Tzv. portmannismus je specifický, v biologii kořenící myšlenkový směr, jehož dosah je v současné době omezen převážně na české země. Řada prací ukazuje, že na platformě Portmannových myšlenek vznikla v Čechách originální myšlenková škola. Portmann uznával Darwinovu teorii, upozorňoval však na množství jevů, které si žádají interpretaci nad rámec známých darwinistických mechanismů. Mezi zastánci Portmannovy nauky a hlavním proudem (neo) darwinistů existuje napětí vyrůstající z různých pojetích vědy. Portmannismus je často považován za nauku mířící mimo oblast vědy. Analýza se zabývá oprávněností takových poukazů a zasazuje je do kontextu teorie vědy. Ukazuje, že přes rozdíly v cílech a užitích metodologických prostředků není hranice mezi oběma přístupy ostře dána. Připomíná skutečnost, že od doby přenesení Portmannových myšlenek do českých zemí došlo ke generační obměně jejich nositelů. Portmannismus lze z hledisek teoretických, faktických i sociálních do jisté míry smířit s hlavním proudem vědy., The article examines the possibility of cultivating biology inspired by a biologist A. Portmann. The problem is to some extent limited to the Czech language area, where Portmann’s ideas are relatively well established. The paper analyses the causes of latent tension between so-called Darwinists and Portmannists. It must be emphasized that Portmann did not disregard Darwin’s theory. The article aims to show that Portmann’s ideas transcend traditional Darwinian reduction of life form to adaptive function. Divergence of these schools of thought comes from different opinions on the nature of science. Th e paper shows how the dissimilarities of aims and means of biological exploration lead to different conclusions about living creatures. For research that would grow out of Portmann’s ideas, it is necessary not to consider Darwinism as a competitor, but as a thought-provoking partner for a dialogue., and Filip Jaroš.
Záměrem této studie je interpretovat Hegelovu tezi, že filosofie dějin je teodiceou. Interpretace postupuje v několika krocích: (1) Na příkladu Hegelovy formulace problému zla ukazuji, že jsou v ní přítomny dvě roviny: teoretická a praktická. Hegel se na jedné straně domnívá, že dějiny jsou přístupné rozumovému poznání, a na druhé straně je přesvědčen, že toto poznání může v důsledku vést ke smíření myšlení a skutečnosti, resp. člověka a světa (včetně existujícího zla). (2) Uvedené domněnky objasňuji v kontextu teze týkající se přítomnosti rozumu v dějinách, přičemž seznamuji s Hegelovou koncepcí rozumu. (3) Následně rozlišuji dva výkladové modely minulých a přítomných událostí: mechanistický a teleologický. Toto rozlišení je mj. motivováno dvěma skutečnostmi: za prvé tím, že dějinní aktéři jednají intencionálně, a za druhé tím, že v tomto svém jednání nevědomě uskutečňují svou povahu, kterou je svoboda. (4) Tezi, že filosofie dějin je teodiceou, se v dalším pokouším odstínit od moralismu a fatalismu. (5) Na závěr uvádím důvody v neprospěch instrumentalistické interpretace Hegelovy filosofie dějin., The aim of this paper is to develop Hegel’s thesis that the philosophy of history is a theodicy. My interpretation proceeds by several steps: Firstly, I examine Hegel’s formulation of the problem of evil and show that his solution has two interconnected dimensions: theoretical and practical. Accordingly, it operates with two presuppositions: (a) history is accessible to rational inquiry, and (b) this kind of inquiry can reconcile a man with the actual world, including existent evil. My next step is to further develop the first presupposition in the context of the thesis about reason in history, and I analyse Hegel’s peculiar understanding of “reason”. I then distinguish two ways of explaining present and past events: mechanical and teleological, and I clarify why teleological explanations are unavoidable. Within the teleological I differentiate two models: intentional and functional. This distinction is motivated by two circumstances: (1) historical agents act intentionally, and in doing so (2) they also unintentionally actualize their own nature, i.e. freedom. Subsequently, I approach the thesis about the philosophy of history as a theodicy. I contrast Hegel´s own position to moralism and fatalism. The last section gives some reasons against an instrumentalist interpretation of Hegel’s philosophy of history., and Ivan Landa.