Novoklasicistní budova byla původně zbudována v roce 1806, pro hraběte Vince Sándora, patrně podle plánů vídeňského architekta Johanna Amana ve spolupráci s uherským architektem Mihály Pollackem. V roce 1867 byla přestavěna jako sídlo předsedy vlády. V letech 2000 - 2002 proběhla rekonstrukce paláce, při níž byla alespoň částečně obnovena podoba budovy z roku 1806, dnes je zde sídlo prezidenta ("Köztársasági Elnöki Hivatal"). Reliéf na tympanonu hlavního průčelí zobrazuje hrdinské činy příslušníků rodu Sándor. Západní fasádu a průčelí zdobily původně dva vlysy, na levé straně fasády je vlys původní (1808), výzdoba pravé poloviny fasády pochází až z doby pozdější rekonstrukce (1867).Vlys nalevo od bočního vchodu (1808, viz fotodokumentace), jehož autorem je patrně bavorský sochař Anton Kirchmayer, zobrazuje průvod, který směřuje k oltáři. U oltáře stojí Vesta, za ní jdou dva trubači troubící na mušle, za nimi Jupiter a Juno, ruce mají svázané festonem, který nesou dva putti, za nimi jdou dvě ženské postavy zahalené do vlající drapérie, první nese Jupiterovu korunu, druhá palmovou ratolest, za nimi trojice mužů v bederních zástěrkách táhnou vůz, v němž sedí Venuše a Amor (křídla a šíp), za vozem kráčí Vulkán (kladivo) a Merkur (okřídlená čapka, střevíce a kaduceus), za nimi Herkules (kyj, jablka Hesperidek v ruce za zády), Saturn (na rameni má dítě) a postava v bederní roušce z listí s nějakým předmětem na zádech, pak Mars ve zbroji, za ním putto držící feston, na němž je přivázán lev, na kterém sedí další putto, za lvem jde panter a Bakchus (panteří kůže, věnec z vinné révy, thyrsos a vinný hrozen v ruce), pak Apollón (luk, toulec se šípy) a poslední Paris (frygická čapka, poutnická hůl, jablko), v levém horním rohu je vidět část žezla, na němž sedí orel (snad připomínka římské triumfální regálie).Vlys napravo od bočního vchodu zobrazuje skupinu tančících nymf nesoucích festony, v pravé polovině reliéfu skupina putti. Na zemi leží kružítko a trojúhelník, dvojice putti - jeden drží triangl, druhý lyru, vedle nich stojí múza držící svitek, pak další putto kreslící vousatého muže, za malířským stojanem je sokl s mužskou bustou., Medvey 1939, s. 12; Szatmári 2001, s. 42-43., and Starší vlys s průvodem Olympanů na levé straně západního průčelí zobrazuje podle maďarské literatury průvod Venuše a vlys po pravé straně slavnosti na Helikónu.Postava dívky ukazující na oltář se zapáleným ohněm (na boční straně oltáře reliéf s Amorovým lukem a toulcem se šípy) je Vesta, ochránkyně rodinného krbu, ale i Říma a celé Římské říše. Je zde tedy patrně zobrazen svatební obřad s průvodem olympských bohů.Helikónem bylo nazýváno pohoří v Boiótii zasvěcené Apollónovi a múzám, s Diovým oltářem a chrámem, mýtické místo, kde tryskal legendární pramen básnické inspirace odkrytý bájným Pegasem. Přebývaly zde múzy - v tomto případě je zobrazeno deset tančících dívek, které nemají žádné atributy, nejsou tedy zobrazením konkrétních múz.
Bronzová figura mladíka (osazena 1981), na hlavě má klobouk, v pravé ruce drží roh., Proházska 1990, s. 40; Rajna 1989, č.0418; Hadházy -Szilágyi - Szőllőssy 1985, č.k. 472., and Monumentální sochu vytvořil řecký sochař Makrisz, který několik desítek let žil v Madarsku. Plastiku nazval Merkur, přestože atributy nejsou pro tuto postavu typické.
