Reinhardt 1995#., Siguret, Laframboise 1996#., Nativel 1998#., Freedman 2001#., and Zobrazení osvobození Andromedy se měnilo především v tom, jak byla princezna zobrazována. Před polovinou šestnáctého století měla ruce přitisknuté k tělu, čímž byla zdůrazněna její bezmocnost. Příkladem je zobrazení Piera di Lorenza zvaného Cosimo z doby kolem roku 1515 (Firenze, Uffizi). V pozdější době byla princeznina zoufalá situace vyjádřena dramatickou gestikulací - jedna paže je zdvižená vzhůru a druhá zalomená dolů, takže obě dohromady tvoří expresivní vzorec v podobě S. Toto ikonografické schéma vyjadřující přechod od zoufalství k naději se poprvé objevuje na Tizianově obraze z roku 1554. Perseus zpravidla přilétá k princezně ohrožované drakem na Pegasovi, motiv hrdiny rozvazující princeznu se rozšířil díky obrazu Giorgia Vasariho z roku 1570 (Florencie, Palazzo Vecchio). Na Rembrandtově obraze z doby kolem roku 1630 se objevuje typ nehybné Andromedy, který sleduje těsně text Ovidiových Proměn, v nichž je zdůrazněno, že princezna je připoutána ke skále tak, že se nemůže ani pohnout. Tento typ v barokním umění převládl. Ve výtvarném umění českých zemí se téma objevuje poprvé v sochařské výzdobě královského letohrádku z let 1538-1550 (Praha, Belvedér, Perseus a Andromeda).
Nástěnná malba v kruhovém štukovém rámu. Figura stojící nahé ženy - Andromeda, ruce připoutané ke skalisku, u jejích noéhou dva putti. Po její pravici v oblacích přilétá Perseus, pod ním se noří z moře drak. Ústřední motiv Persea a Andromedy doprovázejí další čtyři medailony s výjevy: Diana v lázni, Únos Ganymeda, Narcis, Galateia a Pygmalion (?)., Audyová 2005#, 73, and Togner 2010#, 65.
Iásón v antické zbroji (oválný štít, krátký meč) útočí na draka, kterému jdou z úst plameny. Nalevo stromy a palmy, napravo stromy, na větvi předního stromu je přehozeno zlaté rouno., Bažant 2006#., and Reliéf oslavující Iásónovu výpravu za zlatým rounem byl na pražském Belvedéru jedním z klíčových výjevů a prostřednictvím habsburského mýtu byl bezprostředně provázán s celou řadou dalších zobrazení. Nejúžeji byl spjat s oběma sousedními cviklovými reliéfy, neboť nalevo byla orlice římského krále a napravo portrét Ferdinanda a Anny. Existovala tu však i snadno srozumitelná vazba na reliéf umístěný pod výjevem s Iásónem, na prvním soklu, kde je Herkules se sloupy. V roce 1516, na samém počátku své kariéry, Karel V. přijal jako svůj osobní znak jak zlaté rouno, tak Herkulovy sloupy. Herkulovy sloupy symbolizovaly nároky na nadvládu nad západní polokoulí a zlaté rouno nad polokoulí východní, kombinace těchto dvou antických emblémů tedy císaře svaté říše římské charakterizovala jako pána světa. Postoj Iásóna zabíjejícího kolchidského draka je zrcadlovým protějškem Kadma zabíjejícího thébského draka na opačném konci západního průčelí. Tato shoda nebyla určitě náhodná, protože sochař se v případě Iásóna musel odchýlit od textu Ovidiových "Proměn", které tak doslovně cituje ve výjevu s Kadmem. Podle Ovidia totiž hrdina s drakem nemusel bojovat, protože Aiétova dcera Médeia mu dala kouzelné byliny, kterými jej uspal. Umístění výjevů se zrcadlově převrácenou kompozicí na obou koncích západního průčelí bylo bezesporu vědomé a mělo je kompozičně sjednotit. Toto sjednocení nebylo motivováno pouze estetickým zřetelem, ale patrně naznačovalo, jak má divák celou tuto sérii reliéfů chápat. Je tu totiž jednoznačný vývoj od severní strany, kde je zabitím draka získáno zlaté rouno, pod jehož ochranou habsburští panovníci porážejí nepřátele, aby mohli nastolit nový Zlatý věk.
