Autor v této monografii ukazuje, jak se v druhé polovině padesátých let minulého století promítaly americké a sovětské zájmy na Blízkém východě, kde obě velmoci usilovaly o posílení svého mocenského postavení, aniž by přitom často braly v potaz lokální specifika a dlouhý a spletitý historický vývoj regionu. Podle recenzenta se autorovi podařilo úspěšně navázat na jeho předešlé publikace z dějin studené války a nabídnout odborníkům i širší veřejnosti erudovaný a zároveň poměrně čtivý text. and [autor recenze] Jan Bečka.
a1_Článek je obsáhlou prezentací a posouzením knihy autorské dvojice Evy a Hanse Henninga Hahnových Vyhnání v německé paměti: Legendy, mýty, dějiny. Na úvod jsou oba představeni jako renomovaní historici i jako intelektuálové, kteří se publicistikou a jinými občanskými aktivitami zapojují do současných debat o nuceném vysídlení Němců ze střední a východní Evropy po druhé světové válce. Dále pisatel uvádí hlavní zjištění jejich monografie a zasazuje je do kontextu historického výzkumu i širší politické a společenské reflexe daného fenoménu v Německu a České republice. Za leitmotiv knihy manželů Hahnových přitom pokládá vyargumentovanou tezi, že státem podporovaná oficiální politika paměti týkající se nuceného vysídlení Němců neodpovídá ve Spolkové republice odbornému poznání. S uznáním přibližuje nevšedně široký záběr záběr monografie, jenž zahrnuje jak historickou fakticitu migrací německého obyvatelstva ze střední a východní Evropy v jejich komplexitě (tedy nejen poválečného vysidlování a vyhánění, ale i dřívějších útěků a přesunů organizovaných nacistickými orgány), tak především genezi kolektivní paměti těchto událostí v západoněmecké politice, historiografii a médiích, speciálně pak ve vyhnaneckém prostředí. Rozborem vyhnaneckého diskurzu čerpaného z široké množiny textů autoři shledávají, že v německé kolektivní paměti se často reprodukují a přetrvávají stereotypní náhledy, které mají svůj původ v národovecké (völkisch), nebo dokonce i nacistické rétorice. Při celkově vysoce kladném ocenění nachází autor v knize i některé slabiny. U pasáží týkajících se problematiky vyrovnávání s minulostí postrádá větší zohlednění mezinárodněprávních otázek nuceného vysídlení Němců., a2_Nad kritickými pasážemi, v nichž se manželé Hahnovi zabývají revizionistickými výroky západoněmeckých politiků, vznáší otazník, nakolik byla tato rétorika ovlivněna konkrétními fóry a příležitostmi, při nichž zaznívala. Kritiku, kterou Hahnovi směřují k terminologii, s níž se v Německu pojednává o nuceném vysídlení Němců, pisatel obrací vůči samotné autorské dvojici. V závěru Petr Šafařík věnuje pozornost dosavadnímu přijetí monografie v Německu. Nachází převážně kladné ohlasy, celkově ale recepci knihy ve Spolkové republice hodnotí jako nevýraznou. Kniha má podle jeho názoru potenciál inspirovat širší diskusi, mohla by ale sloužit i jako kompendium. Užitek by přinesla také českým čtenářům, protože analyzuje mnohé fenomény, které jsou přítomné i ve zdejších reflexích soudobých dějin, a to nejen v souvislosti s vyhnáním a nuceným vysídlením Němců., and Petr Šafařík.
Lukešova velmi čtivá, avšak odborně nevyrovnaná kniha Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Praha, Prostor 2014) přináší podle Smetany řadu přesvědčivých závěrů, ale současně též dlouhé pasáže líčící senzační příběhy okrajového významu, jakož i řadu chyb při popisování událostí, které se často odehrály jindy či za zcela odlišných okolností, než autor uvádí. Jak se recenzent snaží konkrétně doložit, tato pochybení vyvěrají z Lukešovy mnohdy nedostatečné kritiky pramenů, z opomíjení další důležité dokumentace a také z ignorování velké části odborné literatury, jež byla již dříve k danému tématu publikována. Ačkoli souhlasí s autorem, že poválečné působení amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta mělo své slabé stránky, vnímá jeho kritiku jako příliš zaujatou. Na druhé straně oceňuje, že Lukeš se jako první historik pokusil o soustavnější zpracování amerických zpravodajských aktivit v Československu bezprostředně po válce a že jeho líčení je zalidněno osobními příběhy agentů a diplomatů. Autorova schopnost mimořádně poutavého podání a zároveň sklon k nepodloženým fabulacím ho vedou k otázce, zdali by raději neměl napřít své úsilí do psaní historických románů., Igor Lukeš’s highly readable but academically uneven On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (2012), published in Czech as Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948 (Prague: Prostor, 2014), according to the reviewer, offers a number of compelling conclusions, but also contains long passages depicting sensational stories of marginal importance, as well as a number of mistakes in its description of events that often took place elsewhere or in circumstances completely different from those the author relates. The reviewer seeks to demonstrate that these errors stem from Lukeš’s often insufficiently critical approach to the sources, his neglecting other important documents, and his ignoring a large part of the scholarly literature that has already been published about this topic. Though the reviewer agrees with the author that the post-war work of the US ambassador to Czechoslovakia, Laurence A. Steinhardt, had its weak aspects, the reviewer sees Lukeš’s criticism as unfounded. On the other hand, he appreciates that Lukeš is the first historian to try to deal more systematically with American intelligence activities in Czechoslovakia immediately after the war and that he brings his depiction to life using personal stories about secret agents and diplomats. The author’s skill at presenting the material in a gripping way, but also his tendency to indulge in unsubstantiated story-telling, lead the reviewer to ask whether Lukeš should not perhaps direct his efforts to writing historical novels., and Vít Smetana.
