Arteriální hypertenze a diabetes mellitus (DM) jsou dvě velmi časté klinické situace. Prevalence hypertenze je u osob s diabetes mellitus 2. typu 70–80 %. Cílový krevní tlak je asi 130/80 mm Hg. Základem farmakologické léčby hypertenze u diabetu jsou blokátory systému renin- angiotenzin (ACE inhibitory, AT1 blokátory), které snižují kardiovaskulární (KV) riziko a zpomalují progresi renálního poškození. Ve většině případů (asi 80–90 %) je však nutné u diabetiků s hypertenzí podávat kombinační terapii. Výhodná je dvojkombinace blokátorů RAS s blokátory kalciových kanálů (BKK). Diuretika jsou vhodná do trojkombinace. U těžších forem hypertenze se osvědčuje malá dávka spironolaktonu. Farmakologická léčba by měla být komplexní a měla by zahrnovat kromě hypertenze i intervenci všech dalších rizikových faktorů (RF) včetně redukce BMI u obezity. Zdá se, že TK mohou snižovat i některá nová antidiabetika (zejména glifloziny)., Hypertension and diabetes mellitus (DM) are common diseases. Prevalence of hypertension in DM type II is 70–80 %. Goal blood pressure (BP) is around 130/80 mm Hg. RAS blockers (ACE inhibitors or AT1 blockers) are considered as the drugs of choice because of the decrease of cardiovascular risk and prevention of nephropathy. Combination antihypertensive therapy is needed in 80–90 % of pts. Combination of RAS blocker and calcium channel blocker is clinically useful. Diuretics should be part of triple-combination. Low-dose spironolactone can be recommended in severe forms of hypertension. Pharmacological approach should involve also intervention of all other risk factors including BMI reduction in obese subjects. Some of new antidiabetic drugs may lead to significant BP decrease (gliflozines)., and Jiří Widimský Jr
Funkční tyreopatie přinášejí nemocným významná zdravotní rizika. Rozvinuté funkční tyreopatie léčíme vždy, zatímco indikace k léčbě subklinických tyreopatií jsou individuální a často kontroverzní. Panuje shoda, že tyto poruchy by měly být diagnostikovány a osoby by měly být sledovány. V substituci hypotyreózy je lékem volby levotyroxin, v léčbě hypertyreózy methimazol. Podávání propylthiouracilu by mělo být omezeno na 1. trimestr gravidity, protože byla popsána jeho závažná hepatotoxicita. U hypertyreózy na podkladě tyreoidálních uzlů a u imunogenní hypertyreózy, která nepřejde do trvalé remise, je na místě definitivní řešení – operace nebo léčba radiojodem. Radiojod lze při dodržení podmínek radiační ochrany podat i ambulantně. Výjimečně lze v individuálních případech podávat malé dávky methimazolu dlouhodobě., Functional thyropathies present significant health risks for patients. Advanced functional thyropathies are always treated while indications for therapy of subclinical thyropathies are individual and often controversial. It is widely agreed that these disorders should be diagnosed and individuals should be followed. The drug of choice in substitution therapy of hypothyroidism is levothyroxine, in the treatment of hyperthyroidism it is methimazole. Administration of propylthiouracil should be limited to the first trimester of pregnancy, because its serious hepatotoxicity has been described. Hyperthyroidism based on thyroid nodules and immunogenic hyperthyroidism not reaching long-term remission, need to be treated radically: by surgery or radioiodine treatment. When radiation protection requirements are met, radioiodine can also be administered on an outpatient basis. Exceptionally, small doses of methimazole can be administered over an extended period of time in individual cases., and Jan Jiskra
Úvod: Infekce představuje závažnou komplikaci v cévní rekonstrukční chirurgii. Při postižení celé cévní rekonstrukce může být jediným řešením její explantace a náhrada. V případě lokalizované infekce v třísle je možná záchrana tepenné rekonstrukce s využitím podtlakové terapie (Negative-pressure wound therapy, NPWT). Metody: Jde o retrospektivní studii hodnotící úspěšnost NPWT v léčbě infekce rány v třísle po tepenné rekonstrukční operaci. Hodnotili jsme demografické charakteristiky pacientů, původce infekce rány, typ rekonstrukce a výsledek NPWT. Hloubka rané infekce byla hodnocena dle Szilagyiho klasifikace. Sledování probíhalo 12 měsíců po ukončení podtlakové terapie. Jako úspěšný výsledek bylo hodnoceno zhojení rány se zachovalou průchodností tepenné rekonstrukce, bez klinických a laboratorních známek infekce. Výsledky: V letech 2009 až 2012 bylo 20 pacientů s hlubokou infekcí v třísle po tepenné rekonstrukční operaci léčeno pomocí NPWT. Šlo o 12 mužů a 8 žen, průměrný věk pacientů byl 68,1 roku. Devět pacientů podstoupilo tepennou rekonstrukci v aorto-femorální oblasti (z toho v 8 případech pomocí