a1_Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj., a2_S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí., b1_This essay is a slightly revised version of the closing lecture given at the international conference ‘Europe between War and Peace, 1914-2004: Turning Points in 20th Century European History’, which was held in Prague from 9 to 11 April 2014. In this essay, the author, a professor of history at the Université Libre de Bruxelles, critically considers a contemporary phenomenon that may reasonably be called the hypertrophy of historical memory. According to the author, it is today typical that an interest in the past is justified by its significance for the present. The author appreciates the contributions of the West European historians who, in the 1970s and 1980s, struggled so that history, which had been usurped by the ruling elites and their policy of official memory, would be returned to democratic debate. Historical controversies had previously divided society here, but many of them have now lost their sting and have been superseded by consensus, serving to provide self-assurance about the moral progress that has been achieved. The author then considers the relationship between the national frameworks of historical memory and supranational European politics. European integration is often presented as a panacea for the disastrous historic conflicts and other problems that have beset Europe, even though this integration is primarily an economic process connected with the building of the welfare state, and it is therefore erroneous to link this process directly to the promotion of peace and human rights. A self-praising, self-satisfied tone has also been present in Western recollections of the events of 1989 twenty-five years later, though the experts on the topic did not expect the great changes at all. The author asks what the reasons were for the social scientists’ unprecedented failure, and, in connection with 1989, he calls upon thinkers to recall the critical role of history., b2_They should thereby seek to make European recollections of the twentieth century part of a politically relevant discourse, which would be more than merely a generally acceptable self-confirming celebration in the spirit of the superiority of the bright present over the dark past., Pieter Lagrou, Oldřich Tůma ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Milan Otáhal (1928-2017) byl předním historikem soudobých dějin Československa. V šedesátých letech byl vedoucím oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV, na začátku sedmdesátých let byl z ústavu propuštěn a vyloučen z KSČ. Patřil k prvním signatářům Charty 77 a působil v historickém samizdatu jako nezávislý historik. Od devadesátých let byla jeho vědecká činnost spjata s nově založeným akademickým Ústavem pro soudobé dějiny. Soustředil se v ní především na dějiny protirežimní opozice a společnosti v období 1969 až 1989 a na úlohu studentů a inteligence při změně politických poměrů na konci osmdesátých let. Těmto tématům věnoval řadu faktograficky bohatých a interpretačně osobitých publikací. Autor nekrologu připomíná hlavní badatelské přínosy Milana Otáhala pro poznání a pochopení nejnovějších československých dějin a zdůrazňuje, že patřil k těm historikům, kteří svou dobu nejen intelektuálně reflektovali, ale také intenzivně prožívali a spoluvytvářeli., Milan Otáhal (1928-2017) was a leading historian studying the contemporary history of Czechoslovakia. In the 1960s, he was the head of the Department of Modern History of the Historical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences; in the early 1970s, he lost his job at the institute and was expelled from the Communist Party of Czechoslovakia. He was one of the first signatories of Charter 77 and was active in the historical samizdat as an independent historian. Since 1990 his scientific activity was connected with the newly established Institute for Contemporary History. His main focus was the history of the anti-regime opposition and of the society between 1969 and 1989, and the role if students and intelligentsia in the change of the political situation in the end of the 1980s. He wrote a number of factographically rich and interpretationally distinctive publications on these topics. The author of the obituary mentions principal contributions of Milan Otáhal to the knowledge and understanding of Czechoslovakia´s most recent history, emphasizing that he was a historian who was not only intellectually reflecting the period he was living in, but who was also intensively experiencing and co-creating it., Oldřich Tůma., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Autor rekapituluje dokumentační výsledky grantového projektu „Příběhy míst. Topografie paměti národa“, realizovaného v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., a podává nástin jejich interpretace s ohledem na paměťová studia jako svébytnou disciplínu historického bádání. Zmíněný projekt se věnuje komemoraci událostí, aktérů a obětí z období komunistického režimu (1948-1989) na území České republiky a ve svých počátcích byl inspirován rozsáhlým projektem „Vzpomínková místa na komunistické diktatury“ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) Spolkové nadace pro zpracování diktatury SED (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). V rámci projektu byla jako pamětní místa pojímána taková místa, která byla záměrně vytvořena za účelem