Spravedlnost s mečem a váhami v ruce není v antickém umění doložena. Řecká bohyně spravedlnosti Díké byla podle Hésioda jednou z Hór (Zrození bohů, 901-908), ve výtvarném umění byla zobrazována, jak trestá bezpráví (Pausaniás, Cesta po Řecku 5, 18). Římský ekvivalent Dike byla Iustitia, první chrám s kultovní sochou jí byl v Římě zasvěcen císařem Augustem roku 13 (Ovidius, Listy z Pontu 3, 6, 25). O vzhledu této kultovní sochy nevíme nic určitého, v římském umění se však vyskytovaly personifikace s váhami v ruce (Equitas nebo Moneta).
Bronzová soška (45 cm): zmenšená kopie antické jezdecké sochy Marka Aurelia., Prag um 1600#, II, č. 509 s. 34., and Antická broznzová jezdecká socha císaře Marka Aurelia byla v Římě vždy vystavena (nejprve před papežským palácem v Lateránu, od roku 1538 na Kapitolu, Piazza del Campidoglio (dnes v Musei Capitolini). Již od roku 1500 byl jezdec správně určen jakio portrét Marca Aurelia. Byla to jednou z nejčastěji kopírovaných památek (srov. Bober, Rubinstein 1987, n. 176), nejstarší dochovaná kopie je v Drážďanech, zhotovil ji Filarete (Antonio Avelino) v roce 1465 ve Florencii, jež byla hlavním zdrojem minaturních kopií antických soch určených především pro záalpské zákazníky. Kopie vznikaly v různých uměleckých centrech (Řím, Benátky, Padova), mimo Řím byly vytvářeny také podle grafik.
Nahý mladý Faun v lidské podobě, kůže přes rameno, stojí se zkříženýma nohama opřený o sloupek a hraje oběma rukama na flétnu., Spinola 2004#, s. 312-3 č. 25., and Antická socha známá jako "le Petit Faun" (Piccolo Flautista, Faun Borghese, tybicen etc.) existovala v celé řadě římských mramorových kopií (c. 40) podle řeckého originálu ze 4. stol. př. Kr., který je spojován se slavnými sochaři Lysippem nebo Skopou. Nejčastěji byl zobrazován exemplář, který byl již v roce 1638 ve vile Borghese v Římě. Tato socha byla zařazena Perrierem do alba nejslavnějších římských soch (Perrier 1638, 48). "Le Petit Faun" je poprvé doložen v roce 1638 v římské vile Borghese, v roce 1808 byla socha odvezena do Paříže, kde je od roku 1815 v Louvru. V Čechách byla socha poprvé napodobena v Kroměříži (srov. Kroměříž, Květnice, Kolonáda, 06: Marsyás), volná kopie byla rovněž součástí výzdoby pražského letohrádku Amerika (srov. Praha, Lapidárium, z vily Amerika: Faun) a František Ignác Platzer se tímto sochařským typem inspiroval při tvorbě mramorové sochy pro vídeňský Schönbrunn.
Leda kopulující s labutí., Knauer 1969#., and Příběh o Jupiterovi a Lédě se v antice nikdy nedočkal podrobnějšího zpracování. Zmiňuje se o něm už v 5. století př. Kr. Eurípidés (Helena 16-21: Jupiter v podobě labutě vlétl do Lédiny ložnice), Ovidius v Proměnách (met. 6, 109), Hyginus ve svých Bájích (fab. 77: spojení situuje na břeh řeky) a celá žada dalších autorů. Antická řecká zobrazení Lédy s labutí pocházejí ze 4.-3. století př. Kr., v antickém římském umění bylo téma velmi populární. V renesanci bylo známo několik antických exemplářů obou hlavních typů, se stojící a se sedící Lédou, nejznámější exemplář se stojící Lédou je dnes v Britském muzeu, další jsou v Athénách, Benátkách (A) a v Seville (B). Reliéf v Seville byl v šestnáctém století pravděpodobně v Římě. Je známý z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu (D, E). Renesanční umělci však dávali přednost sedící Lédě. Na dveřích vatikánské baziliky sv. Petra Filarete v letech 1438-45 Lédu zobrazil, jak sedí na oltáři, aby zdůraznil symbolický význam výjevu (C). Na antických sarkofázích se často objevuje láska bohů a smrtelníků, jež v tomto kontextu symbolizovala vítězství nad smrtí. Na kresbě z poloviny 16. století podle antického sarkofágu (F), který byl v renesanci na Quirinalu v Římě, jsou například po stranách geniové smrti s vyhaslými pochodněmi života, nalevo Jupiter a Ganymédés, napravo Jupiter a Léda (Codex Pighianus f. 301). Na tom byl založen také renesanční výklad Jupiterových lásek. Smrt polibkem („mors osculi“, „morte di bacio“) byla předpokladem nanebevzetí a nesmrtelnosti, což byla klíčová koncepce renesanční novoplatónské filosofie lásky.
