Discussion Section
The contributions reply to several theses contained in Blanka Soukupová´s study and reactions of the research fellows from the Institute of European Ethnology (both contributions were published in the previous issue of the Ethnographical Journal), First, Blanka Soukupová responds to some impulses of the research fellows from the Brno university institution, she refers to Antonín Václavík´s activities during the period of the First Czechoslovak Republic and Protectorate of Bohemia and Moravia. Karel Altman´s text (Antonín Václavík - kolaborant? (K rozvoji českého národopisu v době tzv. protektorátu a jeho poválečným důsledkům [Antonín Václavík - a Collaborationist? (On the Development of Czech Ethnology in the Period of the So-Called Protectorate and its Post-War Consequences)]) is based on the analysis of ethnological and historical literature and the study of archival sources. Based on the collected information, the text tries to disprove Blanka Soukupová´s pronouncement about Antonín Václavík´s collaborationism in the first half of the 1940s. The closing contribution by Josef Jančář called Evropská etnologie a český národopis [The European Ethnology and Czech Ethnography] sets the use of the word “ethnography” into the period context of the first half of the 20th century. Using the example of the ethnographic area of Slovácko, it also explains how dangerous it is to simplify some historical facts. Although several groups of collaborationists actively used the symbolism of national costumes or relation to the region or Moravia, they are only one of the wide range of activities (in contrary, many of them featured resistance nature) developed by the inhabitants of the region during the period of the Protectorate of Bohemia and Moravia. and K tomuto článku je připojeno závěrečné shrnutí a klíčová slova k předchozí polemice o Antonínu Václavíkovi
a1_Dnešní situace v bádání o českém a slovenském lidovém umění je téměř nepřehledná. Ač jde o nesmírně bohaté odvětví tradiční lidové kultury, přece odborná národopisná literatura neoplývá materiálově i teoreticky fundovanými pracemi, jež by se problematikou geneze, vývoje, územní diferenciace a zejména pak teorií lidového výtvarného projevu obíraly. Existuje množství obrazových publikací o jednotlivých odvětvích lidového umění, popřípadě o jeho projevech v některých výrazných národopisných oblastech, avšak většina těchto prací spočívá na velmi nízké teoretické a metodické úrovni, ba dokonce mnohé z těchto publikací jsou pro vědeckou práci nepoužitelné, protože jsou namnoze nespolehlivé též po stránce faktografické. Tyto okolnosti značně ztěžují studium českého a slovenského lidového umění výtvarného a brání v syntetickém pohledu na jeho problematiku. Vedle bezradných a chaotických pokusů vznikaly i seriózní dílčí práce, ale i pro ně je charakteristická značná míra náhodnosti ve volbě tematických okruhů i jednotlivých otázek, naprostá odlišnost teretických východisek i metodických postupů.
Vskutku vědecký proud bádání reprezentuje jen několik jmen národopisců a uměleckých historiků i teoretiků z generace, která se dostala ke slovu záhy po první světové válce. Jedním z těch národopisců, jimž se podařilo i za cenu omylů a tápání posunout vědecké bádání vpřed, byl Antonín Václavík, který by se byl dožil 12. července 1966 pětasedmdesáti let. Nemůže být sporu o tom, že nejpřínosnější a dnes stále nejpodnětnější zůstávají jeho teoretické názory z oblasti lidového umění výtvarného, k němuž si velmi časně nalezl cestu a jež se v posledních desítiletích jeho života stalo ústředním bodem jeho vědeckých zájmů.
I této stránce Václavíkovy činnosti byla již věnována pozornost, i když ve vědě způsobem poněkud neobvyklým: v letech 1951-1952 vyšlo několik statí, v nichž byl Václavíkův přínos pro národopis znevážen
tím, že byl označen jako "nejvýraznější představitel antihistorické tendence" v české etnografii, který "eklekticky spojil všechny současné buržoasní teorie vysloveně reakčního rázu". Trapným nedorozuměním těchto let bylo mimo jiné to, že i pro studium lidového umění se vydávala za vzor sovětská etnografie, o níž je dobře známo, že v této oblasti nepřinášela nic podnětného, ba naopak - snad i pod vlivem estetických názorů A. A. Ždanova - až neuvěřitelně zaostala. Václavík hledal vždy oporu v mnohem rozvinutějším a teoreticky i metodicky vyspělejším bádání o lidovém umění v Polsku. Prostřednictví polské etnografie (Moszyński, Poniatowski) se seznamoval s většinou teoretických výdobytků tehdejších věděckých škol., a2_Václavík, který se po celý život vyrovnával s otázkami teorie lidového umění, nepublikoval ani jediný samostatný příspěvek věnovaný speciálně tomuto tématu. Většina jeho poznatků a