Kašna završená sochou Merkura. Nahý mladík, levá noha stojící na globu, pravá zakročená, v levé ruce drží podél těla berlu, kaduceus, pravá je zdvižená vzhůru. Na hlavě má okřídlený klobouk, na nohou okřídlené střevíce (talaria)., Rajna 1989, 182; Buza 1994, p. 50; Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 6., and Autor této sochy boha obchodu, bohatství a cestovatelů, se patrně inspiroval renesančním sochařstvím ovlivněným archeologickými nálezy antických soch. Inspirací může být některá z plastik Merkura od Willema Van Tetrode (1525-1580), nebo některá z variant bronzové plastiky sochaře Giambologna (1529-1608), například varianta z roku 1565 (dnes v soukromé sbírce ve Švédsku, srov. Avery 1993, obr. 128). Tento autor vytvořil pod vlivem antických soch několik variací božstva. Nejznámější je alegorie Severního větru jako Merkur (mladík vylétající z úst Zefyra, 1580, dnes Muzeo Bargello, Florencie); byla velmi slavná již v 16. století a později inspirovala několik dalších tvůrců. V roce 1665 daroval Cosimo de Medici jednu její bronzovou verzi v životní velikosti císaři Maxmiliánovi II. (drobná verze je dnes ve Vienna Kunstkammer, KMV, inv.no. 5898, bronzová kopie v životní velikosti - Balboa Park, Timken Museum of Art, San Diego). V 19. století byla podle této sochy vyrobena řada replik, do pravé ruky božstva byl přidán váček na peníze a v různých velikostech byly pak plastiky umisťovány do interiérů (jsou dodnes na starožitnických trzích, novodobé současné repliky v životní velikosti jsou též umísťovány do veřejných parků).
Pískovcové sousoší - nahý Merkur (okřídlená čapka a střevíce) hraje na flétnu, klečící Hersé, ve vlasech má květiny, mu objímá nohy. Dvojici ovíjí drapérie., Daniela Staňková, Valeč. Soubor soch v parku zámku: http://www.npu.cz/barokni-socha/vyznamne-soubory/vypis/detail/230/ (30.10.2012)., and Původní barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna byly po požáru v roce 1976 přemístěny do lapidária v kladrubském klášteře. Zde je sousoší mylně oznasčeno jako Merkur a Venuše.
Podle maďarské literatury (Hájos, G., A Roosevelt tér, Budapest 2003, s. 44, Szőké -Kissné Szemerédy 2001) jsou ve dvoře radnice sochy ("Vármegyeháza udvárán áll"). Socha dívky, Hébé oblečené do peplu, se džbánkem v pravici svěšené podél stehna, hlava nakloněná doleva, pohled upřený na pohár (misku) v levé pozdvižené ruce. Původně byla údajně umístěná jako součást fontány ve dvoře budovy "Lloyd-palota" (1827-1830, József Hild, zbořen 1948). Socha dívky s věncem a květinami (Flóra), socha múzy s globem v klíně (Uranie), socha mladíka v okřídlené čapce s panovou flétnou (Merkur jako Pan)., Zádor 1993, s.. 32; http://www.hung-art.hu/frames-e.html?/english/h/huber/muvek/hebe.html (27.05.2006); Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 17-18., and Hébé (Juventas) je personifikací věčného mládí. Hébé od Józsefa Hubera je téměř přesnou replikou Thornvaldsenovy sochy z roku 1816 (nakloněná hlava k levé ruce s miskou, zde však ruka drží trochu jiným způsobem větší misku). Socha byla v 19. století velmi oblíbená, dodnes existuje mnoho různých variant jejích odlitků pro zahrady a parky. Thornvaldsen zpočátku (1806) nepochopil skladbu drapérie a kombinoval neobvyklým, nelogickým, způsobem klasický peplos, sahající ke kotníkům, s krátkým chitónem, což v pozdějším zpracování (1816) opravil. Model z roku 1806 byl vytvořen mezi lety 1819-1823 pouze jednou, zatímco verze z roku 1816 byla zhotovena v několika mramorových kopiích (srov. Toman 2000, s. 274).