cévní protézy) a 11 pacientů operaci pod tříselným vazem (z toho v 7 případech cévní protézou). V 17 případech z 20 (tj. 85 %) šlo o časnou infekci do 30 dnů od operace. V 5 případech byla řešena infekce Szilagyi III (tj. 25 %), 4x časná, 1x pozdní. Kultivačně byl v ráně nalezen nejčastěji Staphylococcus aureus (n=8), dále Pseudomonas aeruginosa (n=5) a Escherichia coli (n=5). Podtlaková terapie probíhala průměrně 12,7 dne. Zhojení bylo dosaženo u 17 pacientů (tj. celková úspěšnost 85 %). Nejlepší výsledky byly dosaženy v případě časné infekce Szilagyi II (92,3 %). Závěr: Lokalizovaná infekce tepenné rekonstrukce v třísle je závažnou komplikací tepenných rekonstrukčních výkonů. U vybraných pacientů je možná úspěšná konzervativní léčba infekce pomocí podtlakové terapie. Metoda vykazuje nejlepší výsledky v případě časné infekce. Specifický přístup vyžaduje léčba v přítomnosti Pseudomonas aeruginosa a při expozici anastomózy rekonstrukce. Pacienty je nutno po zhojení dlouhodobě sledovat vzhledem k riziku rekurence infekce., Introduction: Infection is a serious complication in vascular reconstructive surgery. When the entire graft is infected, its excision and subsequent replacement is the only option of treatment. In case of localised graft infection in the groin, the vascular reconstruction can be saved using negative-pressure wound therapy (NPWT). Methods: Retrospective study design was used to evaluate the efficiency of NPWT in the treatment of infected inguinal wounds following arterial reconstructive surgery. The assessments included demographic patient characteristics, causative agents, type of reconstruction and NPWT outcome. Wound infection was graded based on the Szilagyi classification. Patients were followed-up for 12 months after the therapy. Complete wound healing, retained graft patency, and no clinical signs or laboratory evidence of infection were regarded as successful results of treatment. Results: Between 2009 and 2012, 20 patients with deep groin infection (Szilagyi II and III) following arterial reconstructive surgery were treated by NPWT. The patient group included 12 men and 8 women; mean age was 68.1 years. Nine patients underwent aorto-femoral arterial reconstructions (with vascular prosthesis in 8 cases), and surgery below the inguinal ligament was done in 11 patients (with vascular prosthesis in 7 cases). Of the 20 patients, early infection within 30 days of surgery was recorded in 17 (85%) patients; Szilagyi grade III groin infection with exposed prosthetic graft was found in 5 (25 %) patients (infection: early, 4; late, 1). The causative agents isolated from the wound included Staphylococcus aureus (n=8), Pseudomonas aeruginosa (n=5) and Escherichia coli (n=5). Mean NPWT duration was 12.7 days. Wound healing was achieved in 17 patients (success rate, 85 %). Patients with early Szilagyi II infection showed the best outcomes (92.3%). Conclusion: Localised wound infection in the groin after arterial surgery is a serious complication of arterial reconstruction procedures. In eligible patients, such an infection can be treated conservatively using NPWT. The method is most efficient in the management of early infections. Wounds infected with P. aeruginosa or those with suture line exposure require special treatment. Long-term follow-up is necessary due to the risk of recurrent infection., and M. Krejčí, R. Staffa, P. Gladiš
Inhibitory protonové pumpy (IPP) jsou slabé zásady metabolizující se v kyselém prostředí a blokující funkci aktivní protonové pumpy. Poskytují účinnou léčbu u refluxní nemoci jícnu, eradikace Helicobacter pylori, funkční dyspepsie a gastropatie z nesteroidních antirevmatik. Do první generace patří omeprazol, pantoprazol a lanzoprazol, do druhé esomeprazol a rabeprazol. Rozdíly IPP v jednotlivých farmakokinetických charakteristikách nemusí mít klinicky relevantní důsledky. Obecně IPP druhé generace zajišťují rychlejší nástup účinku, protrahovanější inhibici žaludeční sekrece a zejména účinek rabeprazolu je méně závislý na způsobu podávání a méně ovlivňuje funkce cytochromu P450. Účinnost IPP zejména první generace ovlivňuje genetická variabilita enzymu CYP2C19 a je významně nižší u rychlých metabolizátorů. IPP jsou velmi bezpečné a bezprostřední komplikace jsou výjimečné. U helikobakterové infekce vedou k progresi gastrititidy. Přestože IPP způsobují hypergastrinemii, nevykazují maligní potenciál. Jejich dlouhodobé podávání je spojeno s vyšším rizikem fraktur páteře a kyčlí, komunitních pneumonií a klostridiové střevní infekce. Mohou vést ke snížení účinnosti antiagregační léčby s clopidogrelem se zvýšeným rizikem recidivujících kardiovaskulárních příhod., PPIs are weak bases