Kadmos (antikizující zbroj, přilba zdobená okřídlenou strvůrou) obrácený doleva útočí na draka oštěpem, drak uhýbá hlavou dozadu. Nalevo stromy, napravo palmy., Bažant 2006#., and Po Jupiterovi a Evropě následuje ve třináctém cviklu Kadmos. Přechod od řady výjevů s Jupiterovými láskami k zobrazení boje s drakem ale nebyl násilný a nerušil diváka při postupném prohlížení fasády a její přebohaté výzdoby. Plynulost vyprávění totiž zaručoval Kadmos, bratr Evropy a jeho dobrodružství, které bylo důsledkem jejího únosu. Ostatně i v Ovidiových Proměnách, jež tehdy byly hlavním zdrojem poučení o antické mytologii, následuje po příběhu o Evropě vyprávění o Kadmovi. Tyrský princ Kadmos byl vyslán, aby našel unesenou sestru, ale protože neuspěl, byl vyhnán do exilu. Jeho putování skončilo v Boiótii, kde zabil draka zasvěceného bohu války a založil město později nazvané Théby. Na Belvedéru hrdina zabíjí draka přesně podle Ovidiova líčení v Proměnách a to tak, že vrazil oštěp do netvorovy tlamy a v příštím okamžiku mu přibodne hlavu ke stromu. Postoj Kadma zabíjejícího thébského draka je zrcadlovým protějškem Iásóna zabíjejícího kolchidského draka na opačném konci západního průčelí. Tato shoda nebyla určitě náhodná, protože sochař se v případě Iásóna musel odchýlit od textu Ovidiových "Proměn", které tak doslovně cituje ve výjevu s Kadmem. Podle Ovidia totiž hrdina s drakem nemusel bojovat, protože Aiétova dcera Médeia mu dala kouzelné byliny, kterými jej uspal. Umístění výjevů se zrcadlově převrácenou kompozicí na obou koncích západního průčelí bylo bezesporu vědomé a mělo je kompozičně sjednotit. Toto sjednocení nebylo motivováno pouze estetickým zřetelem, ale patrně naznačovalo, jak má divák celou tuto sérii reliéfů chápat. Je tu totiž jednoznačný vývoj od severní strany, kde je zabitím draka získáno zlaté rouno, pod jehož ochranou habsburští panovníci porážejí nepřátele, aby mohli nastolit nový Zlatý věk. Příchod věčného míru je předpovězen na jižní straně západního průčelí, kde je zabitím draka (nepřátel Habsburků) umožněno založení nového města (světové říše). Na osvobozeném území totiž Kadmos založil Théby, v nichž panoval v míru a blahobytu, což zaručovala jeho manželka, kterou mu bozi přisoudili. Kadmos se ostatně jako alter ego císaře představuje i ve slavnostní výzdobě v Lille při triumfální cestě Filipa II. a Karla V. v letech 1549--1550.
Dvě skupiny putti na mořských nestvůrách spolu bojují trojzubci a Jupiterovým bleskem., Bažant 2006#., and Mořský thiasos je variací velice slavného a často zobrazovaného výjevu z "Teatro Maritimo", proslulé dominanty vily císaře Hadriana v Tivoli. Mohlo se jednat o vědomý citát, protože ve stejné době tento antický vlys cituje Pirro Ligorio ve výzdobě "La Casina" budované papežem Piem IV. ve vatikánských zahradách. Patrně to nebyla jen náhoda, že se na pražském Belvedéru setkáme s citátem památek spojených s císařem Hadrianem. Pro jeho hispánský původ se s tímto císařem identifikoval Karel V. a Ferdinand I. se k němu mohl rovněž hlásit, protože byl ve Španělsku vychován.
Perseus je v antické zbroji (okřídlená přilba, velká šavle), pravou rukou odvazuje Andromedu, která má lokty přivázané ke stromu s osekanými větvemi. Za Andromedou se z moře vynořuje drak. Skupiny palem a stromů na obou stranách., Bažant 2006#., and Příběh Andromedy byl v renesanci patrně nejčastěji zobrazovaným mýtem, takže se výtečně hodil jako úvodní výjev výzdoby pražského Belvedéru, k němuž se původně přicházelo právě z této strany. Způsob, jakým bylo osvobození Andromedy podáváno, se měnil v čase a pražská verze odpovídá době před polovinou šestnáctého století. Pražský sochař se držel ikonografického typu známého z obrazu Piero di Lorenza zvaného Cosimo (1461--1521). Tento model vysvětluje, proč je horní část Andromedina těla ohnuta téměř v pravém úhlu tak, aby se co nejdále odvrátila od hlavy monstra, a rovněž nezvyklý způsob uvázání, totiž širokými pruhy látky omotanými okolo jejího lokte. Pražská Andromeda má podobně jako hrdinka Cosimova odhalenou pouze horní polovinu těla. Dalším znakem typickým pro zobrazení Andromedy před polovinou šestnáctého století je, že má obě ruce přitisknuté k tělu. V pozdější době byla její zoufalá situace vyjádřena dramatickou gestikulací. Srov. Exemplum: Perseus osvobozuje Andromedu.
