Úvod: Jedinou kurativní metodou v léčbě tumorů hrudní stěny (primárních či sekundárních) zůstává navzdory veškerému pokroku v onkologické léčbě stále chirurgická radikální resekce. Na léčbě mnoha nádorů hrudní stěny v závislosti na lokalizaci tumoru participuje plastický chirurg a eventuálně neurochirurg. Cílem naší práce bylo zjistit co možná nejoptimálnější chirurgický postup v léčbě tumorů hrudní stěny v závislosti na počtu komplikací. Sledovali jsme histologickou povahu jednotlivých tumorů, délku hospitalizace, věk, perioperační mortalitu a morbiditu. Dalším neméně důležitým sledovaným parametrem, byl rozdíl v přežívání mezi jednotlivými skupinami maligních nádorů (primární hrudní nádory versus sekundární -plicní nádory infiltrující hrudní stěnu). Metody: Na I. chirurgické klinice lékařské fakulty Univerzity Palackého a Fakultní nemocnice v Olomouci v letech 2006−2012 podstoupilo resekci hrudní stěny pro primární či sekundární nádor celkem 57 pacientů. V tomto souboru byly sledovány následující parametry: histopatologický typ nádoru, pohlaví, věk počet resekovaných žeber nebo plochu resekce sterna, typ rekonstrukce hrudní stěny, délka umělé plicní ventilace, pooperační komplikace, délka hospitalizace, perioperační morbidita a mortalita a délka přežívání pacientů u maligních nádorů. Výsledky: 57 pacientů (39 mužů a 18 žen) ve věku od 16 do 86 let podstoupilo resekci hrudní stěny pro primární tumor v 51% a pro sekundární tumor v 49 %. Resekce nejméně jednoho žebra nebo parciální resekce sterna byla provedena u každého pacienta. Rekonstrukce s použitím síťky u 22 pacientů, u 10 byla kryta svalovým lalokem. Pooperační komplikace se objevily u 10 pacientů (17,5 %)-nejčastěji infekce rány, pneumotorax a fluidothorax. V časném pooperačním období bylo zaznamenáno jedno úmrtí na rozvinutý ARDS (acute respiratory distress syndrom). Závěr: Tumory hrudní stěny patří vzhledem k nízkému výskytu k vzácným diagnózám. Je nutno dodržovat základní principy jejich léčby, proto by operace těchto nádorů měla být soustředěna do center. Vždy před operací by měla být stanovena diagnóza pomocí biopsie a vyloučena generalizace onemocnění, nejlépe pomocí PET/CT. Nejdůležitější pro úspěšnou léčbu je zkušenost a mezioborová spolupráce celého týmu, který se podílí na léčbě tumorů hrudní stěny, tím pádem lze docílit minima komplikací, nízké mortality a morbidity, což potvrzují výsledky našeho souboru pacientů., Introduction: The only curative treatment of tumors of the chest wall (primary or secondary),despite all the progress in oncological therapy, is a surgical radical resection. The goal of the paper is the identification of a complication occurring after chest wall resections for a tumor (evaluation of morbidity and mortality). Furthermore, the tumor type and employed reconstruction method were analyzed. Methods: A group of patients who underwent resection of the chest wall for primary or secondary tumors at the 1st Dept. Of Surgery, University Hospital Olomouc, was retrospectively analyzed. Age, diagnosis, procedure, histopathology of the tumor, preoperative and postoperative oncological treatment, preoperative co-morbidities, postoperative complications, the use of artificial lung ventilation and recurrences were recorded for all patients. Results: 57 patients aged 16 to 86 years underwent a chest wall resection, 51% for a primary tumor and 49% for a secondary tumor. Resection of at least one rib or partial resections of the sternum were performed in every patient. Reconstruction with a mesh was employed in 22 patients; in 10 patients the mesh was covered with a muscle flap. Postoperative complications occurred in 10 patients (17.5%). Conclusion: It is necessary to follow the basic principles of treatment of chest wall tumors; therefore surgery of these tumors should be concentrated to specialized centers. Always before surgery, diagnosis should be established by means of a biopsy and generalization of the disease should be excluded, ideally using PET/CT. Most important for successful treatment is experience and interdisciplinary cooperation of the team. This results in a low mortality and morbidity rate, which was confirmed by our results., and J. Chudáček, T. Bohanes, M. Szkorupa, M. Stašek, J. Klein, B. Zálešák, D. Stehlík, F. Čtvrtlík, Č. Neoral
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek