Stručný popis inscenace: Na výběru právě tohoto titulu se podílelo několik činitelů. Prvním byl zřejmě úspěch Kačerovy inscenace Ífigenie v Divadle Na Zábradlí v předchozí sezóně. Divadelní spolek Kolár však zřejmě zároveň hledal politicky rezonující text, protože podle textu v programu k inscenaci zaujímá svým dramaturgickým výběrem postoj hned ke dvěma politickým faktům: ke čtyřicátému výročí konce druhé světové války a také ke studené válce, ke hrozbě jaderné katastrofy. Obojí je řečeno podle zásad dobové rétoriky, zamýšlený výklad textu ale nemusel být nijak stranicky angažovaný, pouze se vydal po linii vnitřní aktualizace řecké tragédie, byť v antikizujících kostýmech a náznakové scéně následující údaje daném textem hry. Jeviště bylo upraveno jako přístav, v němž řecké loďstvo čeká na příznivý vítr: vzadu byla rozvěšena světlá plátna připomínající lodní plachty. V přední části jeviště se nacházela jakási světlá lávka, jež zřejmě upomínala na můstek k lodi, ale sloužila nakonec též jako obětní oltář. Ífigenie se z něj zřejmě v rozhodném okamžiku vrhla dolů. Podle dobových ohlasů bylo však zamýšlené sdělení inscenace znejistěno nevhodně pojatým hereckým projevem. Členové spolku usilovali o psychologizaci postav, což ovšem text řecké tragédie neumožňoval provést. Nevyhovující drobnokresba poutala pozornost sama k sobě a vztahy postav a jejich postoje tak diváku unikaly. Výjimkou zůstala postava Ifigenie, jež zaujala recenzenta na Jiráskově Hronově svým uměřeným a „zaujatým” projevem. AS
Na Vinohradech se Ifigenie patrně poprvé objevila v českém překladu. Prameny nám nedovolují rekonstruovat příliš přesně vizuální stránku inscenace (nedochovala se, nebo spíše nebyla ani nikdy pořízena, fotodokumentace). Odehrávala se v malované dekoraci vytvořené Karlem Dvořákem, zpodobující jeskyni a Artemidin posvátný háj. V kritikách se objevuje výtka, že výtvarný styl neodpovídal goethovské lehkosti a primitivistické zpracování (srovnávané s Henri Rousseauem) rušilo harmonii celku. Inscenace využívala také proměňujícího se barevného osvětlení.Kritici se ovšem pozastavovali již nad výběrem titulu, který považovali za divadelní zbytečnost a pouhé "oživování divadelních antikvit," zatímco potřebou mladé republiky spíše je, aby se umělci rozhlíželi po nových trendech, vstřebávali, co zameškali, a byli schopni se zařadit do současného uměleckého světa. Kritici si také byli vědomi historického a estetického významu textu, seznávali ale, že uvést jej na divadlo je úkol nadmíru obtížný, ba dokonce anachronismus. "Ifigenie je dílo tak prožlukle málo rozehřívající, že je třeba značné námahy, má-li se těch několik odstavců o ní napsat," píše autor, který dostal v časopise Jeviště za úkol sestavit referát z kritik v denním tisku. Rozpaky divadelních referentů však nekončí, ani když přecházejí k referátu o inscenačním uvedení. Kromě Otokara Fischera a Marie Majerové, kteří inscenaci hodnotili výrazně kladně a v případě Fischerově i s pochopením, většinou referenti poukazovali k jistému akademickému chladu inscenace, a to nejen v jevištním řešení, ale i co se týče hereckého ztvárnění inscenace. Otokar Fischer považoval sice deklamační a málo činorodý ráz inscenace za výraz "zduchovění" konfliktu, jenž se v dramatu odehrává, leč i on nesměle konstatuje, že Ifigenie Leopoldy Dostalové by si zasloužila pestřejší výrazovou paletu a že herecký projev celého ansámblu inscenace místy působil poněkud strnule. Přející byla i Marie Majerová, která hýřila slovy obdivu také pro Leopoldu Dostalovou, jejíž výkon popsala jako výjimečně plastický po hlasové i tělesné stránce, jako promyšlený a zralý. K tomu se kloní i Václav Tille, který nicméně zbytek inscenace považuje společně s druhou skupinou kritiků za nedokonale provedené dílo. Tito kritikové postrádají kromě hlubšího dramaturgického záměru i klasicistní lehkost, inscenace podle nich nebyla provedena virtuozně: tempo kolísalo, herci deklamovali, ale přednes zněl