Podle maďarské literatury (Hájos, G., A Roosevelt tér, Budapest 2003, s. 44, Szőké -Kissné Szemerédy 2001) jsou ve dvoře radnice sochy ("Vármegyeháza udvárán áll"). Socha dívky, Hébé oblečené do peplu, se džbánkem v pravici svěšené podél stehna, hlava nakloněná doleva, pohled upřený na pohár (misku) v levé pozdvižené ruce. Původně byla údajně umístěná jako součást fontány ve dvoře budovy "Lloyd-palota" (1827-1830, József Hild, zbořen 1948). Socha dívky s věncem a květinami (Flóra), socha múzy s globem v klíně (Uranie), socha mladíka v okřídlené čapce s panovou flétnou (Merkur jako Pan)., Zádor 1993, s.. 32; http://www.hung-art.hu/frames-e.html?/english/h/huber/muvek/hebe.html (27.05.2006); Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 17-18., and Hébé (Juventas) je personifikací věčného mládí. Hébé od Józsefa Hubera je téměř přesnou replikou Thornvaldsenovy sochy z roku 1816 (nakloněná hlava k levé ruce s miskou, zde však ruka drží trochu jiným způsobem větší misku). Socha byla v 19. století velmi oblíbená, dodnes existuje mnoho různých variant jejích odlitků pro zahrady a parky. Údajně existovala antická soška Hébé (ze slonoviny a zlata od sochaře Naucyda z 5. stol. př.Kr., dnes známá jen z vyobrazení na mincích z Argu), která Thornvaldsena inspirovala. Zpočátku (1806) nepochopil skladbu drapérie a kombinoval neobvyklým, nelogickým, způsobem klasický peplos, sahající ke kotníkům, s krátkým chitónem, což v pozdějším zpracování (1816) opravil. Model z roku 1806 byl vytvořen mezi lety 1819-1823 pouze jednou, zatímco verze z roku 1816 byla zhotovena v několika mramorových kopiích (srov. Toman 2000, s. 274).
Kresba perem (13, 5 x 9, 6 cm), Vpravo nahý Merkur, klečí, je zobrazen jako umělec (v ruce malířská hůlka a svitek), vlevo Minerva, která jej věnčí. Vpravo dole atributy umění (sochařská busta, trubka)., Fučíková 1997#, I/279., and Patrně stránka z památníku (Stammbuch, album amicorum (?), oslava malířství jako svobodného umění. Tématem může být také Merkur jako ochránce umění.
Tempera na pergamenu (13, 5 x 8, 6 cm): nahý Merkur (okřídlená čapka, křídla na patách, caduceus) unáší Mír (plášť na ramenou, olivová snítka) na nebesa. Dole je krajina, na obzoru město připomínající Prahu. and Kaufmann 1988#, 3.5.
Achátová kamej: napravo Jupiter (koruna) sedí pod stromem, nad ním v oblacích přijíždí Juno na voze taženém labutěmi. Uprostřed obrazu Jupiterova milenka Ió, kterou duchapřítomně proměnil v bílou krávu. Vlevo v pozadí pokračování příběhu: pod stromem sedí Argus, kterého Juno pověřila hlídáním krávy. Vedle něj Merkur, který Arga uspává hrou na píšťalu., Fučíková 1997#, II/51., and podobně jako v Ovidiových Proměnách i na kameji jsou ústředním motivem příběhu oblaka, pod nimiž chtěl Jupiter skrýt své milostné dobrodružství.
Bronz (62, 7 cm): nahý Merkur (okřídlená čapka, okřídlené boty) letí a ukauje vzhůru, v ruce původně držel caduceus., Fučíková 1997#, I/115., and Toto dílo existuje v mnoha verzích a různých velikostech.