metabolized in an acid environment and blocking the function of active proton pumps. They provide effective treatment for oesophageal reflux disease, Helicobacter pylori infection, functional dyspepsia and non‑steroidal anti‑inflammatory drug‑induced gastropathy. The first generation includes omeprazole, pantoprazole and lansoprazole; the second one consists of esomeprazole and rabeprazole. The pharmacokinetic differences between different PPIs do not always result in relevant clinical consequences. Generally, the second generation PPIs provide a more rapid effect and a more prolonged inhibition of the gastric secretion. The effect of rabeprazole, especially, is less dependent on the method of administration and has a lower influence on the cytochrome P450 function. The effectiveness of first‑generation PPIs is influenced by the genetic variability of the CYP2C19 enzyme, being significantly lower in rapid metabolizers. PPIs are very safe and immediate complications are exceptional. In Helicobacter pylori infection they cause a worsening of gastritis. Although PPIs cause hypergastrinaemia, they do not exhibit any malignant potential. Their long‑term administration is associated with an increased risk of spine and hip fractures, community pneumonia and clostridium bowel infection. They can lower the effectiveness of antiplatelet therapy with clopidogrel, with a consequent increased risk of cardiovascular events., and Špičák J.
Východiska: Monoklonální anti-EGFR protilátka cetuximab představuje cílenou biologickou léčbu, která se stává standardem personalizované medicíny nemocných s metastazujícím kolorektálním karcinomem. Stupeň kožního postižení je nejvýznamnějším prediktivním faktorem účinnosti cetuximabu. Formou klinické kazuistiky je prezentována možná léčba kožní toxicity cetuximabu. Klinická kazuistika: Autoři popisují případ 57leté pacientky s metastazujícím kolorektálním karcinomem, která byla léčena paliativní biochemoterapií ve schématu cetuximab+FOLFIRI. Šest týdnů od zahájení terapie došlo k progresi kožního nálezu a rozvoji papulopustulózního exantému III. stupně. Včasné zahájení lokální léčby na bázi aplikace krému s 0,1% vitaminem K1 v kombinaci se systémovou antibiotickou léčbou a antihistaminiky umožnila nemocné pokračovat v biologické léčbě. Závěr: Včasná dermatologická léčba nemocných s projevy kožní toxicity při terapii monoklonální protilátkou cetuximab umožní pokračování onkologické léčby bez přerušení tak, aby pacienti mohli mít z této léčby co největší užitek., Background: Cetuximab, a monoclonal anti-EGFR antibody, represents aimed biological treatment that becomes a standard of personalized medicine with metastatic colorectal carcinoma patients. Level of skin toxicity is the most significant predictive factor of cetuximab effectiveness. Possible dermal toxicity treatment with cetuximab application is presented in the form of a clinical case report. Case: Authors describe a case of a 57-year-old woman-patient suffering from metastatic colorectal carcinoma who was treated through palliative bio-chemotherapy in the schedule: cetuximab+FOLFIRI. Progression of the dermal disease and papulopustulous progress of the grade III exanthema were detected in a six-week-long period from the therapy initiation. Timely initiation of local treatment on the basis of cream with 0.1 % vitamin K1 application in combination with systematic antibiotic treatment and antihistamines application enabled the patient to continue with biological treatment. Conclusion: Timely dermatological treatment of patients with dermal toxicity manifestation in the course of monoclonal cetuximab antibody therapy makes it possible to go on with oncology therapy without any interruptions so that the treatment of the patients can bring maximum effect., and Luboš Holubec, Jan Říčař, Karel Pizinger, Hana Korunková, Jindřich Fínek
Současná léčebná strategie u lokalizovaného klinického stadia Hodgkinova lymfomu je založena na rozdělení nemocných podle přítomnosti rizikových faktorů do skupiny s příznivou a s nepříznivou prognózou. Rozdíl mezi oběma skupinami je v intenzitě léčby, kdy nemocným s nepříznivou prognózou se podává více chemoterapie a vyšší dávka ozáření. Pro omezení pozdní toxicity radioterapie, zejména sekundárních malignit, byla velkoobjemová radioterapie, EF-RT, nahrazena technikou s nižším cílovým objemem, IF-RT., The current therapeutic strategy for localized clinical stage of Hodgkin's lymphoma is based on dividing the patients according to the presence of risk factors into groups with favourable and poor prognosis. The two groups differ in treatment intensity, with patients with a poor prognosis being administered more chemotherapy and a higher dose of irradiation. In order to reduce late toxicity of radiotherapy, particularly secondary malignancies, extended-field radiotherapy, EFRT, has been replaced with a technique with a lower target volume, IFRT., Zdeněk Král, and Literatura
