Tak, ako orgánovovaskulárne artériové ischemické choroby (srdcovocievne, cievnocievne, nervovocievne, končatinovocievne, obličkovocievne, pohlavnocievne, pľúcnocievne, črevnocievne, kostnokĺbovosvalovocievne, kožnocievne, očnocievne, ušnocievne, zubnocievne a ďalšie orgánovocievne artériové choroby), aj aortové choroby prispievajú k širokému spektru artériových chorôb: aneuryzmy aorty (AA), akútne aortové syndrómy (AAS), vrátane aortovej disekcie (AD), intramurálneho hematómu (IMH), penetrujúcej aterosklerotickej ulcerácie (PAU), ďalej traumatické poškodenie aorty (TAI), pseudoaneuryzma, ruptúra aorty, ateroskleróza, vaskulitídy, ako aj genetické choroby (napr. Turnerov syndróm, Marfanov syndróm, Ehlersov-Danlosov syndróm) a kongenitálne abnormality, vrátane koarktácie aorty (CoA). Podobne ako iné artériové choroby, aj aortové choroby môžu byť diagnostikované po dlhom časovom období subklinického vývinu alebo sa manifestujú akútne. Akútny aortový syndróm (AAS) je často prvým znakom choroby, ktorá vyžaduje rýchlu diagnózu, rýchle rozhodnutie a rýchlu akciu k zníženiu extrémne nepriaznivej prognózy. V dokumente sa analyzujú kľúčové klinicko-etiologicko-anatomicko-patofyziologické (CEAP) diagnostické aspekty aortových chorôb (projekt CIEVY)., In addition to organovascular arterial ischemic diseases (cardiovascular, vasculovascular, neurovascular, extremitovascular, renovascular, genitovascular, bronchopulmovascular, mesenteriovascular, osteoarthromusculovascular, dermovascular, oculovascular, otovascular, stomatovascular etc.), aortic diseases contribute to the wide spectrum of arterial diseases: aortic aneurysms (AA), acute aortic syndromes (AAS) including aortic dissection (AD), intramural haematoma (IMH), penetrating atherosclerotic ulcer (PAU) and traumatic aortic injury (TAI), pseudoaneurysm, aortic rupture, atherosclerosis, vasculitis as well as genetic diseases (e.g. Turner syndrome, Marfan syndrome, Ehlers-Danlos syndrome) and congenital abnormalities including the coarctation of the aorta (CoA). Similarly to other arterial diseases, aortic diseases may be diagnosed after a long period of subclinical development or they may have an acute presentation. Acute aortic syndrome is often the first sign of the disease, which needs rapid diagnosis and decisionmaking to reduce the extremely poor prognosis. Key clinical-etiology-anatomy-patophysiology (CEAP) diagnostic aspects of aortic diseases are discussed in this document (project Vessels)., and Peter Gavorník, Andrej Dukát, Ľudovít Gašpar
Tromboembolická nemoc (TEN) je významný společensko-zdravotní problém. Je zřejmé, že východiskem je profylaxe TEN v klinických oborech, nikoli léčba sama. Lze usuzovat, že efektivní profylaxe ve svém důsledku snižuje náklady na následnou léčbu. Smrtící plicní embolie (PE) může představovat první a konečnou klinickou prezentaci u nemocných s asymptomatickou hlubokou žilní trombózou. Z těchto důvodů je nutná systematická prevence žilní tromboembolie u nemocných se zvýšeným rizikem. Bohužel farmakologická prevence se užívá méně, než by bylo třeba. Nedílnou součástí profylaxe TEN jsou fyzikální metody. Farmakologické možnosti profylaxe tromboembolické nemoci se v posledních 10 letech výrazně rozšířily. Pro profylaxi TEN po totální náhradě (TEP) kyčelního a kolenního kloubu je třeba dodržovat tyto zásady: profylaxe TEN by měla být prováděna LMWH, fondaparinuxem, dabigatranem, rivaroxabanem nebo apixabanem po dobu 28–35 dnů u kyčelního kloubu a nejméně po dobu 14 dní od operace kolenního kloubu. Použití ASA, dextranu a UFH jako tromboprofylaxe po TEP kyčelního kloubu a kolenního kloubu nemá v rámci ČR opodstatnění. Fyzikální prostředky (kompresní punčochy s graduovaným tlakem nebo IPC) je možno použít jako doplněk doporučené farmakologické léčby, neměly by být používány samostatně kromě případů, kdy je farmakologická tromboprofylaxe kontraindikována., Thromboembolic disease (TED) is a considerable social and health problem. The solution evidently consists in the prevention of TED in clinical fields, not in the treatment itself. We can assume that effective prevention consequently reduces the cost of the following treatment. A lethal pulmonary embolism (PE) can be the first and the final clinical manifestation in patients with an asymptomatic deep venous thrombosis. This makes the systematic prevention of venous thromboembolism in higher risk patients necessary. Unfortunately, pharmacological prevention has been used less than would be needed. Inseparable from the TED prevention are physical methods. Pharmacological possibilities of the thromboembolic disease prevention were significantly extended within the past decade. To