Socha stojící ženy s rohem hojnosti., Anděl 1984#., and V parku dochováno několik prázdných klasicistních podstavců soch, původně byl v parku větší počet antických božstev. Dochovány pouze čtyři - Minerva, Mars, Herkules a Cérés.
Taneční sál nástropní malba: iluzivní architektura, průhled do oblak, kde je zobrazen zlatý vůz, kolem v oblacích putti a alegorické postavy. and Anděl 1984#.
V parku pískovcová socha na soklu., Anděl 1984#., and V parku dochováno několik prázdných klasicistních podstavců soch, původně byl v parku větší počet antických božstev. Dochovány pouze čtyři - Minerva, Mars, Herkules a Cérés.
V parku pískovcová socha na soklu., Anděl 1984#., and V parku dochováno několik prázdných klasicistních podstavců soch, původně byl v parku větší počet antických božstev. Dochovány pouze čtyři - Minerva, Mars, Herkules a Cérés.
V parku pískovcová socha stojící ženy ve zbroji, na hlavě přilba, opírá se pravicí o meč - Minerva., Anděl 1984#., and V parku dokochováno několik prázdných klasicistních podstavců soch, původně byl v parku větší počet antických božstev. Dochovány pouze čtyři - Minerva, Mars, Herkules a Cérés.
V Uhdeově adaptaci Antigona nepohřbívá svého bratra, který už je několik letmrtev, ale snaží se zburcovat občany Théb, aby nebyli slepí k bezpráví. Jejím hlavnímprotivníkem není ani tak Kreon, cynický vladař, který si nepřeje její smrt. Je jím spíšechór: dvě postavy z lidu, bezpáteřní lumpové, udavači a pomahači moci. Chór našeptáAntigoně, aby zabila Kreonta, avšak její pokus ztroskotá po konfrontaci s vladařem.Tehdy si uvědomí blízkost jejich ideálů i fakt, že jeho odstraněním neodstraní zlosamotné. To je přítomno v celých Thébách a všichni jsou jeho součástí, i díky postavámjako je chór. Tragédie Uhdeovy Antigony tkví v tom, že nezemřela za svůj boj, ale že naněj rezignovala a že byla donucena ke kompromisu. Nezbylo jí nic jiného než stát seděvkou.Brněnský režisér Z. Kaloč se oprostil od monumentálnosti antického děje azdůraznil apokryfní a tragikomický ráz Uhdeovy hry. Do monologů i dialogů přidaldramatičnost, scénu rozpohyboval pomocí osmičlenného mimického sboru, kterýpředstavoval přeskupující se antické skulptury a zpředmětňoval jednotlivé situace. Protisošnosti se snažil bojovat i barevnými kostýmy protagonistů (členové sboru mělynaopak kostýmy bílé) a herectvím, které prohlubovalo psychologii postav. Oproštěnáscéna B. Matala byla pojata jako šikmé pódium z hrubých prken, vybíhající až k divákovi– tímto blízkým kontaktem s publikem a apelem na diváka se inscenace zařadila dodobového hnutí malých scén. Ani nápaditá Kaločova režie a Matulova scéna všaknedokázaly drama zachránit pro české jeviště a poté už nikdy inscenováno nebylo. DČ