Stručná charakteristika inscenace: Inscenace uvedená těsně po osvobození země od nacismu byla podle všech dostupných svědectví prodchnuta nadšením ze znovunabyté svobody. Ne všechny recenze však způsob, jakým se toto nadšení projevovalo, hodnotily kladně. Inscenace byla jako jedna z mála provedení Pseudola na českých jevištích aktualizována a po výtvarné stránce přesazena do 20. století, do současnosti tvůrců (viz fotografie herců v kostýmech). Byla zřejmě velmi důkladně promyšlena po pohybové stránce a rozehrána široce po celém prostoru jeviště, který byl protažen i do prvních řad hlediště. Byl tak zároveň posílen vztah mezi obecenstvem a herci na jevišti, jakási potutelná spřízněnost, jež umožňovala realizovat společenskokritické téma inscenace: výsměch měšťákům, zbohatlíkům, společenským parvenus. Zintenzivnila i význam narážek na období nacistické okupace, zejména potleskem na otevřené scéně odměněný výstup Otakara Dadáka, když jako Simia pochodoval paradeschrittem ve vysokých holínkách po scéně. Herecký projev byl obecně hodnocen jako živý a plnokrevný, občas však jako příliš neukázněný a nesjednocený. Režisér R. Walter interpretoval postavy jako výrazné typy odpozorované ze skutečnosti, a tak se přiblížil Frejkově pojetí komediálního herectví založeného na principu commedie dell’arte (viz Frejkovu knihu Smích a divadelní maska). AS
Zrcadlový motiv dolní poloviny nahého ženského těla přerušený okem, na pozadí antické ruiny., Bydžovská - Srp 2006, s. 35, obr. 20., and Ve 20.-30.tých letech měly antické architektonické řády, ruiny a sochy značný ohlas ve výtvarném umění. Pro recepci antiky v českém moderním umění byla významná výstava Poesie 1932, na níž se česká avantgarda přihlásila k antickému odkazu, ale tentokrát v novém, méně literárním pojetí. Antické narážky se v nové formě měly stát znepokojivým zdrojem představ, které korespondovaly s traumaty moderního člověka.Často, namísto vizuální připomínky mýtu nebo konkrétního hrdiny, byl jediným pojítkem s antikou název, který měl vyvolat asociace vedoucí k osobnímu vnímání odkazu antické kultury. Abstrakcí se všeobecně známý námět často posouval do ironizující roviny. V kolážích Karla Teigeho ze třicátých let jsou antické památky (architektura, Níké) v soudobém kontextu ženského těla citovány poměrně často (srov. koláže č. 24. z roku 1936, č. 76. z roku 1939, č. 106. z roku 1939 ze sbírek PNP v Praze; Bydžovská - Srp 2006, s. 34, obr. 17-19.) U Teigeho však tento zájem přetrvává i v pozdějších letech jeho tvorby.