Dnes jsou na místě tesané kopie, faksimile z umělého pískovce, které v letech 1973-1990 nahradily originály, jsou uloženy v Galerii hlavního města Prahy., Poche 1937#., Birnbaumová, Volek 1969#., Vlček 1999#, 471-475., Petrů 2003#., and Soubor soch tvořil (od jihu k severu): Vulkán, Adónis, Venuše, Juno, Minerva, Jupiter a Merkur. Jednotlivé postavy jsou provázány gesty a postoji. Božský kovář Vulkán stojí osamoceně na jižním konci, jak to odpovídalo jeho postavení na Olympu. Se sousední postavou, Adónidem jej však spojuje pohled upřený vzhůru, který je v obou případech příčinou jejich izolace - oba byli posedlí svým povoláním, Vulkán tvorbou a Adónis lovem. Vulkán a Adónis měli společné také to, že do jejich života vstoupila Venuše, jako Vulkánova nevěrná manželka a Adónidova odmítnutá milenka. Adónis je propojen s vedle stojící Venuší tím, že ji okázale ignoruje, přestože na něj bohyně roztouženě hledí a vztahuje k němu ruku. Obdobně jsou propojeni postavy na opačném, severním konci, kde stojí Jupiter a Merkur. Schéma je tu však obměněno, v tomto případě se Merkur horlivě naklání k Jupiterovi, aby vykonal jeho příkaz, aktivita tedy nesměřuje ze západu na východ, ale opačným směrem. Další rozdíl oproti dvojici Adónida a Venuše je v tom, že Jupiter se svým protějškem komunikuje, což dokazuje nenápadné gesto jeho levé ruky s otevřenou dlaní, na kterou sklonem hlavy upozorňuje orel. Co Jupiter Merkurovi přikazuje, není vyřčeno, ale vzhledem k tomu, že vedle Jupitera stojí tři bohyně s jasně odlišenými charakteristikami, lze se domýšlet, že příkaz se mohl týkat sporu, do kterého se tyto bohyně dostaly. V tom případě by Jupiter vysílal Merkura k Paridovi, aby jejich spor rozsoudil. Vedle Jupitera stojí jeho oblíbená dcera Minerva, která je obrácena směrem k přicházejícím návštěvníkům zahrady, kterým ukazuje hlavu Gorgony na svém štítě. Přesně tak komunikovala s Paridem, kterému slibovala, že se stane největším bojovníkem všech dob, jehož činy zastíní i Perseův souboj s Gorgonou. Vedle Minervy stojí Juno, která hledí vzhůru, čímž naznačuje, že její sférou je vláda, kterou také slibovala Paridovi, který se mohl stát vládcem světa, kdyby jí přiřkl vítězství. V charakteristice Venuše, která v báji o Paridově soudu zvítězila, se však objevuje ironický odstup: bohyně, jejíž doménou je láska, sama sobě pomoci nemůže. Její neopětovaná láska k Adonidovi ji staví na roveň pozemským milenkám a milencům. Toto je samozřejmě jenom jeden z možných výkladů souboru soch na terase Vrtbovské zahrady. Stejnou úmyslnou rozostřenost, kterou pozorujeme u jejich výtvarné podoby, lze konstatovat také u jejich ikonografického programu. Uspořádání soch a jejich gesta umožňují i další výklady a v této úmyslné nedourčenosti tkví jejich trvalý půvab.
Pískovcová socha nahé Venuše s pláštěm přes ramena, u nohou má psa, který má přední packy opřené o její stehno a oddaně k ní vzhlíží. Venuše má pravou ruku položenou na psovi, ale dívá se roztouženě (přivřené oči) na vedle stojícího Adonida, k němuž vztahuje levici., Vlček 1999#, 471-475., and Srov. Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, horní terasa: ikonografický program.
Nástropní malba (poničeno pozdějšími přemalbami): Venuše (bílé šaty odhalující ňadra, plášť) sedí s kopím v ruce, objímá se s Adonidem (antikizující zbroj, červený plášť). Výjev je zasazen do přírodního rámce, nalevo v oblacích prázdný Venušin vůz tažený párem holubic. Napravo v pozadí dva psi, nad ním dva Amorové, jeden střílí z luku na ústřední dvojici Venuše a Adonida v obětí, druhý sklání pochodeň k zemi., Preiss 1956#., Preiss 1970#., and Vlček 1999#, 471-475.
