Ačkoli první vojensky použitelná výbušná zařízení využívající neřízené řetězové štěpné reakce aktinoidů byla nesporně kolektivním dílem, jež by nevzniklo bez spolupráce tisíců vědců a techniků, historie vědy a obecná historiografie je obvykle identifikují s několika vůdčími postavami. Za otce americké jaderné zbraně je tak považován Julius Robert Oppenheimer (1904-1967), sovětské pak Igor Vasiljevič Kurčatov (1903-1960) a Julij Borisovič Chariton (1904-1996), tedy fyzici. V tomto příspěvku chceme přiblížit osobnost otce izraelské jaderné bomby, jímž byl překvapivě - chemik. Ernst David Bergmann (1903-1975) měl určité vazby i k našim zemím, neboť jeho otec působil jako rabín na Moravě na přelomu 19. a 20. století a jeho nejmladší bratr do Československa ve třicátých letech emigroval a zde studoval., Although the first nuclear explosive devices based on chain fission reactions of actinoid nuclei for military purposes were developed and tested by thousands of scientists and technicians, written history associates “the bomb” only with some leading persons. Julius Robert Oppenheimer (1904-1967) was considered to be the father of the US atomic bomb, while Igor Vasilyevich Kurchatov (1903-1960) and Juliy Borisovich Khariton (1904-1996) built the first Soviet nuclear weapons. All three of these men were physicists. In this contribution, we would like to introduce the father of the Israeli nuclear bomb who was, surprisingly, a chemist. Ernst David Bergmann (1903- 1975) also had some connections to our country. His father served as a rabbi in Moravia at the end of the 19th century and the beginning of the 20th century and his youngest brother studied in Czechoslovakia in the 1930’s, as a refugee from Hitler’s Germany., and Libor Juha.
Článek se zabývá metodou vyvinutou J. J. Thomsonem k určování měrných nábojů a hmotnosti kladných iontů v paprsku kanálového záření. Po stručném shrnutí základních poznatků o kanálovém záření je popsáno experimentální zařízení, metoda teoreticky zdůvodněna a vyloženo její praktické použití. Předpokládáno je didaktické využití textu při výuce fyziky mikrosvěta., Miroslav Novotný., and Obsahuje bibliografii
Cassini a Richer zjistili paralaktický posuv polohy Marsu vzhledem k hvězdám v průběhu opozice v roce 1672 ze dvou míst na Zemi (Paříž, Cayenne). Současně Cassini nalezl paralaxu Marsu poledníkovou metodou a vypočítal vzdálenost Země od Marsu a Slunce. Současně Flamsteed stanovil paralaxu Marsu užitím metody denní paralaxy a obdržel stejný výsledek., Cassini and Richer measured the parallax shift position of Mars relative to nearby stars during opposition form two points on the Earth (Paris, Cayenne) in 1672. Subsequently Cassini found the parallax of Mars by the meridian method and computed the distance from the Earth to Mars and the Sun. Flamsteed determined the parallax of Mars using the method of diurnal parallax with the same result simultaneously., Vladimír Štefl., and Obsahuje seznam literatury
Věda a umění. Až příliš rozdílné obory na to, aby měly cokoli společného. A ony přesto mají! Cosi nám sdělují, něčím nás fascinují, jejich prostřednictvím můžeme nazírat na svět dočista jinýma očima, jen tak být a vnímat jeho vůni, hladit jej očima a tiše naslouchat. A tak je nám občas dovoleno zahlédnout nevšednost v běžném a všedním či neobyčejnost v tom docela obyčejném... Drama zachycené štětcem na plátně či detektorem elektronového mikroskopu, emoce vryté do soch či do matematických rovnic. Kouzlo kvarků i vznešenost galaxií. Svět kolem nás... and Jana Žďárská.
Článek připomíná dílo Michaela Faradaye, který navázal na dílo Oersteda, Ampèra a dalších průkopníků elektromagnetismu z 20. let 19. století. Faraday svým velkým experimentálním dílem umožnil J. C. Maxwellovi elektromagnetismus teoreticky zastřešit. Rukopis tohoto článku sepsal František Záviška zhruba před 90 lety, ale k jeho publikaci tehdy nedošlo. Sedmistránkový strojopis s vepsanými poznámkami se zachoval v archivu muzea ve Velkém Meziříčí a byl v původní podobě reprodukován ve sborníku ke stému narození Závišky.1 Jako plnohodnotný článek s ilustracemi vychází poprvé. and František Záviška.
Astronomia nova is a book, published in 1609, which contains the results of the astronomer Johannes Kepler. The author used precise celestial measurements of Mars carried out by Tycho Brahe and calculated various models for approximation of the orbit of Mars. This article concentrates on two unsatisfactory hypothetical models for the orbit, which preceded the correct elliptical model. The first was the vicarious hypothesis, which predicted precise longitudes well within observational accuracy, but with inaccurate distances to the Sun. Secondly, Kepler proposed the oval hypothesis, which led to errors at the octants., Vladimír Štefl., and Obsahuje bibliografické odkazy
Článek komentuje a rozebírá původní podobu Keplerových zákonů podle Nové astronomie [1] a Harmonie světa [2] a porovnává ji s jejich formulací v soudobé gymnaziální učebnici [3] a vysokoškolských učebnicích úvodních kurzů fyziky [4, 5]. Záměrem článku je posoudit, zda obsahová rozdílnost historického textu a moderních učebnicových je věcně zásadní. V článku je dále shromážděn materiál pro historický přístup k výkladu Keplerových zákonů ve výuce fyziky., This article analysis the original historical text of Astronomia nova and Harmonies of the World. Kepler derives, by geometrical considerations of observational data of Mars and physical magnetic hypothesis, the elliptical law and the areas law. The harmonic law, which Kepler recognized, allows the relative sizes of two orbits to be gauged from comparison of their periods. Kepler‘s laws acted as a bridge for crossing from geometry to astronomy and from kinematics to dynamics. In this contribution, we present the content of textbooks at high schools and introductory courses of physics at university level in the topic of Kepler‘s laws., Vladimír Štefl., and Obsahuje bibliografické odkazy