Příspěvek se zaměřuje na dílo profesora Antonína Hobzy, československého odborníka na mezinárodní právo první poloviny 20. století. První část představuje a hodnotí jeho chápání mezinárodního práva s ohledem na změny, k nimž od Hobzovy doby došlo v oblasti subjektů, pramenů a základních zásad tohoto práva. Druhá část uvádí a analyzuje Hobzovy odhady budoucího vývoje v oblasti mezinárodního práva, týkající se vztahu přirozenoprávního a pozitivistického přístupu, vzniku mezinárodních institucí, včetně stálých soudních orgánů, změn v oblasti kontroly dodržování a vynucování mezinárodního práva a vztahu mezinárodního práva a vnitrostátních právních řádů. Příspěvek dokládá, že i když ve své době mohl Hobza působit jako naivní snílek, z dnešního pohledu vychází z hodnocení spíše jako opatrný realista. Hobza správně identifikoval hlavní vývojové trendy mezinárodního práva, podcenil ale rychlost a rozsah změn, jimiž toto právo v posledních desetiletích prošlo. and The article introduces the work of professor Antonín Hobza, a Czechoslovak expert on international law who lived in the first half of the 20th century. The first section presents and assesses Hobza’s view of international law taking into account changes that have taken place in international law since Hobza’s concerning its subjects, sources and fundamental principles. The second sections gives an overview of Hobza’s estimates for the future development of international law, concerning the relationship between natural law and positive law, the establishment of international institutions, including permanent international courts, changes with respect to the control and enforcement mechanisms and the relationship between international law and national legal orders. The article shows that although in his time,Hobza could have been seen as a naive utopian, from today’s point of view, he rather scores as a cautious realist.Having successfuly identified the main trends of the future development of international law, Hobza underestimated the rate and extent of this development
Článek se zaměřuje na postupně se formující mezinárodní právo obětí terorismu.Na úvod jsou rozebrány faktory, jež vedly k nárůstu zájmu o danou problematiku – vedle uvědomění si zvláštních potřeb obětí terorismu mezi ně patří celkový trend posilování práv obětí na mezinárodní scéně.Následuje přehled základních pramenů mezinárodněprávní úpravy práv obětí terorismu. Článek se též zamýšlí nad otázkou, jakou povahu práva obětí vlastně mají, tj. zda se jedná o práva lidská, jak jsou tato práva konstruována a zda již tvoří součást právní úpravy de lege lata. Poslední část je věnována obsahu mezinárodněprávní úpravy,a to konkrétně vymezení pojmu „oběti terorismu“ a určení katalogů práv, která jsou, popř.by mohla být těmto obětem přiznána. Článek se celkově k právnímu vývoji v oblasti práv obětí terorismu staví skepticky. Ačkoli tento vývoj má mnohé pozitivní aspekty, v konečném důsledku hrozí vést k fragmentaci mezinárodního práva, resp. práva lidských práv a ztěžuje zformování mezinárodního práva obětí, jehož vznik by byl žádoucí. and The paper scrutinizes the emerging international law on victims of terrorism. It starts by laying out the main factors which have provoked the normative development in this area. In addition to the acknowledgment of special needs of victims of terrorism, these factors encompass a more general turn towards the rights of victims at the international level. An overview of the main sources of the legal regulation relating to victims of terrorism is then offered, followed by an analysis of more theoretical aspects of the topics.More specifically, the article contemplates the nature of the rights
of victims of terrorism discussing whether these rights are in fact human rights, how they are legally construed and to what extent they make part of the lex lata of international law. Finally, the article analyses the content of the emerging legal regulation, focusing on the concept of “victim of terrorism”
and the content of the rights accorded to these victims. In general, the article takes a rather critical stance towards the emergence of a new international law on victims of terrorism. It argues that although such a development would have positive aspects, it would also entail the risk of enhancing fragmentation of international law, and of human rights law, thus hindering the creation of a more general international law of victims.
Příspěvek popisuje a hodnotí reformu soudního systému v Bosně a Hercegovině, která nabízí řadu zajímavých poznatků využitelných rovněž v jiných státech regionu. Nejprve jsou vysvětleny důvody reformy.Mezi ty se řadí složitý právní a soudní systém v BiH, kde vedle sebe na základě Daytonské dohody z roku 1995 existují čtyři odlišné právní a soudní soustavy, a neutěšené podmínky práce soudů a soudců, kteří se pohybují v prostředí etnicky rozdělené společnosti vykazující vysokou míru korupce a klientelismu. Další část příspěvku předkládá chronologický přehled pěti základních etap reformy v období od roku 1995 do současnosti. Tyto etapy se vzájemně liší jak realizovanými opatřeními, tak institucemi, jež tato opatření realizovala. Hlavní část příspěvku zabírá představení nejdůležitějších reformních kroků. Ty zahrnují personální změny, především proces znovujmenování všech soudců uskutečněný v roce 2002; změny ve
financování justice, včetně výrazného navýšení platů soudců; automatizaci justice, včetně zavedení Systému správy případů; a zřízení Vysoké rady soudců a žalobců. Příspěvek tyto kroky obecně hodnotí pozitivně, poukazuje ale rovněž na některé jejich nedostatky (trvající fragmentace systému, stále přítomná korupce, nejasnosti pravomocí Vysoké rady soudců a žalobců aj.). and The article scrutinizes the reform of the judiciary in Bosnia and Herzegovina which, though desplaying certain unique features, could be in some respects inspiring for other countries in the region as well. The second section, after the preface, explains the main reasons behind the reform, encompassing primarily the fragmented nature of the system in BiH in which four different
legal and judicial orders exist next to each other, and harsh working conditions of judges, facing an ethnically divided society showing a high level of corruption and clientelism. The third section presents a chronological overview of five main stages of the reform. These stages, spreading over the
period since 1995 till now, differ by the focus of concrete measures, as well as by institutions responsible for the implementation of these measures. Sections 4–6 concentrate on the most important reform measures. These measures encompass personal changes in the judiciary, including the reappointment of all judges in 2002; changes in the financing of the judiciary, including an increase in salaries; the automatization of the work, including the creation of a Case Management System; and the establishment of the High Judicial and Prosecutorial Council. While the article gives a rather positive assessment of the reform, it does not stop short of drawing attention to its limits