a1_Studie známého izraelského badatele o oradlech dotýká se území,
která patří k nejstarším kolébkám zemědělství, a proto i zápřahu
dobytka. Pravěku zemědělství v Izraeli se také autor věnuje v úvodu
studie; z různých údajů vyplývá, že se v dávných dobách Izraele
používalo volského zápřahu především k orbě.
Dvojité jařmo, které se vyvíjelo po tisíciletí na území Izraele, bylo
kohoutkového typu, s dvěma páry příček, opatřenými na dolních koncích provazy. Zvláštností příček je jejich vyhnutí na vnější stranu.
Ostatní zařízení je podobné jako u této formy kohoutkového jařma
v jiných zemích. Autor líčí pak způsob zapřahání dobytka do jařma,
který je také podobný jako jinde.
Pro orbu v olivových hájích a na vinicích se již ve starších dobách
používalo poněkud kratšího dvojitého jařma. Kromě toho se vyskytovalo zapřahání do zmíněné formy jařma u saní na mlácení
obilí. Jařmo bývalo spojeno se zapřaženým nástrojem pomocí
ležadla, které na zadním konci se pohyblivě připojovalo k hřídeli
orebného nástroje, vpředu se jhem prostřednictvím dřevěného
hřebíku a houžve. Podobně jako mnohde jinde se svořeň dával do
různých otvorů (byly zpravidla čtyři), a tak se regulovala současně hloubka orby. U saní na mlácení se zapojovalo ležadlo do kruhu
uprostřed předku.
Tradiční jařmo v Izraeli se vyrábělo obyčejně z měkkého dřeva (pinie, topolu atd.), příčky z tvrdého dřeva, hlavně dubu. and a2_Jařmo pro osly mělo zvláštní podušku, naplněnou slamou, která byla připevněna na šíji zvířete pod jařmem. Navzdory přísným zákazům židovského zákona, praktikoval se společný zápřah vola a osla, poměrně řidší byl společný zápřah vola a velblouda.
Během 19. století nastaly v zápřahu na území Izraele změny, a to v
souvislosti s kolonizací různého obyvatelstva, především však
evropského, z Německa, z Bosny a z Kirgizie, konečně i s imigrací
židovského obyvatelstva a rozvojem zemědělského vzdělání. Autor
pak popisuje jednotlivé formy jařem, přinesených do Izraele novými
usedlíky. Další vliv vykonala stavba komunikací, nové druhy povozů,
zavádění nových druhů tažných zvířat, především koně a mula. Tento
vývoj probíhal do první světové války, kdy koně a muli byli rekvirováni
a dočasně se zase začalo používat k tahu volů. Potom opět probíhal
předešlý vývoj, jenž byl podmíněn i důsledky světového trhu a rozvoje zemědělské ekonomiky. Velikou úlohu sehrálo i zavedení železného pluhu již v r. 1883, který byl svým způsobem revolucí v
tamním hospodářství. To vše mělo vliv na ústup tažných volů ve
prospěch koně a mula, jak je vidět i na připojené tabulce. Zde je
zachycen i stav vývoje po druhé světové válce, který přináší veliký rozmach moderní tažné síly, projevující se zejména v počtu traktorů.
Tyto převládají v rovinách, zatímco v hornatých částech Izraele se
pracuje s mulem. Závěr článku je věnován pak ekonomickým otázkám rozvoje potažní síly v posledním období, který je naprosto
jasně spjat s technickými zkušenostmi a tradicemi evropských
imigrantů.
The paper examines the struggle between three agrarian parties
- the Bulgarian Agrarian National Union “Nikola Petkov”, the Hungarian Smallholders Party and the Romanian National Peasant Party - and the local communist parties and Soviet representatives after the Second World War. It identifies the pattern and forms of communist campaign against the opposition agrarian parties and places them in the context of domestic and international developments. The paper discusses how the abolition of agrarian parties contributed to the Sovietization of Bulgaria, Hungary and
Romania. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou
Our experiments on metabolic processes in the rumen were performed on sixteen 5-month-old lambs divided into 4 groups (defaunated - D, totally refaunated - T, partially refaunated - P and intact - 1). The absence or presence of protozoa in the rumen did not significantly affect the pH values. The greatest differences in NH3 concentration in the rumen before feeding were found between the T and D group (P<0.05). The animals of the T and I groups had higher NH3 concentrations than the D and P groups 1-5 hours after feeding (P<0.05 to PcO.OOl). Blood urea concentrations before and after feeding were significantly higher in the group I compared to the other groups (P<0.05 to PcO.OOl). Significant differences in the total nitrogen in rumen fluid were only found between groups D and I. The values of protozoan nitrogen in the rumen and their mutual relationship among the groups could be expressed by the following ratios: I>T>P>D. Proportions of the values of bacterial nitrogen followed in this order: D>P>T>I. The animals in group D had a significantly higher level of residual nitrogen than those in the other groups (P<0.05).
