Autor nahlíží na hypotézu Miloše Havelky o totalitárním období v českých dějinách ze čtyř různých úhlů pohledu. Nejprve se zabývá užíváním pojmů „totalita“ a „totalitní“ v poválečném českém politickém diskurzu. Mimo jiné upozorňuje, že termín byl frekventován pouze v rétorickém, polemickém smyslu s krátkodobou platností, zvlášť když bylo něco označeno za „fašistické“. Druhým bod textu se týká současného přesvědčení o kontinuitě totalitárního režimu v české společnosti po „Mnichovu“. V této souvislosti autor podotýká, že exilová literatura nabízí jisté pozoruhodné přístupy k této problematice, je-li ovšem její emotivní síla doplněna určitou dávkou sebekritiky. Zatřetí si Loewenstein klade otázku, zda je koncept totalitarismu, tak jak je přijímán od padesátých let, použitelný pro českou společnost. Pokud vezmeme v úvahu léta po únorovém převratu a přihlédneme ke konceptu komunismu jako „politického náboženství“, jeho odpověď zní „ano“. Čtvrtá a závěrečná část nabízí kritický pohled na pokusy o detotalitarizaci, respektive destalinizaci české (československé) společnosti v šedesátých letech. Připomíná zároveň tehdejší snahy o historický výzkum fašismu, jehož iracionální nenávist proti civilizaci lze podle jeho přesvědčení vztáhnout i na druhý typ totalitárních systémů. and This article assesses Miloš Havelka’s hypothesis of a totalitarian era in Czech history from four different points of view. First it examines the use of the term ‘totalitarianism’ in post-war Czech political discourse. Among other things, the author points out that the term was used only rhetorically, polemically, and temporarily applied, particularly when someone or something was termed ‘Fascist.’ The second point concerns the prevalent contemporary conception of a totalitarian continuity in Czech society after the Munich crisis. In this context the author points out that émigré literature, as long as emotional strength is complemented by a degree of self-criticism, offers valuable insights. The third part examines the degree to which the concept of totalitarianism, which came to be accepted from the 1950s onwards, is applicable to Czech society. When applied to the 1950s, also taking into account the concept of a ‘political religion’, the answer is that it is indeed applicable. The last part of article takes a critical look at the attempts to de-totalize (de-Stalinize) society in the 1960s. In a digression, this part offers an interpretation of the efforts at research into the Fascism of this period, which reveal that an irrational animosity to civilization is common to both totalitarian systems.
Autor v esejisticky laděném příspěvku ohledává, jak se v reformním hnutí „pražského jara“ 1968 promítly některé obecnější trendy moderního historického vývoje. Všímá si rozdílů v představách o socialismu mezi československými reformátory a v západní levicové veřejnosti, podmíněných především odlišnou historickou zkušeností. Porovnává váhu ideologického a technokratického způsobu myšlení v tehdejším reformním procesu, zvažuje podíl nacionálního momentu, efekt probuzeného veřejného mínění a participaci nekomunistických občanů. Podle Loewensteina s potlačením „pražského jara“ socialismus jako historický projekt zřejmě propásl poslední šanci odpoutat se ze svého policejně-byrokratického ztělesnění a proměnit se v atraktivní alternativu moderny. and In this essay the author examines how some general trends in modern history were projected into the reform movement of the ‘Prague Spring’ of 1968. He considers differences in the ideas about Socialism held by the Czechoslovak reformers on the one hand and the left-leaning members of the public in the West on the other, differences conditioned chiefly by different historical experiences. He compares the importance of the ideological and the technocratic ways of thinking in the reform process, and considers the share of the nationalist factor, the effect of emerging public opinion, and the participation of non-Communist members of the public in the process. With the suppression of the ‘Prague Spring’, he argues, Socialism as an historical project probably missed its last chance to free itself from its policebureaucratic incarnation and to become an attractive modern alternative.