Stejnojmennou konferenci k 70. výročí osvobození Československa uspořádal 19. května 2015 Senát Parlamentu ČR společně s Masarykovou demokratickou akademií, zastoupením Ebertovy nadace v ČR a SR a Historickým ústavem AV ČR, který ji připravil jako součást akcí k výročí osvobození - dvou konferencí, výstavy a 42dílného seriálu v Lidových novinách. Sympozium se uskutečnilo jako další z aktivit vzájemné spolupráce Akademie věd ČR se Senátem PČR., Emil Voráček., and Ebertova nadace v ČR a SR
a1_Tento esej je mírně dopracovanou verzí textu, který zazněl jako závěrečná přednáška velké mezinárodní konference „Evropa mezi válkou a mírem 1914-2004: Základní mezníky evropské historie 20. století“, uspořádané ve dnech 9. až 11. dubna 2014 v Praze. Belgický historik se v něm kriticky zamýšlí nad současným fenoménem, který by se dal označit jako hypertrofie historické paměti. Podle něj je dnes typické, že se zájem o minulost zdůvodňuje jejím významem pro současnost. Autor oceňuje přínos historiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v zemích západní Evropy sváděli boj o to, aby historie, uzurpovaná vládnoucími elitami a jejich politikou oficiální paměti, byla navrácena zpět k demokratické diskusi. Historické kontroverze, které zde dříve politicky rozdělovaly společnost, však dnes namnoze ztratily svůj osten a nahradil je konsenzus, sloužící k sebeujišťování o dosaženém morálním pokroku. Dále autor přechází ke vztahu národních rámců historické paměti a nadnárodní evropské politiky. Evropská integrace bývá často vydávána za univerzální lék na její tragické historické konflikty a problémy, přestože se jedná primárně o ekonomický proces spjatý s budováním sociálního státu a spojovat jej přímo s prosazováním míru a lidských práv je mylné. Sebeoslavný a samolibý tón provázel i západní vzpomínání na události roku 1989 po pětadvaceti letech, třebaže je k tomu povolaní odborníci vůbec nepředpokládali. Autor si klade otázku po důvodech tak bezprecedentního selhání sociálních věd a v souvislosti s rokem 1989 vybízí k tomu, aby si historie opět uvědomila svůj kritický náboj., a2_S ním by se měla přičinit, aby se z evropského vzpomínání na dvacáté století stal politicky relevantní diskurz, který by nebyl jen všeobecně přijatelnou a sebeutvrzující oslavou v duchu nadřazenosti světlé současnosti nad temnou minulostí., b1_This essay is a slightly revised version of the closing lecture given at the international conference ‘Europe between War and Peace, 1914-2004: Turning Points in 20th Century European History’, which was held in Prague from 9 to 11 April 2014. In this essay, the author, a professor of history at the Université Libre de Bruxelles, critically considers a contemporary phenomenon that may reasonably be called the hypertrophy of historical memory. According to the author, it is today typical that an interest in the past is justified by its significance for the present. The author appreciates the contributions of the West European historians who, in the 1970s and 1980s, struggled so that history, which had been usurped by the ruling elites and their policy of official memory, would be returned to democratic debate. Historical controversies had previously divided society here, but many of them have now lost their sting and have been superseded by consensus, serving to provide self-assurance about the moral progress that has been achieved. The author then considers the relationship between the national frameworks of historical memory and supranational European politics. European integration is often presented as a panacea for the disastrous historic conflicts and other problems that have beset Europe, even though this integration is primarily an economic process connected with the building of the welfare state, and it is therefore erroneous to link this process directly to the promotion of peace and human rights. A self-praising, self-satisfied tone has also been present in Western recollections of the events of 1989 twenty-five years later, though the experts on the topic did not expect the great changes at all. The author asks what the reasons were for the social scientists’ unprecedented failure, and, in connection with 1989, he calls upon thinkers to recall the critical role of history., b2_They should thereby seek to make European recollections of the twentieth century part of a politically relevant discourse, which would be more than merely a generally acceptable self-confirming celebration in the spirit of the superiority of the bright present over the dark past., Pieter Lagrou, Oldřich Tůma ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Srovnávací studie konfrontuje situaci německy mluvících Židů v Československu a v Polsku v prvních letech po