The study is based on an analysis of content and themes of the correspondence of the wellknown Enlightenment Era "provincial intellectual", a bank clerk from Čáslav Jan Ferdinand Opiz (1741-1812), with a country priest from the highlands on the border of Bohemia and Moravia, Karel Killar (1745-1806). Their correspondence - in most part hitherto unstudied - is deposited in the National Museum in Prague. It consists of more than 300 letters, written over a long period of 16 years (1793-1806), and it is fascinating for several reasons: it is conducted in French, which represents one of the very rare testimonies of a good knowledge of French in some members of other classes than the nobility in the 18th and 19th centuries; in this case, the use of French can be read as an implicit adherence to (French) Enlightenment, and perhaps even to the principles of the French Revolution. And it is the Enlightenment, the French Revolution and Napoleonic Wars around which the entire correspondence revolves. Thanks to this we may not only form a deeper and more nuanced insight into Opitz, a wellknown sympathizer of the French Revolution, but also into the lesser known figure of Killar, a man of universal education and an Enlightenment era priest of Josephine stamp, who tried to integrate both the Enlightenment and the French Revolution within his firm Christian (Catholic) worldview., Daniela Tinková., and Obsahuje bibliografické odkazy
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Milan Otáhal (1928-2017) byl předním historikem soudobých dějin Československa. V šedesátých letech byl vedoucím oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV, na začátku sedmdesátých let byl z ústavu propuštěn a vyloučen z KSČ. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a působil v historickém samizdatu jako nezávislý historik. Od devadesátých let byla jeho vědecká činnost spjata s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Soustředil se v ní především na dějiny protirežimní opozice a společnosti v období 1969 až 1989 a na úlohu studentů a inteligence při změně politických poměrů na konci osmdesátých let. Těmto tématům věnoval řadu faktograficky bohatých a interpretačně osobitých publikací. Autor nekrologu připomíná hlavní badatelské přínosy Milana Otáhala pro poznání a pochopení nejnovějších československých dějin a zdůrazňuje, že patřil k těm historikům, kteří svou dobu nejen intelektuálně reflektovali, ale také intenzivně prožívali a spoluvytvářeli., Milan Otáhal (1928-2017) was a leading historian studying the contemporary history of Czechoslovakia. In the 1960s, he was the head of the Department of Modern History of the Historical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences; in the early 1970s, he lost his job at the institute and was expelled from the Communist Party of Czechoslovakia. He was one of the first signatories of Charter 77 and was active in the historical samizdat as an independent historian. Since 1990 his scientific activity was connected with the newly established Institute for Contemporary History. His main focus was the history of the anti-regime opposition and of the society between 1969 and 1989, and the role if students and intelligentsia in the change of the political situation in the end of the 1980s. He wrote a number of factographically rich and interpretationally distinctive publications on these topics. The author of the obituary mentions principal contributions of Milan Otáhal to the knowledge and understanding of Czechoslovakia´s most recent history, emphasizing that he was a historian who was not only intellectually reflecting the period he was living in, but who was also intensively experiencing and co-creating it., Oldřich Tůma., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Jedním z hlavních rysů období politické roztříštěnosti, do níž Čínu uvrhl pád dynastie Han roku 220 n. l., byla vzrůstající tendence nomádských etnik zasahovat do záležitostí nástupnických dynastií, jež vyvrcholila ve 4. a 5. století založšením zhruba dvou desítek nehanských státních útvarů na bývalém území říše. Spletité a často nepřehledné dějiny tohoto období jsou v mnoha ohledech svědectvím konfrontace dvou zcela odlišných civilizačních okruhů, odrážejí však i jejich vzájemné ovlivňování. Proměnlivá zahraničněpolitická situace, nezvyklá pro obě strany, kladla velké národy na schopnost přizpůsobit se nových poměrům. A tato potřeba se nevyhnula ani tradičním institucionálním pilířům čínského státu. Příkladem může být systém titulární šlechty a udělování šlechtických titulů kmenovým vládcům nehanských etnických skupin dlouhodobě usazených na území říše. Ačkoli se tato praxe na první pohled zdá být v souladu se zavedeným systémem, charakter i okolnosti udělení těchto titulů se v mnohém liší od šlechtických hodností udělovaných zasloužilým poddaným říše a jsou výrazem specifických potřeb dvora uzavřít strategické spojenectví či získat symbolický kapitál stvrzující jeho legitimitu. Tento článek si klade za cíl objasnit na příkladu dynastie Jin (226-420) praktické a vysoce symbolické využití systému udělování