This study seeks an answer to the question when and how the Czech romantic K. H. Mácha (1810–1836) started to be seen as a “modern” poet who could inspire authors writing decades after his death. The study proves that the image of “modern” Mácha as the first Czech poet to achieve the autonomy of art already existed between 1860 and 1890, and that Mácha’s artistic reputation grew constantly throughout the second half of the 19th century. This argument is based on a vast amount of evidence, mostly taken from literary journalism and criticism between 1858 and 1910 (the latter year seeing the centenary of Mácha’s birth).
Ještěrky dokážou v nouzi odhodit svůj ocas a ten jim naroste. Axolotl mexický je schopen regenerovat celé orgány. Přeborníky jsou však ploštěnci - nejen že libovolné části jejich těl dorůstají, ale z odděleného kousku jejich organismu dokáže vyrůst celý nový jedinec. Takové regegnerační schopnosti lidský organismus nemá. Věda a medicína ale umí nahradit, či dokonce vylepšit stále více a více... and VIktor Černoch, Gabriela Adamková.
The article is a historical-systematic study dedicated to Kant’s critical philosophy. It contains therefore both a historical and a systematic level: for every selected historical example, an example of Kant’s critical philosophy, it follows and investigates a selected systematic problem of the relationship between philosophy and rhetoric. The relationship between philosophy and rhetoric is therefore not examined here directly and immediately, but indirectly – through an examination and interpretation of selected works of Kant. In this context, the author refers to the results of international Kantian research, which has also recently focused more and more on an examination and interpretation of the relationship between Kant’s critical philosophy and rhetoric, and based on his own examination and interpretation of the corresponding texts and passages, comes to the conclusion that the relationship of Kant’s critical philosophy to rhetoric is more nuanced than is generally assumed. and Článek je historicko-systematickou studií věnovanou Kantově kritické filosofii. Má proto jak historickou, tak systematickou rovinu: na vybraném historickém příkladu, příkladu Kantovy kritické filosofie, sleduje a zkoumá zvolený systematický problém vztahu mezi filosofií a rétorikou. Vztah mezi filosofií a rétorikou zde proto není zkoumán přímo a bezprostředně, ale nepřímo – prostřednictvím zkoumání a interpretace vybraných Kantových spisů. Autor v této souvislosti navazuje na výsledky mezinárodního kantovského bádání, které se v poslední době stále více zaměřuje také na zkoumání a interpretaci vztahu Kantovy kritické filosofie k rétorice, a na základě vlastního zkoumání a interpretace odpovídajících textů a textových pasáží dospívá k závěru, že vztah Kantovy kritické filosofie k rétorice je nuancovanější, než se obvykle předpokládá.