Martin Heidegger (1889 –1976) svým poukázáním na mathématický charakter novověké vědy vyostřil rozbor její bytnosti prostřednictvím výkladu klíčové části její metody, jež podle něj spočívá v "souvislosti hypo-téza-experiment“. V Heideggerově výkladu experimentální charakter novověké vědy znamená předchůdný metafyzický akt logického stanovení obecného porozumění významu "jsoucna“. Heidegger tedy analyzuje čtyři stupně konceptu "zakoušení“, jenž rozlišuje moderní vědu ode všech starších pojetí "vědy“. Ovšem vše, čeho chce Heidegger dosáhnout, je jasné nahlédnutí do podstaty časového charakteru "existence“., While showing the mathéma-character of modern science, Martin Heidegger (1889–1976) sharpens his analysis of its essence by interpreting the key part of its method, which he claims to consist of the “hypothesis-experiment complex”. In Heidegger’s interpretation, the experimental feature of modern science means the former metaphysical act of logical prescription for the general understanding of the meaning of “being”. Thus, Heidegger analyses the fourfold concept of “experience”, which distinguishes the modern science from all the older conceptions of “science”. Nevertheless, all what Heidegger ultimately tries to achieve, is to gain a clear insight into the essence of the temporal character of “being”., and Aleš Novák.
Ve 30. letech 20. století se Martin Heidegger pokusil vysvětlit „dějiny Bytí“ vedoucí ke stavu, jejž nazýval „zapomněním Bytí“. Zaměřil se přitom na vliv moderní vědy, jež je podle něj jistým druhem metafyziky. Základní povaha moderní vědy podle Heideggera spočívá v jejím mathématickém charakteru. Řecký výraz " to mathéma“ znamená "to, co se lze naučit“ a "co je předchůdně známo“. Heideggerovým cílem je ukázat, že mathématický charakter moderní vědy rozhoduje o obecném chápání významu "bytí“ a že moderní věda nahrazuje metafyziku, v níž tkví její původ., In the mid of 1930s Martin Heidegger attempted to explain the
“history of Being” leading to what he called “the oblivion of Being". In this he focused on the impact of modern science, which he grants to be a sort of metaphysics. According to Heidegger, the main feature of the modern science consists in what he calls the mathéma -character. Th e Greek word “to mathéma” means “that what can be learned” and “what must be know beforehand.” It is Heidegger’s intention to show that the mathéma-character of modern science is deciding about the general understanding of the meaning of “being” and that modern science is replacing the metaphysics, which is the origin of the modern science., and Aleš Novák.
Cílem článku je postihnout nejdůležitější hermeneutické aspekty Husserlova myšlení, ukázat je v jejich vzájemné souvislosti a upozornit na to, že rozvoj hermeneutiky probíhal z podstatné části v návaznosti na Husserla a jako pokračování jeho snah jinými prostředky. Autor se zaměřuje na vyhodnocení hermeneutického smyslu vybraných aspektů Husserlovy fenomenologie, nikoli na podrobnou diskuzi jejího vnitřního vývoje. Článek shrnuje souvislosti Husserlova posunu od statické fenomenologie ke geneticky orientované fenomenologické analýze. Jako předstupeň uvedeného posunu je nejprve představena koncepce motivovanosti vnímání z Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii II. Následně autor na základě rozboru hlavních spisů pozdního Husserla charakterizuje koncepci genetické fenomenologie a analyzuje její hlavní pojmy: pojem pasivní geneze a zejména pojem horizontu. V závěru článku je nastíněna vazba mezi Husserlovou koncepcí genetické fenomenologie a pozicí hermeneutické fenomenologie, která byla postupně formulována M. Heideggerem, H.-G. Gadamerem a P. Ricoeurem., The aim of the article is to capture the most important hermeneutical aspects of Husserl’s thinking, to display them in their mutual relatedness, and to draw attention to the fact that the development of hermeneutics drew significantly on the work of Husserl and can be seen as a continuation of his endeavour by other means. The author focuses on an evaluation of the hermeneutical sense of selected aspects of Husserl’s phenomenology, rather than on a detailed discussion of its inner evolution. The article summarises the contexts of Husserl’s move from a static phenomenology to a genetically-orientated phenomenological analysis. As an introductory phase of the move in question, the conception of the motivated perception of the Ideas of a Pure Phenomenology and Phenomenological Philosophy II is presented. Subsequently the author, on the basis of the main works of the late Husserl, characterises the conception of the genetical phenomenology and analyses its main concepts: the concept of passive genesis, and especially the concept of horizon. In the conclusion of the article the connection between Husserl’s conception of genetical phenomenology and the position of hermeneutical phenomenology is sketched, as it is gradually formulated by M. Heidegger, H.-G. Gadamer and P. Ricoeur., and Martin Ďurďovič.