Nedílnou součástí parciální mastektomie je adjuvantní radioterapie, což je podpořeno řadou randomizovaných studií. Tento postup zajišťuje srovnatelnou lokální kontrolu i přežití jako radikální mastektomie. Radioterapie snižuje pětileté riziko lokální recidivy přibližně trojnásobně. V případě parciální resekce je indikována pooperační radioterapie vždy a trvá standardně 5–6,5 týdne. V poslední době se objevuje stále více prací o možné akceleraci režimu čili zkrácení celkové doby léčby zářením. Randomizované studie ukazují, že adekvátní může být i třítýdenní režim bez zvýšení nežádoucích účinků léčby zářením. Velkým tématem je též samostatné ozáření lůžka nádoru, k čemuž se dají použít různé radioterapeutické metody. V některých případech je též možné použít nové techniky radioterapie. Každá z metod má své výhody a nevýhody, nejdůležitější u všech však zůstává správný výběr pacientek., Adjuvant radiotherapy is an integral part of partial mastectomy, a fact which is supported by a number of randomized studies. This strategy provides local control and survival comparable to radical mastectomy. Radiotherapy reduces the five-year risk of local recurrence approximately by threefold. In the case of partial resection, postoperative radiotherapy is always indicated and the standard duration is 5–6.5 weeks. Recently, an increasing number of papers on a possible acceleration of the regimen, i.e. reduction in the total time of irradiation treatment, have emerged. Randomized studies show that even a three-week regimen can be adequate without increasing the adverse effects of irradiation treatment. Accelerated partial breast irradiation, for which a variety of radiotherapeutic methods can be used, is a major topic, too. In some cases, it is also possible to utilize novel techniques of radiotherapy. Each of the methods has advantages and disadvantages, with the most important issue still being the right choice of patients., Renata Soumarová, and Literatura
Vezikovaginální píštěle jsou nejčastějším typem píštěle v močopohlavních cestách. U žen v rozvojových zemích obvykle k této komplikaci dochází následkem komplikovaného porodu, v západním světě se často jedná o důsledek gynekologické operace. V tomto článku popisujeme operační techniku, kterou užíváme v našem centru při léčbě vezikovaginální píštěle, a hodnotíme nejdůležitější aspekty tohoto výkonu. Speciální pozornost věnujeme následujícím tématům: načasování operace, roli interpozice laloku, volbě techniky (extravezikální vs transvezikální) a benefitům robotické operace a operace jedním portem., Vesicovaginal fistulae are the most common type of genitourinary fistula, for obstructed labour in developing countries or as a consequence of gynaecological surgery in developed nations. The purpose of this work is to describe the surgical technique adopted in our centre for operating vesicovaginal fistulas; then we have analysed the most important aspects of this surgery, with particular attention to some aspects as timing, role of interposition flaps, extravesical and transvesical technique and advantages of robotic and single‑site surgery. Key words: vesicovaginal fistula, extravesical and transvesical interposition flap, robotic and laparoscopic surgery, and Marson F., Wadhwa H., Kocjancic E.
Incidence diabetu 1. typu (DM1T) se významně liší mezi jednotlivými národy a etnickými skupinami. Přesné mapování incidence DM1T a jejích trendů pomáhá při studiu interakce genetických a negenetických faktorů, které ovlivňují manifestaci a průběh onemocnění. Významný pokrok v porozumění mechanizmům autoimunitního diabetu přineslo studium genů u autoimunitních forem monogenně podmíněného diabetu., Jan Vavřinec, Jan Vosáhlo, and Lit.: 68
Nahlížení na tukovou tkáň pouze jako na úložiště energie je již minulostí. Tukovou tkáň lze považovat za samostatný en - dokrinní orgán, kterého buňky - adipocyty - produkují řadu hormonálně aktivních látek ovlivňujících nutriční stav jedince. Regulační hormony nutričního stavu (adiponektin, leptin, ghrelin, IgF-1, rezistin, obestatin) jsou předmětem intenzivního výzkumu a řada z nich byla identifikována i v mateřském mléce (MM) člověka. Z dlouhodobého hlediska se tyto hormony mohou podílet na programování regulace energetické rovnováhy u dětí a následné kontroly tělesné hmotnosti v dospělosti. Předpokládá se, že kojení může ovlivnit vývoj neuroendokrinních drah podílejících se na regulaci nutričního stavu. Regu - lační hormony v MM mohou být jedním z mechanismů, kterými je zprostředkován protektivní efekt kojení na rozvoj obezity v dospělosti. Současná úroveň znalostí o skutečném klinickém významu těchto hormonů MM pro vývoj kojence je nízká. Následující text přináší přehled dosavadních poznatků., Consideration of adipose tissue