Mature specimens of the nematode Dichelyne (Cucullanellus) minutus (Rudolphi, 1819) (Ascaridida, Cucullanidae, Seuratoidea) were obtained from the intestine of flounder Platichthys flesus (L.) caught in the Øresund, Denmark. Plaice Pleuronectes platessa L. and common goby Pomatoschistus microps (Kröyer) also harbour this species. The eggs embryonate on the seabottom. Larvae about 440 µm long, and believed to be in their third stage, hatch from the eggs. These larvae are not directly infective to flounders or gobies. The polychaete Nereis diversicolor O.F. Müller acts as obligatory intermediate host. Experimental infections showed that larvae >600 µm long and provided with a chitinous tooth survived in flounder and common goby. The third-stage larvae moult to fourth-stage larvae in the fish gut wall. Mature worms occur in the lumen of the anterior part of the intestine. All developmental stages may be transferred from one flounder to another; thus the flounder may acquire the parasite also by devouring infected gobies.
Haemogregarina bigemina Laveran et Mesnil, 1901 was examined in marine fishes and the gnathiid isopod, Gnathia africana Barnard, 1914 in South Africa. Its development in fishes was similar to that described previously for this species. Gnathiids taken from fishes with H. bigemina, and prepared sequentially over 28 days post feeding (d.p.f.), contained stages of syzygy, immature and mature oocysts, sporozoites and merozoites of at least three types. Sporozoites, often five in number, formed from each oocyst from 9 d.p.f. First-generation merozoites appeared in small numbers at 11 d.p.f., arising from small, rounded meronts. Mature, second-generation merozoites appeared in large clusters within gut tissue at 18 d.p.f. They were presumed to arise from fan-shaped meronts, first observed at 11 d.p.f. Third-generation merozoites were the shortest, and resulted from binary fission of meronts, derived from second-generation merozoites. Gnathiids taken from sponges within rock pools contained only gamonts and immature oocysts. It is concluded that the development of H. bigemina in its arthropod host illustrates an affinity with Hemolivia and one species of Hepatozoon. However, the absence of sporokinetes and sporocysts also distances it from these genera, and from Karyolysus. Furthermore, H. bigemina produces fewer sporozoites than Cyrilia and Desseria, although, as in Desseria, Haemogregarina (sensu stricto) and Babesiosoma, post-sporogonic production of merozoites occurs in the invertebrate host. The presence of intraerythrocytic binary fission in its fish host means that H. bigemina is not a Desseria. Overall it most closely resembles Haemogregarina (sensu stricto) in its development, although the match is not exact.
We studied a natural infection of the oligochaete Branchiura sowerbyi Beddard, 1892 with the Raabeia-type actinosporean stage of Myxobolus lentisuturalis Dyková, Fiala et Nie, 2002 which infected goldfish Carassius auratus auratus (L.) in Italy, using molecular analysis of the SSU rRNA gene. The existence of intraoligochaete development shows that this parasite follows the life-cycle pattern described by Wolf and Markiw (1984) for Myxobolus cerebralis. Histological examinations of the goldfish infected by M. lentisuturalis showed at low magnification the presence of two bilateral crescent-shaped masses in the dorsal epaxial muscle. These lesions were not circumscribed, presented irregular edges and infiltrated the underlying bundles of skeletal muscle and interstitial tissue. At higher magnification, disappearance of muscle fibres and substitution of the muscle tissue with Myxobolus spores and plasmodia were observed.
The sanguinicolids Paracardicoloides yamagutii Martin, 1974 and Plethorchis acanthus Martin, 1975 were obtained from their definitive hosts, Anguilla reinhardtii Steindachner and Mugil cephalus Linnaeus (respectively) in the tributaries of the Brisbane River, Queensland, Australia. Two putative sanguinicolid cercariae were collected from a hydrobiid gastropod, Posticobia brazieri Smith, in the same waters. The two cercariae differ markedly in size and the form of their sporocysts. Both putative cercariae develop in the digestive gland of Po. brazieri. The ITS2 rDNA region from these sanguinicolids and a Clinostomum species (utilised as an outgroup due to the close morphological similarities between the cercarial stages of the Clinostomidae and the Sanguinicolidae) were sequenced and aligned. Comparison of the ITS2 sequences showed one cercaria to be that of P. yamagutii. This is the first sanguinicolid life history determined by a molecular method. P. yamagutii is the fourth sanguinicolid known to utilise a freshwater hydrobiid gastropod as its intermediate host. ITS2 rDNA is effective in distinguishing sanguinicolids at the species level.