V éře cytokinů byl medián přežití nemocných s metastatickým karcinomem ledviny (MRCC) v průměru přibližně 10 měsíců. Od roku 2005 jsme byli svědky významného pokroku v léčbě mRCC. V současné době je registrováno Evropskou lékovou agenturou (EMA) celkem 7 prostředků cílené biologické léčby pro terapii mRCC. Jedná se o antiangiogenní látky cílené na trasu růstového faktoru pro cévní endotelie (VEGF), které zahrnují inhibitory tyrozinkinázové domény VEGF receptoru jako sunitinib, sorafenib, pazopanib a axitinib, a monoklonální protilátku proti VEGF receptoru – bevacizumab. Na inhibici trasy mTOR jsou zaměřeny temsirolimus a everolimus. Sekvenční léčba, která počítá s postupným podáváním několika různých prostředků, může prodloužit celkové trvání přežití bez progrese (PFS) až přes dva roky, a celkové přežití dokonce ještě déle. Ve druhé linii léčby se nabízí sorafenib, ale i sunitinib a pazopanib po selhání cytokinů, dále everolimus ve druhé až třetí linii léčby po selhání TKI inhibitorů. Zatím jako poslední byl registrován axitinib v druhé linii léčby po selhání cytokinů, TKI, ale i temsirolimu. Po selhání everolimu ve druhé linii je očekáváno potvrzení účinnosti dalších TKI v další linii léčby., In the era of cytokines, the median survival of patients with metastatic renal cell carcinoma (mRCC) was on average approximately 10 months. Since the year 2005, we have witnessed major progress in the treatment of mRCC. Currently, a total of seven agents for targeted biological therapy for the treatment of mRCC are registered by the European Medicines Agency (EMA). They are antiangiogenic agents targeted at the pathway of the vascular endothelial growth factor (VEGF), which include tyrosine kinase inhibitors (TKIs) of the VEGF receptor, such as sunitinib, sorafenib, pazopanib, and axitinib, as well as a monoclonal antibody against the VEGF receptor – bevacizumab. Temsirolimus and everolimus are designed to inhibit the mTOR pathway. Sequential therapy, which employs the administration of several different agents in a prescribed sequence, can extend the duration of progression-free survival (PFS) for over two years, and the overall survival even longer. The second line of treatment involves the use of sorafenib, but also sunitinib and pazopanib after failure of cytokines, as well as everolimus in the second or third line of treatment after failure of TKIs or bevacizumab. As yet, axitinib is the last to have been registered in the second line of treatment after failure of cytokines, TKIs as well as temsirolimus. After failure of everolimus in the second line, confirmation of the efficacy of other TKIs in the further line of treatment is expected., and Milada Zemanová
Léčba metastazujícího kolorektálního karcinomu v posledních 10 letech významně pokročila od jednotně aplikované chirurgické a chemoterapeutické léčby přes zavedení biologické léčby, testování biomarkerů, a tím k individualizaci péče. Došlo také ke značnému rozvoji resekčních technik a k výraznému posunu směrem k moderním metodám konverze neresekabilního nálezu jaterních metastáz na resekabilní. Léčba pacienta s metastazujícím kolorektálním karcinomem (mCRC) není tedy už jen v rukou zkušeného onkologa, ale spíše individualizovaným postupem, o kterém rozhoduje a který v průběhu léčby přehodnocuje mezioborový tým. Ten zahrnuje nejen onkology a chirurgy, ale také radiology, patology, gastroenterology či další obory podílející se na řešení průvodních chorob a vedlejších účinků léčby., The treatment of metastatic colorectal cancer has made significant progress in the last ten years, from a uniformly applied surgical and chemotherapeutic management to the introduction of biological therapy to biomarker testing and thus individualization of care. There have also been considerable advances in the resection techniques and a major shift towards modern methods of converting a re-resectable finding of liver metastases to a resectable one. The treatment of a patient with metastatic colorectal cancer (mCRC) is no longer only in the hands of an experienced oncologist, but rather is an individualized strategy decided upon and reappraised in the course of the treatment by an interdisciplinary team. It includes not only oncologists and surgeons, but also radiologists, pathologists, gastroenterologists or other specialists involved in the management of concomitant diseases and side effects of treatment., Zuzana Zafarová, and Literatura