šlechtických hodností jakožto užitečného nástroje diplomacie a zahraniční politiky, který odráží proměny postojů a strategií dvora vůči nomádům ohrožujícím jeho zájmy., The collapse of the central authority after the fall of the Han Dynasty inevitably led to profound transformation of many imperial institutions. The unstable political situation demanded a flexible handing of the traditional systems as well as an ability to redefine crucial institutional concepts relating to imperial authority in order to find new or additional sources of political legitimacy. One of these newly defined institutions was the system of titled nobility. With the growing importance of non-Han ethnic groups, whose military capabilities might make them both valuable allies as well as potentially formidable foes, the court tried hard to win their support through the bestowal of high noble dignities on their leaders. To a certain degree, these bestowals followed well-established Han practice, yet the whole system was much more institutionalized as a means of integrating potentially hostile forces into the realm ruled over by the imperial authority. The article focuses on the Jin Dynasty (266-420 A.D.) and documents the utility and flexibility of the practice, stressing the symbolic meaning of the bestowals as a useful means of diplomacy and legitimitazion, thus mirroring the immediate strategic needs of the court in its power struggle with rival nomadic regimes., Jakub Hrubý., and Obsahuje bibliografii
Autor vyzvedává dvě zřetelné přednosti Křesťanovy rozsáhlé biografie, a to samotné úsilí věnovat se maximálně zevrubně důležité a dosud málo vyložené postavě českých moderních dějin, jíž Zdeněk Nejedlý byl, a snahu dostávat se Nejedlému „pod kůži“ s využitím mnoha často neznámých dokumentů osobní povahy. V jeho posouzení knihy však převažuje kritika, především teoretického a metodologického charakteru. Polemizuje s Křesťanovým rozhodnutím sledovat spíše Nejedlého jednání v různých situacích a vztazích než vývoj jeho názorů, neboť tím podle něj rezignoval na postižení hlubších souvislostí a kontextů tohoto jednání a ulpěl většinou na popisném výčtu faktů a detailů, pro jejichž hierarchizaci mu chybí formulace autorského hlediska významu a důležitosti. Ve svém podání tak podle Havelky jako by podlehl nectnostem pozitivistického přístupu historických prací právě Zdeňka Nejedlého. Křesťan sice řadu životopisných údajů o něm upřesnil či prohloubil, zůstal ale většinou v zajetí citovaných svědectví, aniž by cítil potřebu dešifrovat kontexty jejich vzniku. Ve svém sympatizujícím pohledu se přitom zastavuje před rozborem následků Nejedlého vlivu a rozhodnutí, takže portrét jeho osobnosti vyznívá nekriticky a omluvně. Navíc v něm citelně chybí postižení Nejedlého role ve vývoji české vědy. Jako zásadní nedostatek pak Havelka autorovi vytýká absenci prosopografické perspektivy, která by Nejedlého činy a dílo ukázala jako součást nebo reprezentaci obecnějších českých, případně i evropských kolektivních charakteristik a postojů své doby., b1_The author emphasizes two obvious strengths of Křesťan’s large biography of Zdeněk Nejedlý - namely, the mere effort it takes to devote oneself to as thorough a treatment as possible of this important and still little discussed figure of modern Czech history, which Nejedlý certainly was, and, second, the endeavour ‘to get to the heart of Nejedlý’ by using many often unknown documents of a personal nature. In his assessment of the biography, however, the author is mainly critical, particularly about the lack of theoretical basis and method. He takes issue with Křesťan’s decision to discuss Nejedlý’s behaviour in various situations and relationships rather than to trace the development of Nejedlý’s views, because, according to Havelka, the author has thereby abandoned any ambitions to identify the deeper connections and contexts of this behaviour, and has clung mostly to a descriptive enumeration of facts and details, and cannot put them into a hierarchy because he has failed to formulate his own standpoint on Nejedlý’s meaning and importance. In his treatment, according to Havelka, Křesťan thus seems to have given in to the vices of the positivistic approach of Nejedlý’s own writings on history. Though Křesťan has made more precise much biographical information about him, or has at least provided more detail, he has, mostly remained prisoner to quoted testimonies, without feeling a need to decipher the contexts of their origin. In his sympathizing look he fails to analyse the consequences of Nejedlý’s influence and decisions, so that his portrait seems uncritical, apologetic. Moreover, the portrait palpably fails to identify Nejedlý’s role in the development of Czech scholarship., b2_Havelka sees the absence of a prosopographical perspective as a fundamental shortcoming, for that would have shown Nejedlý’s works and deeds as part of, or as a representation of, more general collective Czech and, sometimes, European characteristics and attitudes of the times., [autor recenze] Miloš Havelka., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.