Výzdoba zábradlí horní terasy složená z prolamovaných desek oddělovaných pilířky bez hlavic. Systém výzdoby balustrády je stejný na všech čtyřech stranách, všechny reliéfy jsou oboustranné. Oba krajní panely: horní část trojzubce mezi dvěma mořskými draky. Předposlední panely na obou stranách: hlava se šátkem mezi dvěma draky.Vnitřní panely: řetěz řádu zlatého rouna a Jupiterovy blesky. Ve středním panelu je část řetězu řádu zlatého rouna v horizontální poloze (dvě ocílky, dva páry ovčích nohou) s Jupiterovými blesky po stranách, v bočních panelech je část řetězu řádu zlatého rouna (pazourek s plameny, dvě ocílky zdobené reliéfními hlavami) zobrazená ve vertikální poloze, za ní zkřížená břevna s plameny., Bažant 2006#., and Triumfální výklad cviklových reliéfů západního průčelí měla podtrhnout výzdoba zábradlí horní terasy složená z prolamovaných desek oddělovaných pilířky bez hlavic. Tento typ balustrád byl typický pro benátskou architekturu šestnáctého století, kamenné zábradlí Belvedéru nebylo ovšem pouze dekorativní záležitostí, ale zdaleka viditelnou korunou celé stavby, v níž bylo její poselství stručně a jednoznačně shrnuto. Na obou koncích zábradlí, nad krajními arkádami, prolamované desky zobrazují draky s hlavou se šátkem a delfíny s Neptunovým trojzubcem, nejdůležitější jsou však třídílné desky, které vyplňují zbývající část. Na těchto deskách jsou zobrazeny Jupiterovy blesky s motivem řádu zlatého rouna. Okřídlené blesky byly v šestnáctém století chápány nejen jako atributy nejvyššího olympského boha, ale také jako symbol boje s těmi, kteří jej opustili, a připomínka zaslouženého trestu, který stihne bezbožné odpadlíky, jejichž předobrazem byli zpupní Giganti. Články řetězu, jenž byl součástí řádu zlatého rouna, jsou na zábradlí zobrazeny nejen v horizontální, ale i ve vertikální poloze. Kdybychom habsburské řetězy doplnili, obepínaly by nejen obvod terasy pražského Belvedéru, ale i celý vesmír. Tento kosmický rozměr byl zdůrazněn právě tím, že je řetěz řádu zlatého rouna prokládán Jupiterovými okřídlenými blesky. Klíč usnadňující pochopení tohoto detailu je umístěn uprostřed západního průčelí, ve cviklovém reliéfu nad vchodem do budovy, kde je zobrazen Jupiter se svými atributy, orlem a okřídleným bleskem. Zábradlí Belvedéru tak do všech čtyř světových stran hlásá zvěst o tom, že nástupem Ferdinanda na císařský trůn se na zem vrací Jupiter a jeho Zlatý věk, který - na rozdíl od Zlatého věku Saturnova - již nikdy neskončí.
Olověný reliéf (průměr 16 cm): drak útočí na hlavu nahého muže, který leží pod ním, druhého muže drží v pařátech, nalevo vzadu Kadmos draka zabíjí: drak má hlavu u kmene dubu a hrdina mu vráží kopí do chřtánu. Výjev je zasazen do krajiného rámce s řekou, mostem a městem s antickými ruinami., Fučíková 1997#, II/8., and Zobrazení se těsně drží rytiny H. Goltzia (1588), která vznikla podle obrazu Cornelise van Haarlem (1585). Z této předlohy Vianen převzal jak draka zabíjejícího Kadmova sluhu, tak Kadma zabíjejícího draka způsobem, který popsal Ovidius ve svých Proměnách (3, 91-92).
Olej na plátně (52 x 35, 5): polonahá Andromeda je připoutána ze nohu a ruku ke skále na břehu moře, na němž mořská obluda, nahoře Perseus přilétá na Pegasovi., Zlatohlávek 2009#, s. 60 pozn. 281., and Protějšek k obrazu: s.l. Diana a Endymion. O tématu srov. Exemplum: Perseus osvobozuje Andromedu.