23. ledna 2015, si Akademie věd ČR připomíná 125. výročí založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění - své přímé předchůdkyně, která se v roce 1952 společně s dalšími dobovými vědeckými institucemi stala základem Československé akademie věd. Idea založení neuniverzitní výzkumné instituce v českých zemích ovšem sahá mnohem dále než pouze do roku 1890, kdy se ji podařilo realizovat. and Luboš Velek.
Polish Ethnological Society (PES) [Polskie Towarzystwo Ludoznawcze] was established on the 9th February, 1895 in Lviv as Ethnological Society [Towarzystwo Ludoznawcze]. The name was
changed in 1947. This article presents the most important facts from the history of PES (the beginnings, twenty years of interwar period, times after the Second World War) as well as organizational structure (branches and sections) and various activities (publishing, library, archives, Center for Ethnographic Documentation and Information [Ośrodek Dokumentacji i Informacji Etnograficznej], Polish Ethnographic Atlas [Polski Atlas Etnograficzny], Kolberg´s Center [Pracownia Kolbergowska], Opening Education Center [Pracownia Edukacji Otwierającej] and others). International cooperation was also described, including Czech threads. A crucial moment in the functioning of the Society was the change of borders in Central Europe after the Second World War. Lviv was left outside Poland and the head office was moved first to Lublin, then to Poznan. Since 1953 it has been located in Wroclaw.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.
a1_Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech. Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání., a2_Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925–1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899–1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla. Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita., a3_V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů., b1_In this article, the author aims to provide an overview of the various approaches to research on everyday life in historiography and other social sciences. He then outlines his own attempt to conceptualize everyday life. In his introduction, he argues that historians and their colleagues in related fields who work with everyday life in their research usually do not define it as a theoretical concept or method, and start from a certain intuitive empathy. This leads to semantic confusion. Yet it is generally accepted that the history of everyday life stands in opposition to ‘big’ or political history. In works of popular history, if the discussion comes round to housing, food, or customs, everyday life is usually limited to a description of historical curiosities and anecdotes. The author finds a more systematic interest in everyday life developing amongst historians in the late nineteenth century in connection with its being defined in opposition to traditional, positivist history. A true interest in the lives of ordinary people did not arise till the 1960s and 1970s as part of the emancipation of social and cultural history and it tended to be motivated more by criticism of the establishment than by academic concerns. The history of everyday life then became accepted in the ‘new cultural history’, which characteristically employed an anthropological perspective and became established as a distinctive stream in historical research in the 1990s. In his survey, the author first examines ethnographic approaches and the history of private life, typical of which is a dual model that divides everyday life into ‘objective reality’ and subjective experience., b2_He then moves to a discussion of the German history of everyday life (Alltagsgeschichte), whose chief practitioner (despite all its variety), Alf Lüdtke (b. 1943), is probably, the author argues, the man most responsible for establishing everyday life as an area of historical research and he has defended its position against social historians, who have criticized it for allegedly being unscholarly. In this stream of thought, called ‘social interactionism’, the author includes Michel de Certeau (1925–1986), the French scholar who also formulated his conception of everyday life as an alternative to various forms of social determinism, and put the emphasis on the interpretative dimension of social reality in interaction between the subject and the outside world. The author then critically sets out to come to terms with the concept as used by German cultural historians, especially Martin Sabrow (b. 1954) and Thomas Lindenberger (b. 1955), which was developed into an analysis of a dimension of everyday life in the Nazi and Communist dictatorships in Germany, called the Sinnwelt (in Czech, myšlenkový svět). He also returns to current Czech debates about the possible applications of these approaches to the history of Communist Czechoslovakia. In his view, the conception of everyday reality in the phenomenological sociology of Alfred Schütz (1899–1959), an Austrian who developed the philosopher Edmund Husserl’s (1859–1938) idea of the natural or experienced world (Lebenswelt), is the best thought out and most promising. In the second part of his article, the author offers his own view of how to conceptualize everyday life for historical research. He endeavours to identify the main features of its structure, which, according to him, comprises corporeality (and the spatiality linked to it), cyclical and linear temporality, and social relations., b3_He then concludes by formulating his own working definition of everyday life: it is, he proposes, the immediately experienced world of a human being, limited by his or her physical being, bound to the flow of time, and woven into the web of social relations, which consists of meanings., Petr Sedlák., and Obsahuje bibliografii
Cryptic immigrants are common species incorporated in near-natural biocoenoses that occur only in Holocene, mostly very recent deposits, being absent from older (Pleistocene) formations. This is true of Alinda biplicata, Oxychilus cellarius and other presented species. This also applies to isolated occurrences of Itala ornata or Cochlodina commutata that entered the Bohemian Uplands by aerial dispersal from the south. In the Pleistocene, the very early appearance of some southern species (e.g. Drobacia banatica) from the very be-ginning of the interglacial periods is reminiscent of modern snail invasions. How-ever, the former was initiated by the abrupt increase in temperature and moisture., Vojen Ložek, and 1 barev. fot., 10 čb. fot.
Monografie amerického historika Benjamina Frommera podle recenzentky zůstává i po téměř deseti letech od svého původního vydání (National Cleansing: Retribution against Nazi Collaborators in Postwar Czechoslovakia. New York, Cambridge University Press 2005) jedinou prací, která mapuje československou retribuci na celonárodní úrovni a podává ucelený obraz její přípravy, průběhu a částečně i výsledků. Za výrazné přednosti Frommerovy knihy považuje důsledné chápání retribuce jako dynamicky se měnícího politického bojiště, detailní analýzu politických tlaků, které na ni působily, důkladný rozbor retribučních opatření a nejvýznamnějších konkrétních případů. Tím, že autor věnuje tolik pozornosti politické rovině retribuce, však odsouvá do pozadí další roviny analýzy, například sociální, kulturní nebo právní. Jeho kniha tak poskytuje v zásadě vyčerpávající odpověď na otázku, jak probíhalo souzení válečných zločinců a kolaborantů v poválečném Československu, otázka proč v ní však zůstává v mnoha případech nezodpovězena. and [autor recenze] Pavla Šimková.
Podle recenzenta je publikace zřetelnou známkou snahy současné české afrikanistiky o navázání na dřívější úspěšnou tradici, částečně přerušenou v devadesátých letech. Autor v ní poskytuje základní terminologický a metodologický vhled do dané problematiky, podává shrnující přehled historie afrického kontinentu od dekolonizace po současnost a nakonec analyzuje příčiny a souvislosti konfliktů v postkoloniální Africe. Obecnější výklady přitom kombinuje s případovými studiemi, v nichž se zaměřuje hlavně na oblasti Súdánu, Etiopie, Eritreje a Somálska, takzvaný region Velkých jezer (Rwanda a Burundi), Demokratickou republiku Kongo (dřívější Zair) a západní Afriku. Celá práce je založena především na zahraniční literatuře a vlastních terénních výzkumech. and [autor recenze] Jan Dvořáček.