Bronzová socha: Adónis (nahý, bezvousý) kráčí s ulovenou laní na zádech, u nohou lovecký pes. Adónis se sklání k Venuši. Nahá venuše sedí na pařezu, pravici vztahuje k Adónidovi, v levici drží malý věnec., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy. Ve století okolo 1600 bylo v malířství téma Venuše a Adonida velmi módní a najdeme je také v pražském dvorském umění císaře Rudolfa II. Nejčastěji byly zobrazovány dvě epizody mýtu, Venuši snažící se zastavit Adonida odcházejícího na osudový lov na kance a Venuši oplakávající mrtvého Adonina. Zobrazení Adonidova odchodu byla velmi stereotypní - sedící Venuše se snaží zastavit Adonida kráčejícího pryč, tak Adrian de Vries dvojici zobrazil na soše z roku 1621 (viz: Berlin, Bode-Museum, Vries, Venuše a Adonis). Pražské sousoší zdánlivě tomuto typu odpovídá, protože Venuše je rovněž zobrazena na zemi s rukama nařaženýma směrem ke jdoucímu Adonidovi. Pražský Adonis však neodchází, vrací se naopak z úspěšného lovu s úlovkem na ramenou. Adonidův triumfální návrat je zdůrazněn věncem ve Venušině ruce, který je ústředním motivem sousoší. Ve Valdštejnově době bylo standardní alegorické čtení mýtu o Adonidovi soustředěno na hrdinovo odmítnutí rady bohyně, jeho odchodu od Venuše a tragickým následkům, které mu to přineslo (Mander 1602, 88v). To činí z Adonida dokonalý protějšek Laokoonta, který rovněž bohy rovněž neuposlechl a musel za to zaplatit. Pražský Adonis se však bezpečně vrací s laní na ramenou a Venuše ho vítá věncem, protože udělal přesně to, co mu poradila. V zobrazení Adonida v 16. a 17. století nenajdeme další příklady jeho návratu z lovu s úlovkem na rameni či motivu Venuše s věncem. Zdá se, že Adrian de Vries převrátil tradiční ikonografický typ, ale ponechal mu jeho politické poselství. Zkrocený Adonis poslouchá svou božskou paní a je za to po zásluze odměněn, neboli vzdorný rebel je proměněn v řádného poddaného, jestliže poselství přeložíme do politické terminologie Valdštejnovy doby.
Pozdně klasicistní obytný dům palácového typu, výzdoba ve stylu druhého rokoka a pozdního klasicismu. V 1. patře v salonku sousedícím s hlavním sálem figurální výjev v oválném rámu. Paridův soud., Ledvinka 1995#, 99-104., and Baťková 1998#, 536-537.
V pravé části hlavního křídla reprezentační mramorové schodiště, nad ním nástropní malba. Uprostřed shromáždění Olympanů, ve cviklech mezi lunetami antická božstva. and Ledvinka 1995#, 262-266.
Venuše po koupeli., Fučíková 1997#, II/241., and Podobná kompozice byla velmi populární, existuje v řadě variant. Za autora prototypu je považován Giambologna, formálně souvisí s jeho dalšími drobnými pracemi (Apollo, Florencie, Bargello; La Fiorenza, Florencie, Villa Pertaia; Venuše po koupeli, Astronomia, Vídeň -Kunstkammer).Většina Venuší po koupeli má charakter bozzetta. Některé jsou autorské odlitky, některé od G. žáků, nebo napodobitelů.
Mědiryt (268 x 1176 mm): v hustém lese (exotické stromy, palma) sedí nahá Venuše na drapérii. Levá noha pokrčená, Venuše si vyndává trn z nohy, u jejích nohou zajíc. V průhledu řeka a několik budov., Zlatohlávek 1997#, 58, č. 26., and Pochází z Lannovy sbírky (1885). Dodatečně přeryto Antoniem Salamancou, otisk z desky retušované F. Villamenou. Podle kresby z Raffaelovy školy zobrazující nástěnnou malbu ve vatikánském paláci z doby okolo roku 1516 (Stufetta Bibbiena). Výjev je dáván do souvislosti s Bionovou básní Žalozpěv na Adonida, ale výjev s poklidně sedící bohyní zcela určitě tento text neilustruje.