ensure the TED prevention after the total replacement (TEP) of hip and knee joints the following rules need to be observed: the TED prevention should be effected with LMWH, fondaparinux, dabigatran, rivaroxaban or apixaban for a period of 28-35 days after the hip joint replacement surgery and for 14 days after the knee joint replacement. The use of ASA, dextran and UFH as a thromboprophylaxis after the hip and knee joint TEP is not justified within the Czech Republic. Physical means (graduated compression stockings or IPC) can be used to support the recommended pharmacological treatment, they should not be used individually except in cases where pharmacological thromboprophylaxis is contraindicated., and Jaroslav Malý
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Úvod: Pacienti se známkami krvácení do zažívacího traktu jsou z organizačních důvodů hospitalizováni na jednotkách intenzivní péče chirurgických pracovišť. V této skupině pacientů roste podíl těch, kteří užívají různé formy antitrombotické terapie. Od nástupu endoskopických metod hemostázy je chirurgická léčba těchto nemocných spíše výjimkou a mortalita velmi nízká. Jejich léčba je nákladná personálně, organizačně i finančně a otázkou je, zda by nebylo možné nárůst počtu těchto pacientů zastavit, nebo dokonce snížit. Metody: Retrospektivní analýza pacientů hospitalizovaných pro akutní krvácení do zažívacího traktu na našem pracovišti se zaměřením na užívání různé formy antitrombotické terapie jako rizikového faktoru. Výsledky: Během 24 měsíců bylo na našem pracovišti hospitalizováno celkem 251 pacientů s akutním krvácením do zažívacího traktu. 107 z nich užívalo antiagregační, antikoagulační nebo kombinovanou terapii. Ani jeden z pacientů neužíval žádnou formu gastroprotekce. Závěr: Pacientů akutně krvácejících do zažívacího traktu je mnoho a jejich počet roste zejména ve skupině nemocných užívajících různé formy antitrombotické terapie. Navzdory všeobecně platným guidelines nejsou tito pacienti mnohdy vybaveni žádnou formou gastroprotekce. Dodržením standardů by mohlo být možné tento nepříznivý trend pozitivně ovlivnit. Klíčová slova: krvácení do GIT − antikoagulační/antiagregační terapie, Introduction: Patients with signs of acute bleeding into the gastrointestinal tract are hospitalized at intensive care units of surgical departments for organizational reasons. There is a growing proportion of those treated with various forms of antithrombotic therapy. From the onset of endoscopic methods of haemostasis, mortality is low and surgical treatment of these patients is rarely required. Their treatment takes up a lot of human and financial resources. The question remains, whether it would be possible to stop the volume growth or even reduce the number of these patients. Methods: A retrospective analysis of patients hospitalized for acute gastrointestinal bleeding at our department focused on the use of various forms of antithrombotic therapy as a risk factor. Results: A total of 251 patients were hospitalized with acute bleeding into the digestive tract during 24 months at our department. 107 of these were receiving antiplatelet, anticoagulant or combination therapy. None of the patients used any form of gastroprotection. Conclusion: The number of patients acutely bleeding into the digestive tract is high and rising particularly within the group using various forms of antithrombotic therapy. Despite the existence of accepted guidelines, these patients are often not equipped with any form of gastroprotection. Compliance with the accepted standards could positively influence this unfavourable trend. Key words: bleeding into the GI tract − anticoagulant/antiplatelet therapy, and B. East, J. Hoch
Přehledový článek pojednává o akutní lymfoblastické leukemii dospělých. Zmiňuje úvodní příznaky, základní diagnostické metody, aktuální doporučené postupy léčby a prognózu. Samostatně jsou uvedeny některé zvláštní podtypy tohoto onemocnění a rovněž nové léky a léčebné přístupy dostupné v posledních letech nebo zkoumané v rámci klinických studií., Initial symptoms at diagnosis, essential diagnostic work-up procedures, current treatment guidelines and prognosis of adult acute lymphoblastic leukemia are discussed in this review article. A separate section deals with several special subtypes of this disease and new drugs or treatment approaches available recently or tested within ongoing clinical trials., František Folber, Štěpán Hrabovský, Michael Doubek, and Literatura
