Cieľom štúdie je vysvetliť motiváciu a podstatu filozofických koncepcií, podľa ktorých je tvrdenie normatívny fenomén. Začnem tým, že zmapujem kľúčové myšlienky k problematike tvrdenia, a lokalizujem typické normatívne prístupy. Potom rozoberiem, čo vlastne znamená povedať, že tvrdenie je normatívnym fenoménom špecifického druhu, a predložím špekulatívno-hypotetickú rekonštrukciu genézy tvrdiacej jazykovej hry - presnejšie, jej protoformy - ktorá by mala vyzdvihnúť jej charakteristické sociálno-normatívne aspekty. Na tomto základe postavím kritické porovnanie dvoch reprezentatívnych normatívnych prístupov k tvrdeniu: pragmatického inferencializmu Roberta Brandoma a Knowledge Account of Assertion Timothyho Williamsona. Budem argumentovať, že Brandomov prístup adekvátnejšie vystihuje sociálnu povahu tvrdenia, esenciálnu pre túto rečovú hru., My aim in this study is to explain both motivation and main ideas of those philosophical accounts of assertion that take it to be a normative phenomenon. I first draw a map of key ideas pertaining to the problem and localize on it typical normative accounts. Then I take up the issue of what it means to say that assertion is a normative phenomenon, putting forward a speculative-hypothetical reconstruction of the genesis of the assertoric game - or, rather, its protoform - to bring to the fore social-normative aspects characteristic of it. This will provide the basis for a critical comparison of two representative normative approaches to assertion: pragmatic inferentialism of Robert Brandom, and Knowledge Account of Assertion of Timothy Williamson. I shall argue that Brandom's normative approach to assertion is superior, as it much better accounts for a social dimension of assertion that is essential to this language game., and Ladislav Koreň.
Tento text vychází z následujících tezí: 1. Lidstvo vždy hledalo odpovědi na určité stěžejní otázky, které jsou přítomny ve všech kulturách. 2. Tato „lidská racionalita“ historicky nabývala dvou forem: mytologických narativů a filosofických kategorických diskursů. 3. V každém případě existují formální universální aspekty, v rámci kterých se mohou všechny regionální filosofie setkat, a které na abstraktní rovině odpovídají na stěžejní otázky. 4. Všechny tyto momenty otevírají bránu novému věku inter-filosofického dialogu, který respektuje rozdíly a je schopen se poučit z užitečných objevů ostatních tradic. 5. Nový filosofický projekt musí být rozvinut tak, aby byl schopen pomocí vytváření globálního trans-moderního pluriversalismu překročit eurocentrickou filosofickou modernitu. Tento transmoderní pluriversalismus musí vycházet ze zdrojů periferní, podřízené (subaltern) a postkoloniální filosofie jako takové, které byly modernitou „odložené“., This paper argues the following points: all of humanity has always sought to address core universal problems that are present in all cultures; this human rationality has historically assumed two forms: mythological narratives and categorical philosophical discourses; in every case there are formal universal aspects in which all regional philosophies can coincide, and which respond to the core problems at an abstract level; all of this is an impulse for the entry into a new age of inter-philosophical dialogue, respectful of differences and ready to learn from the useful discoveries of other traditions; and a new philosophical project must be developed that is capable of going beyond Eurocentric philosophical Modernity by shaping a global trans-modern pluriverse, drawing upon the (by Modernity) discarded resources of peripheral, subordinate, post-colonial philosophies., and Enrique Dussel.