veřejného vzpomínání, nejčastěji instalací umělecky ztvárněného objektu s historickým poselstvím (pamětní desky, sochy, památníku, kříže, nápisu a podobně), a dále taková místa, jež historické artefakty využívají jako prostředky osvěty (muzea, naučné stezky a podobně). Identifikovaná a dokumentovaná pamětní místa jsou veřejnosti prezentována dvěma způsoby: jednak prostřednictvím průběžně aktualizované databáze „Pamětní místa na komunistický režim“ (viz www.pametnimista.usd.cas.cz), jednak prostřednictvím specializované mapy „Posuny paměti., a2_Topografie soudobé paměti národa a její reflexe“ (textová část viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf, grafická příloha viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). Tato webová databáze zahrnuje více než šest set pamětních míst, uspořádaných ze tří různých perspektiv - regionálně, tematicky a podle časové osy - které jsou v článku blíže osvětleny. Autor s jistou skepsí komentuje současnou konjunkturu konceptů a publikací o historické paměti v českých společenských vědách a konstatuje, že není ambicí uvedeného projektu vřazovat se do tohoto intenzivního diskurzu, nicméně pořízená dokumentace může být přirozeným zdrojem přemýšlení o kolektivní paměti vztahující se ke komunistickému období českých dějin. Z databáze plyne, že naprostá většina dochovaných pamětních míst vznikala po listopadu 1989 a že ve srovnání s jinými periodami jsou mezi nimi zdaleka nejvíce zastoupeny upomínky na padesátá léta jako období komunistických represí a obětí. V České republice však prakticky neexistují regiony paměti komunismu, způsob připomínání komunistické minulosti v jednotlivých krajích je velmi podobný, přestože konkrétní témata pamětních míst jsou v nich rozličná. Zřetelným rysem těchto pamětních míst je spontánní vznikání, podnícené většinou lokálními iniciativami, a jejich mimoběžnost se snahami o politické utváření paměti komunismu „shora“. Podrobněji pak autor sleduje reflexi paměti pražského jara 1968 v pamětních místech., b1_The author recapitulates the documentary results of the grant-funded project ‘Stories of Places: A Topography of the Memory of the Nation’, carried out at the Institute of Contemporary History, Prague, and he outlines their interpretation with regard to memory studies as a discipline of historical research in its own right. The project entailed research on commemorative events, their actors and victims, from the period of the Communist régime, from 1948 to 1989, in what is today the Czech Republic. This project was inspired by the large German project ‘Places of Memory of the Communist Dictatorships’ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) organized by the Federal Foundation for the Reappraisal of the SED Dictatorship (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). As part of the project, places that have been considered sites of memory are defined as those that have been created with the aim of public commemoration, most often as artistic installations with a historical message (such as commemorative plaques, sculptures, monuments, crosses, and inscriptions), and also places that use historical artefacts as a means of education (such as museums and education paths or heritage trails)., b2_ The places of memory that have been identified and documented are presented to the public in two ways: by means of a regularly updated database called ‘Places of Memory of the Communist Dictatorship’ (Pamětní místa na komunistický režim; at, so far only in Czech, www.pametnimista.usd.cas.cz), and by means of a specially designed map called ‘Shifts in Memory: A Topography of the Contemporary Memory of the Nation and Reflections on It’ (Posuny paměti: Topografie soudobé paměti národa a její reflexe’; for the texts, so far only in Czech, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf; for the illustrations, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). This web database comprises more than 600 places of memory, organized from three different perspectives - according to region, theme, and time -, which are discussed in some detail in the article. The author, with some scepticism, comments on the current boom in concepts and publications about historical memory in the Czech social sciences, and he states that it is not the ambition of this project to include itself in this intensive discourse. None the less, the documentation that has been collected may well be a natural source of contemplating collective memory related to the Communist period of Czech history. From the database it follows that the vast majority of the preserved places of memory have come into being after the Changes beginning in mid-November 1989, and that, in comparison with other periods, what they commemorate is mostly the Communist repression of the 1950s and its victims. In the Czech Republic, however, there are practically no particular regions of the memory of Communism; the means of recalling the Communist past in the individual regions is highly similar from one place to the next, though the actual themes of the places of memory are different., b3_ A distinct feature of these places of memory is their spontaneous emergence, usually at a local initiative, and their unusualness in their efforts to achieve the political shaping of the memory of Communism ‘from above’. The author then considers in detail how the Prague Spring of 1968 has been reflected in places of memory., and Oldřich Tůma.