často mechanicky. Z dobových zpráv je ovšem naprosto nemožné vyčíst výraznou interpretaci Goethova dramatu, leda poněkud rozporuplná svědectví, jež se ovšem často vztahují spíše k dramatu samotnému nežli k inscenačnímu záměru, přičemž obsazení Leopoldy Dostalové, heroiny, která si vždy na jevišti uzurpovala maximum prostoru, do hlavní úlohy, způsobilo, že se Ifigenie v Tauridě stala v očích kritiky hrou o "zušlechťující moci ženství" a znepokojivá filosofická témata, jež z Goethovy hry učinila text překračující hranice divadelního jeviště, zůstala v mysli kritiků na okraji (vyjadřuje se o nich šířeji jen Otokar Fischer). Tato inscenace se tedy stala spíše ilustrací Goethova textu, nebo jak (vlastně pochvalně) říká recenzent Lidových novin, vypracováním "dramatického motivu básně v plastické výjevy", nežli jeho aktuálním výkladem.AS
Jeřábková, Z.: "Příloha 2.", Kulturní zápisník, Brno, Vysílání 30. 11. 1968.II.Antické drama se objevuje na brněnské činoherní scéně jen velmi zřídka. Jako ostatně na celém světě. Spíš se teoreticky uznává nesmírná kulturní hodnota antického dramatického odkazu a už méně se současní tvůrci pokoušejí o jeho scénický život.Mahenově divadle se po Medei, inscenované před několika lety vrací dramaturgie opět k Euripidovi. Jenže poněkud oklikou - totiž přes … výklad a úpravu současného autora. Ujme-li se však adaptace tak silná osobnost, jako je Jean Paul Sartre, pak je jen přirozené, že taková úprava nese všechny klady i rozpory takového počinu. Sartre si totiž připodobnil Euripidovu tragedii o dobytí Tróje svému pojetí světa, své filosofii i svým zákonům tvůrčího dramatika. Vznikla tak na základě - řekli bychom daného Euripidova tématu - takřka svébytná variace hry o nelítostných krutostech dobyvatelské války v posledních chvilkách opuštěných Trójanek v rodném městě, ostře kontrastující s takřka shawovsky impertinentním výkladem počátků této legendární války. A právě tento kontrast v celkové stavbě hry, jak ji připravil Satre kdysi pro Theatre National Populair a jak ji zvolila brněnská dramaturgie, ten je zdá se příčinou nejednotnosti stylu režijní práce.Zdeněk Kaloč jakoby se tentokrát nedokázal rozhodnout, kterým směrem vykročit. A tak jeho výsledná práce na Euripidových a Sartrových Trojánkách zůstala někde na poloviční cestě. Není tu ani důsledná stylizace hereckého projevu - i když některé herecké výkony směřují právě k této výslednici: například Helena Trýbová v roli Hekuby, nebo sbor Trójanek. Na druhé straně je tu výkon Vlasty Fialové a Rudolfa Krátkého, kteří svůj výstup Heleny a Menelaa předvedli sice brilantně, s jemným ironickým nadhledem a konverzačním šarmem, ale právě tím se dostali na úplný protipól výsledných snah reprezentovaných právě Helenou Trýbovou. Velmi blízko má k režijně-hereckému pojetí postav Fialové a Krátkého výkon Josefa Husníka jako řeckého posla Talthybia, který měl ve svém celkovém vyznění daleko blíž k "chlubnému vojínovi" z Plauta, než k poslu z antické tragedie. Rozporným prvkem je tentokrát i zmodernizovaný trójský kůň, jehož scénickou podobu navrhl Bohumír Matal. Přispívá k směsici nesourodých inscenačních postupů a dílčích forem, které jako spojený výsledný dojem nemohly (i když jednotlivě jsou zajímavé) dosáhnout žádoucí stylové čistoty a jednoty. A to je jistě překvapující zjištění právě u typu režiséra, jakými Zdeněk Kaloč je, který právě v minulých svých jevištních pracích důsledně sledoval jednotu stylu. Ovšem je možné, že Kaloč právě v inscenaci Hliněného vozíčku dovršil jednu etapu svého vývoje a nyní hledá a sonduje cestu pro další uměleckou práci. A to je sympatické a zaslouží si respekt, přesto jsou však Trójanky zajímavým poznatkem pro obecenstvo, které si tu může znovu ověřit, jak věčné a neustále jiskřící jsou v dějinách lidstva otázky války a míru, zrady a věrnosti, násilí a jeho obětí. A jak marná touha po štěstí člověka zneklidňovala umělce před více než dvěma tisíci lety stejně jako dnes.Dr. Z. Jeřábková