Cieľom tejto štúdie je uvedenie Antisthenových rečí Aias a Odysseus do širšieho kontextu sókratovskej literatúry. Výklad vychádza z otázky, či je možné čítať tieto reči z hľadiska sókratovskej dialektiky. Prvá časť pripomína diferenciu medzi rétorikou a dialektikou, ktorú naznačuje Platón v Prótagorovi, keď stavia do protikladu dlhú monologickú reč (makros logos) a krátku dialogickú reč (brachylogia). Druhá časť sa venuje výkladu niektorých Antisthenových zlomkov, ktoré naznačujú, že Antisthenés spájal brachylogiu so skúmaním zdatnosti (areté), ale zároveň kritizoval Platónove pokusy o jej esencialistické uchopenie. Proti Platónovi namieril zrejme aj svoj koncept oikeios logos a tézu o nemožnosti sporu, ktorú by sme mohli uchopiť pomocou sókratovského učenia o škodlivosti nevedenia. Posledná časť sa zaoberá viacerými aspektmi Antisthenových rečí, dáva ich do vzťahu s predošlým výkladom a poukazuje na ich dialektický charakter, ako aj na Antisthenovo osobité poňatie vzťahu medzi rétorikou a dialektikou., The aim of this study is to introduce Antisthenes’ declamations Ajax and Odysseus into the wider context of Socratic literature. The interpretation has as its starting point the question of whether it is possible to read these declamations from the viewpoint of Socratic dialectic. The first part reminds us of the difference between rhetoric and dialectic, which Plato adumbrated in the Protagoras, where the long monological declamation (makros logos) is opposed to the short dialogical declamation (brachulogia). The second part is devoted to the interpretation of some of Antisthenes’ fragments which adumbrate how Antisthenes connects brachulogia with the investigation of virtue (aretē), but at the same time criticised Plato’s attempts to find an essentialist understanding of them. It was against Plato that he evidently aimed his concept oikeios logos and the thesis concerning the impossibility of contradiction, which we might understand with the help of the Socratic doctrine of the harmfulness of unknowing. The last part tackles the various aspects of Antisthenes’ declamations, relates them to the foregoing interpretation and shows their dialectical character, as well as Antisthenes’ peculiar understanding of the relation between rhetoric and dialectic., and Vladislav Suvák.
Esejem Jana Janka připomínáme uplynulé 50. výročí slavné „Rede Lecture“ C. P. Snowa nazvané „Dvě kultury“ – přednáška byla násle- dovně publikována pod názvem Dvě kultury a vědecká revoluce (Cambridge: Cambridge University Press 1959) a autor se k ní vrátil a některé z jejich tezí revidoval v knize Dvě kultury a druhý pohled: rozšířená verze dvou kultur a vědecké revoluce (Cambridge: Cambridge University Press 1963). Jakkoli byla Snowova teze o mezeře mezi uměním, literaturou a humanitní vzdělaností na straně jedné a přírodními vědami na straně druhé mnohými zpochybňována a kritizována, představovala a stále představuje (především v anglosaském světě) jeden z nejvýraznějších podnětů pro úvahy o společenském postavení a funkcích vědy a vztazích mezi různými vědními disciplínami. and Jan Janko.
Filozofická analýza procesu idealizácie je rozvíjaná v dvoch nezávislých smeroch. V rámci analytickej filozofie vedy je idealizácia chápaná ako zjednodušenie či deformácia opisu určitého javu či prírodného zákona. V rámci fenomenologickej tradície je idealizácia chápaná ako kvantifikácia určitého fenoménu žitého sveta. Cieľom predkladanej state je obe tieto pojatia idealizácie stručne predstaviť a pokúsiť sa objasniť ich vzájomný vzťah. V závere state je načrtnuté tretie pojatie idealizácie, ktorému zatiaľ v literatúre nebola venovaná pozornosť., The philosophical analysis of the process of idealisation has developed in two independent directions. In the framework of analytical philosophy of science, idealisation is understood as a simplification or deformation of the description of a certain appearance or natural law. In the framework of the phenomenological tradition idealisation is understood as the quantification of a certain phenomenon of the life-world. The aim of this paper is to give an exposition of these two conceptions of idealisation and to attempt to clarify their mutual relation. In conclusion I sketch a third conception of idealisation which has not received attention in the literature., and Ladislav Kvasz.