druhé světové válce. Zabývá se jejich právním postavením a problémy s občanstvím, překážkami jejich začlenění do československé a polské společnosti, obtížemi při restitucích jejich majetku a tlaky na jejich odchod za hranice, což dokládá na vybraných konkrétních příkladech. Konstatuje, že v obou zemích německy hovořící Židé nezapadali do uměle vytvořených černobílých kategorií národních nepřátel na jedné straně a vlastenců („národně spolehlivých“) na straně druhé. Tento neurčitý status se projevil i v jejich nevyjasněném právním postavení. Zvláště v Československu se museli (často marně) domáhat (znovu)získání československého občanství, které po válce ztratily automaticky všechny osoby německé a maďarské národnosti. V Polsku měli na polské občanství nárok německy mluvící Židé, kteří byli do roku 1939 polskými občany, složitější byla situace Židů ze znovunabytých území Polska a osob ze smíšených manželství. Autorka upozorňuje na každodenní problémy těchto osob, které byly v obou zemích podobné: nemožnost užívání německého jazyka a problémy s komunikací, sociální diskriminace, nedostatečná finanční podpora, problémy se sháněním práce a s restitucí majetku. Většina německy mluvících Židů se proto snažila z Polska i Československa vycestovat. V závěru si autorka klade otázku, zda se Židé, zejména pokud mluvili Německy, nedostali po válce do pozice nechtěných obětí nacistické zvůle, které sice přežily holokaust, ale ve své vlasti se pro většinové obyvatelstvo staly cizinci., This article compares the situation of the German-speaking Jews both of Czechoslovakia and of Poland in the early years after the Second World War. The author considers their legal status and problems with citizenship, the obstacles to their being re-included in Czechoslovak and Polish societies, the diffi culties they faced in seeking the restitution of their property, and the pressures on them to leave their countries. She demonstrates this with specifi c cases, and concludes that the German-speaking Jews in both countries did not fall into artifi cially created black- -and-white categories of national enemies on the one hand and patriots (''nationally reliable'') on the other. This uncertain status was also manifested in their unclear legal status. Particularly in Czechoslovakia, the Jews were required to struggle (ultimately often in vain) to re-acquire their citizenship, which all people of German or Hungarian ethnicity (národnost) had automatically lost after the war. In Poland, German-speaking Jews who were Polish citizens up to 1939 had a right to Polish citizenship, but the situation was more complicated for Jews from the newly acquired territories of Poland and for people from mixed marriages. The author points out that the everyday problems faced by these people were similar in both countries: the impossibility of using German and the problems with communication, social discrimination, insuffi cient fi nancial support, fi nding work, and the restitution of their property. Most of the German-speaking Jews therefore tried to leave Poland and Czechoslovakia. The author concludes her article by asking whether after the war the Jews, particularly those whose everyday language was German, did not fi nd themselves in the position of unwanted victims of Nazi arbitrary rule, having survived the Shoah, but remaining, for majority society, aliens in their own countries., and Kateřina Čapková.
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Sborník obsahuje čtyřiadvacet příspěvků z konference „Moskva a východní Evropa: Neklidná léta šedesátá. Ekonomika, politika, kultura“, kterou v dubnu 2012 v Moskvě uspořádalo Centrum pro studium sociálních procesů ve východní Evropě po druhé světové válce, jež je součástí Ústavu slavistiky Ruské akademie věd. Zastoupeni jsou zde historici, ekonomové, politologové a literární vědci z dalších ústavů Ruské akademie věd, i z Maďarska Srbska. Zpřístupnění archivních dokumentů zde dle recenzentky umožnilo v řadě případů i novou interpretaci událostí, k nimž došlo v období od polských a maďarských společenských revolt roku 1956 do potlačení pražského jara v roce 1968. Ve sborníku je reflektováno politické i kulturní dění v sovětském centru i v dalších zemích „socialistického tábora“ a také jeho ohlasy v politice Západu. and [autor recenze] Květa Jechová.
In February 2007, The Institute of the Contemporary History of the ASCR co-organized a seminar which was the finale of a Bohemian-German project which began in 1999. A comparison of European law and rules valid during the post-war period and linked to German minorities was the aim. Law and regulations in Poland, Hungary, France, Denmark, Belgium, Yugoslavia and Italy were also analyzed. and Oldřich Tůma.