Úvod: Léčba nekrotizující pankreatitidy se stále vyvíjí. Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy a následných septických komplikací je otevřená chirurgická drenáž. Rozvoj radiologických zobrazovacích metod a intervenční radiologie umožnily rozvoj miniinvazivních postupů, mezi něž patří cílené transkutánní punkce a drenáž pod CT/USG kontrolou (PCD), endoskopická transgastrická nekrektomie (ENE), laparoskopická transperitoneální nekrektomie (LNE) a retroperitoneální přístupy k pankreatické nekróze (RENE). Metody: Do studie byli zahrnuti nemocní léčení s akutní pankreatitidou (AP) v letech 2002–2013 (n=932). Ve skupině s nekrotizující formou AP byly porovnány výsledky chirurgické léčby nemocných, léčených klasickou laparotomickou cestou (skupina A) s výsledky nemocných léčených miniinvazivními metodami (skupina B). Statisticky byly výsledky hodnoceny chi-kvadrát testem. Výsledky: V uvedeném období bylo léčeno s lehkou formou AP 677 (72,6 %), s těžkou formou 255 (27,4 %) nemocných. Poměr mužů a žen byl 1,4:1. Ve skupině s těžkou formou nemoci bylo 171 léčeno konzervativně, letalita 16,4 % (28/171). Chirurgická léčba byla indikována u 84 nemocných, letalita 26,2 % (22/84). Laparotomickou cestou bylo operováno 52 nemocných (skupina A), mimiinvazivní výkony byly užity celkem u 32 nemocných (skupina B), u kterých bylo provedeno 37 výkonů. Úhrnná letalita ve skupině A byla 30,8 % (16/52) vs. 18,8 % (6/32) ve skupině B, p = 0,224. Průměrná doba hospitalizace byla delší u skupiny A (65,4 dne, median 52,4) oproti skupině B (49 dnů, median 36,5). Nejčastějším miniinvazivním výkonem byla PCD u 19 nemocných, 5 z nich zemřelo na pokračující sepsi a multiorgánové selhání a 2 museli být znovu operováni laparotomickou cestou. RENE byla provedena u 8 nemocných, z toho 5x z lumbotomie, ENE u 2 nemocných, 1 zemřel, a LNE byla provedena u jednoho nemocného. Fasciotomie v linea alba byla užita u 2 nemocných při intraabdominální hypertenzi. Závěr: Standardní léčebnou metodou infikované pankreatické nekrózy je otevřená chirurgická drenáž. Miniinvazivní metody jsou vhodnou alternativou léčby zvláště u kriticky nemocných, s nižší mortalitou a morbiditou. Tyto metody musí respektovat zejména lokalizaci léze a individuální stav pacienta. Klíčová slova: nekrotizující pankreatitida – nekrektomie – perkutánní drenáž – endoskopie − laparoskopie, Introduction: Treatment of necrotizing pancreatitis continues to evolve. The standard therapeutic method for infected pancreatic necrosis and its subsequent septic complications is open surgical drainage. The advances in radiological imaging and interventional radiology have enabled the development of minimally invasive procedures, i.e. percutaneous drainage (PCD) under CT/USG control, endoscopic transgastric necrosectomy (ENE), laparoscopic transperitoneal necrosectomy (LNE) and retroperitoneal access to pancreatic necrosis (RENE). Methods: Patients with acute pancreatitis treated from 2002 to 2013 (n=932) were included in the study. In patients with a severe form of the disease, results obtained in two groups of patients were compared: the first group was treated by classic laparotomy (group A), the second one was treated by means of minimally invasive procedures (group B). Statistical analysis employed the chi-square test. Results: During the mentioned period, 677 (72.6%) patients with a mild form and 255 (27.4%) with a severe form of the disease were treated. The male/female ratio was 1.4:1. In the group of patients suffering from a severe form of acute pancreatitis, 171 patients were treated conservatively, mortality rate being at 16.4% (28/171). Surgery was indicated in a total of 84 patients, mortality rate reaching 26.2% (22/84). Fifty-two of the patients underwent laparotomy (group A), minimally invasive procedures were used in a total of 32 patients (group B). Overall mortality in group A was 30.8% (16/52) vs. 18.8% (6/32) in group B, p = 0.224. The average length of hospitalization was longer in group A (65.4 days; median 52.4 vs. 49 days; median 36.5 in group B). PCD was the most frequent procedure performed in 19 patients; 5 of them died due to ongoing sepsis and multiorgan failure and 2 of them underwent revisional laparotomy. RENE was performed in 8 patients; lumbotomy was used in 5 of them. ENE was performed on 2 patients, 1 of them died, and LNE was used once. A less invasive procedure, the linea alba fasciotomy, was performed in 2 patients with intra-abdominal hypertension. Conclusion: Open surgical drainage represents the standard treatment for infected pancreatic necrosis. Minimally invasive procedures are suitable alternatives especially in critically ill patients providing lower morbidity and mortality rates. Key words: necrotizing pancreatitis – necrosectomy – percutaneous drainage – endoscopy − laparoscopy, and R. Kostka, J. Havlůj