The article addresses the figure of the legislator in Rousseau’s Social Contract (II, 7), and that with regard to an analysis of the turnabout by which Rousseau states the task of the legislator: to bring people to accept laws, that is, “to persuade without convincing.” After introducing the problematic of the role of the lawgiver as a bearer of authority, we point, with the help of linguistic analysis, to the different meaning of the verbs used to express convincing, either by means of rational arguments [convaincre] or with an appeal to feelings and inner convictions [persuader]. The exceptionality of the legislator is then shown in the fact that, in the course of fulfilling his task to persuade people and guide them to adopt laws, he resorts to pretense and, by his manner, to lies. In the final part of the article, we analyze how on the linguistic level Rousseau in his political work differentiates the two moments of the emergence of political society, i.e. the moment of transition from the natural to the civil state in the Discourse on the Origin and Foundations of Inequality Among Men and the establishment of the general will through the pact and the subsequent adoption of laws establishing a citizen body in the Social Contract. and Článek se zabývá postavou zákonodárce v Rousseauově Společenské smlouvě (II, 7), a to se zřetelem k rozboru obratu, jímž Rousseau uvádí úkol zákonodárce: přivést lidi k přijetí zákonů, tj. „přesvědčit bez přesvědčování“. Po uvedení do problematiky role zákonodárce coby nositele autority poukazujeme pomocí jazykového rozboru na odlišný význam sloves použitých pro vyjádření přesvědčování, a to buď pomocí racionálních argumentů [convaincre], nebo apelem na city a vnitřní přesvědčení [persuader]. Výjimečnost zákonodárce se ukazuje v tom, že se při plnění svého úkolu přesvědčit lidi a dovést je k přijetí zákonů uchyluje k předstírání a svým způsobem ke lži. V závěrečné části článku analyzujeme, jak Rousseau na jazykové úrovni odlišuje dva okamžiky vzniku politické společnosti, které v jeho politickém díle nalezneme, tedy okamžik přechodu od přirozeného do občanského stavu v Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi a ustavení obecné vůle skrze pakt a následné přijetí zákonů ustavujících politické těleso ve Společenské smlouvě.
Studie usiluje o kontextualistickou interpretaci Rousseauova posledního politického spisu Úvahy o polské vládě a o její zamýšlené reformě, jehož závěry bývají v autorově celkové reflexi společnosti buď opomíjeny, anebo stavěny s jeho předchozími díly do kontrastu. Hlavním záměrem tohoto článku je poukázat na neoddělitelnost Rousseauova chápání specifik polského prostředí od jeho obecné politické teorie, k čemuž slouží zejména paralelní analýza polského šlechtického mýtu a Rousseauova republikanismu. Právě porozumění politickému diskurzu polské šlechty v 17. a 18. století totiž umožňuje pochopit Rousseauovy Úvahy nikoli jen jako politickou reflexi společenství, v němž ženevský osvícenec spatřoval ideály ztraceného antického dědictví, nýbrž jako součást dlouho trvající debaty v rámci polského politického myšlení, v jehož kontextu je v Rousseauově teorii možné identifikovat značný vliv tzv. republikánského sarmatismu polské aristokracie., The study pursues a contextual interpretation of Rousseau’s last political work, Considerations on the Government of Poland, whose conclusions are either neglected in regards to the author’s general reflection on society or are contrasted with his previous works. The main point of this article is to show the indivisibility of Rousseau’s understanding of the specifics of the Polish milieu from his general political theory, towards which, in particular, a parallel analysis of the Polish aristocratic myth and Rousseau’s republicanism also serves. It is precisely the comprehension of the political discourse of the Polish nobility during the 17th and 18th centuries that makes it possible to understand Rousseau’s Considerations not only as a political reflection on a commonwealth in which the Geneva Enlightenment saw the ideals of a lost ancient heritage, but also as part of a long-standing debate in the framework of Polish political thought, in whose context it is possible in Rousseau’s theory to identify the considerable influence of the so-called republican “sarmatism” of the Polish aristocracy., and La présente étude s’efforce d’arriver à l’interprétation contextuelle du dernier écrit politique de Jean-Jacques Rousseau Considérations sur le gouvernement de Pologne dont les conclusions on néglige très souvent dans la réflexion totale de la société présentée par Rousseau ou, au contraire, on les oppose à ses oeuvres précédentes. L’intention principale de cet article est de montrer que l’on ne peut point séparer les considérations de Rousseau concernant les spécificités du milieu polonais de sa théorie politique générale. Pour arriver à cette fin, on utilise une analyse parallèle de mythe de la noblesse polonaise et de républicanisme de Rousseau. Comprendre le discours politique de la noblesse polonaise du XVIIe et XVIIIe siècles permet de saisir les Considérations de Rousseau non seulement en tant que la réflexion politique de la communauté considérée par le rationaliste genevois comme remplie des idéaux de l’héritage antique perdu mais comme une partie du débat de longue durée dans le cadre de la pensée politique polonaise. C’est dans ce contexte qu’il nous apparaît possible identifier dans la théorie de Rousseau l’influence considérable du soi-disant sarmatisme de l’aristocratie polonaise.