exclusively as an energy store is a thing of the past. Adipose tissue can be considered a separate endocrine organ, with adipocytes producing a number of hormonally active substances affecting the nutritional status of individuals. Regulatory hormones of nutritional status (adiponectin, leptin, ghrelin, IGF-1, resistin, obestatin) are the subject of intense research and many of them have been identified in human breast milk (BM). From a long term point of view, these hormones may be involved in programming of the regulation of energy balance in childhood and subsequent control of body weight in adulthood. It is assumed that breastfeeding may influence the development of neuroendocrine pathways involved in the regulation of nutritional status. Regulatory hormones in BM may be one of the mechanisms that mediate protective effect of breastfeeding on the development of Obesity in adulthood. The current level of knowledge about actual clinical importance of these BM hormones for the development of infants is low. The following article provides an overview of up-to-date knowledge about regulatory hormones of BM., Bronský J., Mitrová K., and Literatura
Zásadní změna posuzování invalidity v ČR od 1. 1. 2010, zcela nově nastavená kritéria posuzování, nová vyhláška 359/2009 k posuzování, třístupňová invalidita, orientace na funkční hodnocení, použity principy Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, srovnání posouzení dle obou vyhlášek., The major change in the assessment of disability in the CR 1 1st 2010, an entirely new set assessment criteria, the new Decree 359/2009 for the examination, three disability, focus on performance evaluation, applied the principles of the International Classification of Functioning, Disability and Health, compare the assessment by the two decrees., Radmila Pastorková, and Lit.: 10
Angiomyolipom ledviny (AML) je benigní mezenchymový nádor, který se vyskytuje sporadicky nebo v rámci komplexu tuberózní sklerózy (TSC). Celková prevalence AML je 0,44 % a vyskytuje se čtyřikrát častěji u žen. Prevalence v ženské populaci je tedy 0,6 %, zatímco u mužů 0,28 %. Jeho diagnostika je založena na přítomnosti tukové složky v nádoru a lze tedy identifikovat předoperačně pomocí zobrazovacích metod. Morfologie AML je velmi variabilní a někdy tedy tuková složka chybí, což může způsobit diagnostické rozpaky. Zcela zásadní roli má aktivní sledování pacientů s jasnou diagnózou AML, jehož růst je pomalý s minimální morbiditu. Pacient však může přijít ve stadiu komplikací, které zahrnují hematurii, bolest či krvácení do retroperitonea způsobené rupturou nádoru. Mezi hlavní rizikové faktory krvácení jsou velikost nádoru, procento zastoupení cévní složky, kterou tvoří aneuryzmatické cévy a přítomnost TSC. Selektivní arteriální embolizace úspěšně řeší hemoragické komplikace a redukuje objem AML. V rámci dlouhodobých výsledků však selhává díky revaskularizaci a dalšímu růstu AML. Zde pak mají lepší výsledky chirurgické operace, kde se snažíme v maximální míře šetřit funkci ledviny. Slibné dlouhodobé výsledky má též radiofrekvenční ablace, která je ale silně limitována velikostí AML. U objemnějších AML se zdá být dobrou alternativou resekčního výkonu kryoablace, která však vyžaduje hůře dostupné speciální přístrojové vybavení. Novinkou je pak systémová léčba mTOR inhibitory (everolimus, sirolimus), které mají nezastupitelné místo u nemocných s TSC, kde jsou AML mnohočetné a recidivující. Tato terapie může pomoci redukovat celkový objem AML a umožnit případný resekční výkon., Renal angiomyolipoma (AML) is a benign mesenchymal tumor, which occurs sporadically or is associated with tuberous sclerosis complex (TSC). The overall prevalence of AML is 0.44 %, its incidence in women is 4 times higher than in men. Prevalence in the female population is thus 0.6 %, but male rates 0.28 %. Diagnosis is based on the presence of fat in the tumor. In most cases AML can be identified preoperatively. AML morphology is highly variable and in cases where fat is missing, preoperative diagnostic based on imaging methods is not possible. Active monitoring of patients with AML is crucial, because AML grows slowly and with minimal morbidity. Patient can present with haematuria, pain or retroperitoneal bleeding by tumors rupture. The main risk factors for bleeding are tumors volume, percentage of the vascular component in the tumor and the presence of TSC. Selective arterial embolization resolves hemorrhagic complications and reduces the volume of the tumor. The long-term outcomes of embolisation are poor due to tumor revascularization and growth. Nephron sparring surgery is associated with better long term outcomes. Radiofrequency ablation is another option, but strongly restricted by the volume tumor. An additional option is cryoablation, which has better results in cases where tumor is large, but this requires special equipment. Systematic treatment using mTOR inhibitors (everolimus, sirolimus, has recently been introduced, which are essential in patients with TSC, where the disease is often complicated by multiple and recurrent lesion. This therapy can help reduce the total volume of AML and allow eventual resection., Tomáš Ürge, Tomáš Pitra, Zdeněk Chudáček, Jiří Baxa, Petr Stránský, Viktor Eret, Ondřej Hes, Milan Hora, and Literatura
