JOACHIM KNAUTHpatří dnes, ve svých čtyřiceti třech létech, mezi nejúspěšnější dramatiky Německé demokratické republiky. Začínal v Míšni jako divadelní dramaturg. Pak přišel Berlín, a už v roce 1955 vzniká jeho první hra "Jindřich VIII. aneb Kacířský král". Byl to zároveň i první Knauthův pokus o zobecňující vidění historických událostí, tentokrát renesanční Anglie. "Jindřich VIII." pak prošel většinou východoněmeckých divadel a vždy s velkým diváckým ohlasem.Zanedlouho po svém prvém úspěchu píše Knauth další hry. "Bubeník a jeho král" (1957) a "Kdo má volbu" (1958).V roce 1960 se hrou "Smrtelní bohové" vrátil do starého Říma a prostředí římského senátu, aby v komediální formě a nekonvenčním vidění "probral" politické boje, které se na této půdě odehrávaly. Kritickosatirickému pohledu na historii zůstal věrný i v "Badenweilerském poslovi" (1960), kde se středem jeho pozornosti staly politické události v Německu roku 1920.Průlom do historických témat znamenala však satirická veselohra "Kampaň" (1961), ve které Knauth přetřásá dobově aktuální otázku neúměrného zvyšování produkce výroby v malých provozech. Mezi jeho nejnovější hry patří potom i hudební pohádka pro děti "Princ z Portugalska", kterou dokončil v roce 1972.Mimo původní dramatickou tvorbu zamířil však Joachim Knauth i do oblasti úprav některých klasických a antických předloh. Přepracoval "Vojáky" J. M. R. Lenze. Vrátil se i k Aretinovi a podle něho zpracoval hru "Večer v Mantově". Z antické tvorby jej inspiroval Aristofanův "Ženský sněm" a Plautův "TLUČHUBA". Poslední ze jmenovaných her uvádíme jako československou premiéru.
(ten.): "Náš rozhovor", in. Program Horáckého divadla v Jihlavě, k premiéře 27. 4 1974T. M. Plautus - J. KnauthPremiéra v Jihlavě Antická komedie o dílechPřeklad: Dr. Zd. Bláha, režie Ladislav PanovecNÁŠ ROZHOVORJak už bylo řečeno, Horáckému divadlu se antika zatím vyhýbala. Možná tomu bylo i naopak, ale to je věcí nepodstatnou v okamžiku, kdy se divadlo pokouší prolomit pevně přežívající "tradici". Proto jsme položili i několik otázek režisérovi dnešní inscenace Ladislavu Panovcovi, abychom se dozvěděli něco bližšího o jeho záměrech i úvahách, na téma: antika a dnešní divadlo.PROČ PRÁVĚ PLAUTUS?Domnívám se, že jako každé jiné divadlo má tedy i Horácké plné právo, ba povinnost směřovat ve svém uměleckém hledání neustále kupředu. Neustrnout. Nespoléhat se na "bezporuchový chod ve vyjetých kolejích". Jsme už svým posláním divadlo repertoárového typu. To znamená, měli bychom své diváky seznamovat nejenom se současnou divadelní produkcí, ale občas sáhnout i do tzv. zlatého fondu klasické dramatické literatury. Uvedením Plautova "Tlučhuby" chceme splatit našemu publiku dluh, který k němu v tomto směru divadlo bezesporu má.Návraty k antice, pokud jsou cílené a vědomé, považuji za správné. Nejenom proto, že dochází nutně k oživení historické kontinuity vývoje divadla, ale zároveň i k oživení kontaktu s minulostí, která má co říci dnešku.Zanedbatelná není ani otázka osvětová v nezvulgarizovaném slova smyslu. Velkou část našeho publika tvoří mládež, a právě této divácké skupině může seznámení s antikou přinést rozšíření vědomostí v návaznosti na školní osnovy. Nasazením antiky se dostáváme chtě nechtě na nevyzkoušenou půdu. Jako ukázku pro prvé seznámení s antikou jsme tedy raději volili komedii než hru s tragickou tematikou. Proto tedy Plautův "Tlučhuba".NENÍ NÁVRAT K ANTICE I STIMULUJÍCÍM PROSTŘEDKEM K HLEDANÍ NOVÝCH TVŮRČÍCH MOŽNOSTÍ SOUBORU?V jistém směru ano. Plautova komedie je sice vyhraněnou záležitostí typovou, ale tím obtížnější úkol čeká herce. Text je jim jakýmsi volným scénářem, na jehož základě musí teprve hledat odpovídající herecký výraz a tvar. A