In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
Assuming that music can be expressive, I try to answer the question whether musical expressiveness has epistemic value. The article has six parts. In the first part, I provide examples of what music can express. I suggest that it can express inner states with phenomenal character. In the second part, I build up an argument in favor of the claim that, granted its expressiveness, music can convey conceptual content which is not verbal, and which cannot be expressed verbally. This conclusion is limited to concepts like lyrical, nostalgic, melancholy, joyful, distressful etc. In the third part, I explain what musical expressive content is, in contrast and by analogy to, propositional content. In the fourth part, I apply Mitchell Green’s multi- space model of artistic expression to music. I argue that Green’s theory of expression provides a powerful explanation of how a musical sequence can express states with phenomenal character. In the fifth part, I use that model to define adequacy conditions for musical expressive ascriptions. In the last part, I attempt to explain musical knowledge by combining Green’s multi-space model with Sosa-style virtue epistemology.