Inzulinová léčba je základním terapeutickým přístupem u diabetiků 1. typu a také u řady diabetiků 2. typu zejména s delším trváním onemocnění. U pacientů s diabetem 2. typu je však inzulinová terapie často zahajována později, než by bylo optimální, což je mimo jiné dáno také suboptimálními farmakokinetickými vlastnostmi dostupných inzulinů. Stále proto pokračuje vývoj nových inzulinů, jejichž charakteristiky by byly výhodnější než inzulinů v současné době používaných. Cílem tohoto článku je shrnout stávající poznatky týkající se nových inzulinů, které byly nedávno uvedeny na trh nebo se uvedení na trh přibližují. Zaměříme se rovněž na perspektivy inzulinové terapie v dlouhodobém horizontu včetně alternativních možností aplikace inzulinu mimo jeho klasické podávání subkutánní injekcí. Klíčová slova: alternativní možnosti aplikace inzulinu – diabetes mellitus – hypoglykemie – inzulin – inzulinová analoga, Insulin therapy is a therapeutic cornerstone in patients with type 1 diabetes and also in numerous patients with type 2 diabetes especially with longer history of diabetes. The initiation of insulin therapy in type 2 diabetes patients is often delayed which is at least partially due to suboptimal pharmacokinetic characteristics of available insulins. The development of novel insulins with more favorable characteristics than those of current insulins is therefore still ongoing. The aim of this paper is to review current knowledge of novel insulins that have been recently introduced to the market or are getting close to routine clinical use. We will also focus on the perspectives of insulin therapy in the long-term run including the alternative routes of insulin administration beyond its classical subcutaneous injection treatment. Key words: alternative routes of insulin administration – diabetes mellitus – hypoglycemia – insulin – insulin analogues, and Martin Haluzík
Nové tisíciletí se v léčbě karcinomu prsu vyznačuje nástupem biologické cílené léčby, která se postupně propracovala z terapie metastatického onemocnění do adjuvantních a nyní i neoadjuvantních indikací. Splňuje nároky na individualizaci léčby, protože je určená pro úzkou, přesně definovanou skupinu nemocných, což zajišťuje její eminentní efektivitu. Nejenom nové preparáty, ale i nové indikace v monoterapii či kombinaci, mohou posunout léčbu karcinomu prsu novým směrem., The new millennium has been marked by the advent of biological targeted therapy in the treatment for breast cancer, which has gradually worked its way from a treatment for metastatic disease to adjuvant and, most recently, neoadjuvant indications. It meets the demands for individualization of treatment as it is intended for a small, well-defined group of patients, which guarantees its excellent efficacy. The novel agents as well as new indications in monotherapy or in combination may take the treatment for breast cancer in a new direction., Petra Tesařová, and Lit.: 3
Syndrom MEN1 je autozomálně dominantní onemocnění, které je způsobeno mutací genu pro menin na 11. chromozomu. Svou incidencí 1 : 30 000 se řadí mezi onemocnění vzácná. Sdružuje funkční či nádorová onemocnění příštítných tělísek, hypofýzy, endokrinního pankreatu, nadledvin, případně jiné nádory. Diagnóza MEN1 je podezřelá, vyskytnou-li se společně alespoň 2 složky tohoto mnohonádorového syndromu. Se zvyšující se přesností diagnostických metod je snaha zachytit MEN1 v časnější fázi. Mezi nejvíce diskutovaná témata patří využití biomarkerů v diagnostice a nové přístupy v chirurgické léčbě MEN1., MEN1 syndrome is an autosomal dominant disorder caused by mutation in the menin gene located on the 11th chromosome. It is a rare disorder with incidence of 1 : 30 000. It involves functional or cancerous diseases of parathyroid glands, hypophysis, endocrine pancreas, adrenal glands, or other tumors. The diagnosis of MEN1 is suspected if at least 2 components of this multiple tumor syndrome occur simultaneously. The increase in diagnostic precision enables detection of MEN1 in its early stages. Currently, the most frequently discussed topics include the use of biomarkers for diagnostics and new approaches in surgical treatment of MEN1., and Karel Starý