Schröter 1977#, 227-233. and Téma Minerviny návštěvy Múz na Helikónu se objevuje již ve 14. století, v italských a francouzských ilustracích k výkladům Proměn (Ovide moralisé, srov. Schröter 1977, 227-233) a bylo oblíbené v pražském rudolfinském umění: Sprangerova kresba z let 1580-1585 (Wien, Albertina, Minerva a Múzy), rytina ve slonovině Johanna Sadelera staršího podle Friedricha Sustrise z doby po roce 1594 (Wien, KM, Tableau s alegorickými výjevy), Vianenova kresba let 1600-1610 (Wien, Albertina, Koncert Múz), Wiskemannův obraz z doby kolem roku 1609 (Praha, Strahov, Minerva a Múzy), Heringova kresba z letr 1610-1620 (Praha, NG, Minerva a Múzy). V rudolfinském umění se objevuje téma Minervy uvádějící Malířství mezi Múzy: Aachenův obraz z let 1590-5 (Brno, MG, Minerva uvádí Malířství na Parnas), Müllerova rytina podle Sprangera z roku 1597 (Praha, NG, Apotheosa umění). Obě témata byla spojena na fresce, kterou Reiner vyzdobil kolem roku 1718 místnost vedle saly terrenu ve Vrtbovské zahradě (Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, sala terrena: Minerva a Múzy). Ohlasem Reinerovy malby je nástěnná malba Tuvory z let 1787-9 (Kozel, Minerva a Múzy).
Sbor Múz se objevuje již v počátcích řecké literární tvorby (Hésiodos, Zrození bohů 75-79), ale jejich vazby na jednotlivé umělecké žánry nebyly v antickém Řecku nijak přesně definovány. K systematizaci Múz došlo až v antickém Římu, nejúplnější popis je u Diodóra Sicilského (4, 7, 3-4), který psal v 1. stol. př. Kr. Dnešní vyhraněné pojetí Múz i jejich diferencovaná ikonografie je dědictvím italské renesance.
Antický výtvarný typ široce rozkročeného muže zobrazeného ze strany, jak nese na zádech zvíře, byl používán pro zobrazení Herkula nesoucího krétského býka nebo erymanthijského kance. Nejznámější antický exemplář byl terakotový reliéf, jenž byl součástí byl soubor tří svatebních reliéfů ze sbírky de'Rossi, dnes v pařížském Louvru. Sbírka de'Rossi vznikla již před rokem 1454 a je nejstarší římskou kolekcí antických starožitností (byla rozpuštěna v roce 1517). Druhý reliéf ze sbírky de'Rossi, který zobrazuje Horu zimy, před níž kráčí muž s býkem, se po zániku sbírky dostal patrně do majetku malíře Sodomy, kde je doložen kolem roku 1530. Reliéf byl znám z kresby Francesca de Hollanda (album Antigualhas, fol. 13r, Real Monasterio El Escorial), která vznikla někdy v letech 1538-1571. Varianta tohoto antického ikonografického typu byla známá z kolosálního antického sarkofágu ze 3. století, který byl v 16. století k vidění v Římě v domě kardinála Savelli (později Palazzo Orsini), odkud se v 19. století dostal do Palazzo Torlonia v Římě. Ve výtvarném umění českých zemí se tento ikonografický typ objevuje poprvé ve výzdobě pražského Belvedéru, kde se s ním setkáme na několika reliéfech na soklech jižního a východního průčelí. Parafrází typu je rovněž personifikace Prosince z Braunovy dílny v zámecké zahradě v Lysé nad Labem.
Orfeus sedí v lese a hraje zvířatům na lyru. and O tom, že Orfeova hudba dojímala i divokou zvěř, ze zmínil Eurípidés v Bakchantkách (560-564), o jím roztančených stromech psal Apollónios Rhodský v Argonatice (1, 23- 31). Ikonografický typ sedícího Orfea hrajícího na lyru byl vytvořen v antickém řeckém umění 5. století př. Kr. a prostřednictvím četných římských zobrazení přešel do západoevropského umění, kde se v ilustraci rukopisů Ovidiových Proměn objevuje na konci 14. století. V rytinách se s tímto typem setkáváme od počátku 16. století (srov. http://etext.virginia.edu/kinney/small/orpheus.htm#famous).
Výzdoba fasády Palazzo Milesi oslavovala Řím prostřednictvím mýtických postav s historií města spojených, v dolní části byl zobrazen mýtus o Niobé., Pericoli Ridolfini 1960, 38nn., and V 15. století byly v Římě na domovních fasádách umisťovány antické reliéfy a od konce 15. století byly tyto reliéfy zdobené fasády napodobovány malbami. Tyto iluzivní malby byly proto monochromní. Počet těchto malovaných fasád se odhaduje na několik stovek, o Polidorovi da Caravaggio například víme, že namaloval čtyři desítky fasád. Palazzo Milesi v Římě vymaloval Polidoro da Caravaggio a Maturino Fiorentino v letech 1526-27. Fasáda palazzo Milesi byla dotupná každému a v 16. století malby kopírovali četní seveřané, kteří přijeli do Říma, aby se seznámili s novým římským uměním Raffaeolovy školy. Módní vlna malovaných fasád skončila v Římě rokem 1527, kdy umělci před drancováním města císařským vojskem prchli z města a uvedli nový žánr malovaných fasád do ostatních italských měst.
Hlavním zdrojem poučení o Paridově soudu bylo shrnutí příběhu v Bájích (Fabulae) připisovaných neprávem Hyginovi (fab. 92) a podrobné Ovidiovo vylíčení Paridova setkáni s bohyněmi v Ovidiových Listech milostných (her. 6, 53-88).