In his book Individuals P. F. Strawson writes that ‘both the Cartesian and the no-ownership theorists are profoundly wrong in holding, as each must, that there are two uses of ''I'', in one of which it denotes something which it does not denote in the other’ (p. 98). I think, by contrast, that there is a defensible ''Cartesian materialist'' sense, which Strawson need not reject, in which I (=df. the word ''I'' or the concept i) can and does denote two different things, and which is nothing like the flawed Wittgensteinian distinction between the use of I ''as object'' and the use of I ''as subject''. I don’t argue directly for the ''two uses'' view, however. Instead I do some preparatory work. First I criticize one bad (Wittgensteinian or ''Wittgensteinian'') argument for the ''only one use of I'' view. Then I offer a phenomenological description of our everyday experience of ourselves that leads to an attack on ''corporism''-the excessive focus on the body in present-day analytic philosophy of mind., Ve své knize Jednotlivci PF Strawson píše, že ,,jak karteziánští, tak teoretici bez vlastnictví jsou naprosto špatní v držení, protože každý musí, že existují dvě použití,, I '', v jednom z nich označuje něco, co neoznačuje v ostatních “(str. 98). Naproti tomu si myslím, že existuje obranný ,,karteziánský materialistický'' smysl, který Strawson nemusí odmítat, ve kterém I (= df. Slovo ,,I'' nebo pojem i) lze a označuje dvě různé věci, a které není nic takového jako chybný Wittgensteinův rozdíl mezi použitím I 'jako objektu' a použitím I 'jako předmětu'. Nehledám však přímo na pohled ,,dvou použití''. Místo toho dělám nějaké přípravné práce. Nejprve kritizuji jeden špatný (Wittgensteinův nebo ,,Wittgensteinův'') argument pro ,,jediné použití I''. Pak nabízím fenomenologický popis našich každodenních zkušeností, které vedou k útoku na ,,korporismus'' - nadměrné zaměření na tělo v současné analytické filozofii mysli., and Galen Strawson
This paper addresses the so-called ''truthmaker problem'' or ''grounding problem'' for presentism. In section 1, I set the stage by introducing presentism and the truthmaker problem. In section 2, I consider a proposed solution to it, which I call the ''laws of nature proposal'' (LNP), recently defended by Markosian (2013). I argue that LNP fails as a solution to the truthmaker problem because it does not meet a constraint that is generally taken as constitutive of it: that the entities doing truthmaker work should be categorical. Then, in section 3, I discuss the prospects of abandoning this ''categoricity constraint''. The conclusion of this discussion is that the presentist should be allowed to such a move. This, however, is not completely good news for the friends of LNP, since the abandonment of the ''categoricity constraint'' opens the door to simpler solutions, like what is often called ''Lucretianism''., Tento článek se zabývá tzv. ,,Problémem pravdy'' nebo ,,problémem uzemnění'' pro presentismus. V oddíle 1 jsem stanovil etapu zavedením presentismu a problematiky pravdy. V oddíle 2 se zabývám navrhovaným řešením, které nazývám ,,zákony o přírodním návrhu'' (LNP), které nedávno obhajoval Markosian (2013). Domnívám se, že LNP selhává jako řešení problému s pravdivostí, protože nesplňuje omezení, které je obecně považováno za jeho konstitutivní: že subjekty provádějící práci s pravdivostí by měly být kategorické. Poté v oddíle 3 diskutuji vyhlídky na opuštění této ,,kategorie omezení''. Závěrem této diskuse je, že by měl být moderátorovi umožněn takový krok. To však není pro přátele LNP úplně dobrá zpráva, protože opuštění ,,kategorického omezení'' otevírá dveře k jednodušším řešením, jako je to, co se často nazývá ''lykretianismus''., and Pablo Rychter
Normative judgement internalism claims that enkrasia is an ideal of rational agency that poses a necessary link between making a normative judgement, and forming an intention to act according to that judgement. Against this view, I argue that enkrasia does not require the formation of new intentional states; instead, it requires that the agent’s intentions do not contravene her normative judgements. The main argument for considering that an intention ought to follow from a normative judgement is the claim that the conclusion of practical reasoning is an intention. I will argue that this account is mistaken: practical reasoning aims at justifying certain actions or intentions, and thus its conclusion is a normative judgement. Defenders of NJI might argue, though, that intentions ought to follow from our normative judgements, because of certain requirements affecting not only practical reasoning, but rational agency. I argue that this conception of enkrasia is too demanding. Enkrasia, I suggest, is better understood as a restriction over our intentions: they ought not enter into conflict with our judgements., Normativní soudní internacionalismus tvrdí, že enkrasia je ideálem racionální agentury, která představuje nezbytnou vazbu mezi normativním úsudkem a záměrem jednat podle tohoto úsudku. Proti tomuto názoru tvrdím, že enkrasia nevyžaduje vytvoření nových záměrných států; místo toho vyžaduje, aby úmysly agenta neporušovaly její normativní úsudky. Hlavním argumentem pro uvážení, že záměr má vycházet z normativního rozsudku, je tvrzení, že závěr praktického uvažování je záměrem. Budu argumentovat, že tento účet je chybný: praktické úvahy směřují k ospravedlnění určitých činností nebo záměrů, a proto je jeho závěr normativním úsudkem. Obhájci NJI by však mohli argumentovat, že záměry by měly vycházet z našich normativních úsudků, vzhledem k určitým požadavkům ovlivňujícím nejen praktické úvahy, ale i racionální agenturu. Tvrdím, že tato koncepce enkrasie je příliš náročná. Enkrasia, myslím, je lépe chápána jako omezení našich záměrů: neměly by vstupovat do konfliktu s našimi rozsudky., and Miranda del Corral
This paper critical y examines two objections and raises a new objection against the besire theory of moral judgment. Firstly, Smith (1994) observes that a belief that p tends to expire whereas a desire that p tends to endure on the perception that not p. His observation does not refute the sophisticated version of the besire theory that to besire that p is to believe that p and to desire to act in accordance with the belief that p. Secondly, Zangwil (2008) claims that the strength of motivation may vary while the degree of belief remains constant. Besirists would reply that a besire admits of both degree and strength. Finally, I argue that the belief that p endures while the desire to act on the belief that p expires with the introduction of a new bodily condition, and hence that the belief and the desire are distinct mental states., Tento článek kriticky zkoumá dvě námitky a vznáší novou námitku proti teorii morálního úsudku. Za prvé, Smith (1994) poznamenává, že víra, že p má tendenci vypršet, zatímco touha, že p má tendenci vytrvat na vnímání, které není p. Jeho pozorování nevyvrací sofistikovanou verzi teorie besiru, která by měla být přesvědčena, že p má věřit, že p a touha jednat v souladu s vírou, že p. Zadruhé, Zangwil (2008) tvrdí, že síla motivace se může lišit, zatímco míra přesvědčení zůstává konstantní. Besiristé by odpověděli, že besire přiznává jak stupeň, tak sílu. Konečně, argumentuji, že víra, že p trvá, zatímco touha jednat na víře, že p vyprší se zavedením nové tělesné podmínky, a proto že víra a touha jsou odlišné duševní stavy., and Seungbae Park
Agent-couriers in connection with the Slovak émigré community as part of the anti-communist resistance at the start of the Cold war. The case of Alexander Matúš.