to je pro mnohé, formované především školou psychologického dramatu, často velmi namáhavé. Vztahy mezi figurami nejsou pevně dány. Nevyplývají ze samotného textu hry a zde stojí jak před režisérem, tak představiteli jednotlivých postav obtížný úkol. Když se jinm ale podaří vytvořit živé, krevnaté představení, není důvodu, proč by měl divák odejít zklamán nebo v očekávání, že se na "moderní veselohře" pobaví lépe. Zajímavé by také mohlo být, zvláště pro vyspělejší diváky, sledování vývojové stupnice divadelních typů. Od Tlučhuby vede cesta ke comedii del'arte, Falstafovi a jiným postavám světové dramatiky.A CO OSTATNÍ SLOŽKY INSCENACE?Především bych se dotknul otázky scénické výpravy. Je vertikálně členěna. Důsledně vychází z antických stavebních prvků, aniž by usilovala o zbytečnou popisnost. Je i při značné hmotnosti pro herce dostatečně inspirující a poskytuje jim možnost nápaditého rozehrání jednotlivých situací. Kostýmy, tak jak jsou navrženy, by měly přispět k podtržení některých vnějších charakteristických rysů postav. Nedílnou součásti inscenace bude i složka hudební. V rovině písní by měla sloužit k umocnění výrazové komediální nadsázky. V rovině hudby melodramatické a dramatizující by pak měla pomoci navodit vnitřní situaci jednotlivých figur.MYSLÍTE SI, ŽE SE BUDE NAŠE DIVADLO K ANTICE NADÁLE VRACET?Nechci předbíhat událostem, ale osobně si myslím, že by nastudování Plautova "Tlučhuby" nemělo zůstat jenom ojedinělým pokusem o oživení dramatického odkazu antiky.ten.
OPĚT ANTIKA"Tlučhubou" se na jeviště Horáckého divadla dostává po dlouhé době opět antika. Říkám-li po dlouhé době, je to možná slabé slovo, protože poprvé a vlastně naposled se hrála v našem divadle pouze Sofoklova "Antigona", a to hned v první sezóně nově založeného souboru v létech 1941/42. Od té doby se na repertoáru HD žádná hra z tzv. klasického odkazu antiky neobjevila. Dnes je těžké říci, proč se této oblasti dramatických textů naše divadlo tak houževnatě vyhýbalo.Snad z obavy o případný nezájem publika. Snad z pocitu, že antika je svými tématy příliš vzdálena cítění a zájmům dnešního člověka. Nevím. Jedno je však jisté. Antika přitahovala a přitahuje tvůrce ve všech oblastech umění i dnes. Fascinující je na ní nejenom dokonalost skloubení obsahu a formy, ale často i hluboké a moudré poznání zákonitostí běhu lidského života na straně jedné, na straně druhé pak odvaha do sytosti se vysmát všemu nepřirozenému, hloupému a směšnému.PLAUTUS (254-184) byl Říman. Žil v době, kdy slávě helénistického světa bylo pomalu odzvoněno, a kdy z kulturního odkazu Řecka začínal čerpat do té doby "barbarský" Řím. Plautus sám byl potom víc adaptátorem řeckých komedií než autorem v dnešním slova smyslu původním. Vybíral si své náměty z repertoární zásoby nové komedie attické a většinu vlastních textů tvořil kontaminací např. dvou her řeckých. Tak vznikl i "Tlučhuba" (pův. název Miles gloriosus). Své komedie z valné části situoval do Řecka (svědčí o tom mimo jiné i jména postav), ale zpravidla mířil cizím prostředím i na domácí poměry. Ve svých hrách zachytil nejenom živé lidské bytosti doby, v níž žil, ale podařilo se mu postihnout některé základní charakterové vlastnosti lidí tak, jak se s nimi setkáváme v nejrůznějších modifikovaných podobách a situacích i dnes.Knauthova úprava "Tlučhuby" směřovala především ke zdůraznění charakterů jednotlivých postav. Ke zhutnění a zestručnění dramatického dialogu. Knauth zasáhl i do jazykové struktury textu. Oživil jej slovníkem svých současníků, i když situační rámec komedie ponechává nezměněn. Podařilo se mu tak vrátit divadlu text, který si zcela jistě zaslouží pozornosti. Na divadle pak záleží, aby vrátilo Plauta dnešním divákům.ten.