponectin (ADP), adipocyte fatty acid binding protein (A-FABP) and fibroblast growth factor 21 (FGF 21) levels as potential predictors of severity of acute pancreatitis (AP) in day 4 after admission. Simultaneously, the classical proinflammatory makers were analysed as well. Settings: Department of Clinical Biochemistry and 2nd Department of Internal Medicine, Faculty Hospital Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, Czech Republic; Hospital Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek, Czech Republic. Study design: The study was conducted in subjects with acute pancreatitis (n = 84, 37 females, 47 males). The analyses were performed in the groups according to the mild/severe classification of AP, and partly in the computed-tomography severity index (CTSI) score subgroups. Results: From adipokines, only FGF 21 tended to be higher in the severe AP subgroup in day 4. The multiple regression analysis revealed a positive association of A-FABP with procalcitonin (PCT), whilst FGF 21 was associated positively with ADP and negatively with C-reactive protein (CRP) in patients with the severe AP. The receiver-operator characteristics (ROC) analysis confirmed that not adipokines, but only CRP and interleukin 6 (IL-6) were suitable as potential predictors of the disease severity. The cut-off values were established for both parameters: 100 mg/L for CRP and 37 ng/L for IL-6, with negative predictive values (NPV) 96 % and 92 %, and positive predictive values (PPV) 39 % and 29 %, respectively. Conclusion: The role of ADP, A-FABP and FGF 21 has been limited in a prediction of the disease severity in day 4 after admission, while CRP and IL-6 might be useful to exclude a severe AP., Cíle studie: Studie byla zaměřena na vyhodnocení sérových hladin adiponektinu (ADP), adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (A-FABP) a fibroblastového růstového faktoru 21 jako potenciálních prediktorů závažnosti akutní pankreatitidy (AP) 4. den po přijetí. Současně byly stanoveny vybrané klasické prozánětlivé markery. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie a II. interní klinika Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc; Nemocnice Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek. Materiál a metody: Studie byla provedena u pacientů s akutní pankreatitidou (n = 84, 37 žen, 47 mužů). Laboratorní markery byly měřeny v podskupinách podle klasifikace lehká/ těžká AP, a částečně také v podskupinách vytvořených na základě CTSI (computed-tomography severity index) skóre. Výsledky: Ze sledovaných adipokinů měl u pacientů s těžkou AP pouze FGF 21 tendenci k vyšším hladinám v den 4 po přijetí. Za pomoci mnohočetné regresní analýzy byla zjištěna pozitivní asociace A-FABP s prokalcitoninem (PCT), zatímco FGF 21 asocioval u těžké AP pozitivně s ADP a negativně s C-reaktivním proteinem (CRP). ROC (receiver-operator characteristics) analýza potvrdila, že pouze CRP a interleukin 6 (IL-6) jsou využitelné jako potenciální prediktory závažnosti onemocnění. Pro oba parametry byly stanoveny cut-off hodnoty: 100 mg/l pro CRP a 37 ng/l pro IL-6, s negativními prediktivními hodnotami (NPV) 96 % a 92 %, a s pozitivními prediktivními hodnotami (PPV) 39 % a 29 %. Závěr: Ve studii jsme zjistili, že hladiny ADP, A-FABP a FGF 21 nejsou vhodnými parametry pro predikci tíže AP 4. den po přijetí. Naopak stanovení CRP a IL-6 v tento den by mohlo být vhodné zejména pro vyloučení těžké akutní pankreatitidy., Novotny D., Malina P., Krumpholcova P., Tozzi I., Prochazka V., and Literatura
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek
The Purpose of the study: define the indications and contraindications to, combined operation in locally invasive tumor of the rectum. The Material and methods of the study: we have analysed results combined operation in cancer of the rectum with germination in genital organs, performed in department of coloproctology in National Oncological Scientific centre during 20052009 years. Under observation were 118 women at age from 21 to 68 years. This before 45 years 26 patients, from 46 to 59 years 54 patients, 60 and above years. The Results and their discussion: Postoperative complications suppurativeinflammatory character appeared beside 36 patients (30,5%), most of all after abdomeno perineal extirpation of rectum (35,5%) and abdominoanal resection of the rectum (33,3%). In lesser extend after front resection of the rectum and after operation Hartman (28,5% and 22,7%). The General lethality has formed 3,4%, have died after combined operation 4 patients from 118 operated patients. The Conclusion: thereby, brought data evident that such important factors, as frequency of the origin relapse (28%), 5year probability of survival (37,1%), under combined interference and operation of the standard volume in the cancer of the rectum practically the same., H. B. Bobokulov, A. M. Hakimov, and Literatura
The condition of the protective barrier of the stomach in patients with duodenal ulcer associated and non-associated with H. pylori infection has been studied. The state of gastric mucosal barrier was studied in 72 patients with peptic ulcer disease association with H. pylori and 26 patients without H. pylori by determining the content of insoluble glycoproteins and its fractions in the basal portion of the gastric juice. In a comparative perspective the state of these indicators were studied depending on the association with H. pylori and the severity of the disease. In patients with H. pylori, damages of protective mucus barrier are characterized by the significant shortage of fucose, which is considered to be the main component of the insoluble glycoproteins. In patients without H. pylori, status of mucosal barrier is characterized by uniform and less significant reduction in the content of fractions of insoluble glycoproteins. In this patients the reduction of insoluble glycoproteins is not dependent on the frequency of exacerbation. The content of fucose in the mucous gel of gastric juice is a diagnostic criterion for determining the frequency of recurrence of the disease in patients with H. pylori infection., Abdujalol Vahabovich Yakubov, Nargiza Ihsanovna Pulatova, and Literatura