stanovisek je obsažena promiscue v různých pracích z oblasti studia lidových obřadů a obyčejů, popřípadě uměleckých projevů s nimi spjatých, lidového kroje, jednotlivých odvětví lidovho umění v regionálních monografiích. Nejsouhrnnější pohled poskytuje první hlava jeho posmrtně vydané knihy "Výroční obyčeje a lidové umění". Do této části práce pojal řadu základních otázek, jako například vymezení podstatných znaků lidového umění, třídění lidových uměleckých projevů, jejich systematiku podle technických hledisek, názory na vznik lidového umění, studium lidového umění v rámci historických věd, otázky lidové estetiky apod. Ovšem způsob, jakým jsou v této části Václavíkovy knihy zodpovězeny tyto principiální otázky, je naprosto neuspokojivý. V této části knihy se totiž střetly dvě zcela odlišné koncepce. Výsledkem je rozpornost nejen uvnitř této teoretické části, nýbrž i mezi touto úvodní hlavou a celým ostatním textem téměř šestisetstránkové publikace. Nevěnovali bychom této práci tak mimořádnou pozornost, kdyby právě ona nebyla měla být Václavíkovým vědeckým kredem a kdyby i přes všechny nedostatky a omyly nebyla v mnohém ohledu přínosná a podnětná. Za základně chybné východisko ke studiu lidového umění je třeba pokládat to, že se staví do protikladu kvalita uměleckých projevů dvou vrstev - umění vládnoucích tříd a umění utlačovaných mas. Je to silně zvulgarizovaná teze o dvojí kultuře, jejíž platnost je ostatně v oblasti umění velmi problematická, vzdor tomu, že ji lze podepřít bezpočtem dobře myšlených, nicméně nepravdivých citátů od nejrůznějších klasiků. Stanovení základních znaků lidového umění na tomto vratkém základě vede k absurdním závěrům. Jsou prý jimi realističnost, demokratičnost a pokrokovost. Tyto požadavky jsou příčinou zcela chybného pojetí otázky lidovosti a jejich uplatnění přivedlo Václavíka až k nesmyslnému předpokladu existence bojovného lidového umění českého a slovenského v letech 1750 až 1850. Elementární národopisný pojem "lidovosti" je v těchto souvislostech vykládán z hlediska srozumitelnosti lidovým vrstvám, což je ovšem zcela odlišný problém, který nepřísluší řešit národopisu. Protože celý další text Václavíkovy knihy svědčí o tom, že její autor chápal tyto otázky jinak a mnohem přesvědčivěji je vykládal, nezbývá než označit cizorodá místa textu za apokryfy., a3_Václavíkovy práce přinášejí řadu osobitých pokusů o řešení otázek geneze a vývoje lidové výtvarnosti, avšak se staršími názory, na něž bud navazují nebo je odmítají svým odlišným pojetím, nepolemizují. Václavíkova teorie vzniku a vývoje lidového umění totiž nijak zvlášť nerespekturje starší názory hlásané představiteli národopisu a jiných disciplín; je založena spíš na vlastní zkušenosti nabyté dlouholetým terénním a muzejním bádáním. je motivvána nápadně intuitivně a teoreticky se opírá víc o polskou etnografii než o domácí vědecké tradice., a4_Výchozím momentem Václavíkovy teorie lidového umení je to, že je považuje za neodlučitelnou součást lidové kultury a pokládá za nezbytné nalézt příčiny vytváření vzájemných konstantních i nekonstantních vztahů různých představ a obyčejů, v nichž jako v jednom ze záíkladních zdrojů se vytvářely estetické projevy, popřípadě popudy estetické projevy vyvolávající. To je základní pozitivní rys Václavíkovy teorie lidového umění, jímž se jeho práce liší od prací těch badatelů, kteří studovali projevy lidové výtvarnosti izolovaně od života a kultury lidu. Václavík považoval za určující tvořivou složku umění skutečný obsahový význam jevů, který spočívá v práci a v životě, jejich pojištění a upevnění. Práce vyvolávala obřad, který lid povýšil na nejpřednější kolektivní hodnotu, zveleboval ho a v něm a pro něj vyzrávaly mnohé estetické hodnoty. Z toho Václavík vychází, když rozděluje projevy lidové výtvarnosti na dvě základní kategorie: umění aktivní a umění pasívní. Aktivním lidovým uměním rozumí umění autochtonní, pasívním recipované, charakteristické v lidovém prostředí bezvztahovostí. Neúspěch většiny vykladačů lidového umění spočívá v tom, že z neznalosti způsobu života lidu a jeho kultury nerozlišují tyto dvě základní kategorie.
Václavíkovu teorii nemusíme bez výhrad přijímat; v některých detailech se mýlil, hlavně proto, že jeho pracovní metody nebyly příliš exaktní, v jiných svých postulátech a závěrech nebyl zcela původní. Autor tohoto článku například podrobně dokládá, že podnětnou myšlenku kategorizace lidového umění převzal Václavík bez udání pramene ze starší práce Petra Bogatyreva o aktivně-kolektivních, pasívně-kolektivních, produktivních a neproduktivních etnografických faktech. Přednost Václavíkovy teorie spočívá mimo jiné v její průzračné prostotě, což ovšem s sebou nese řadu úskalí. Je třeba ji chápat jako východisko, a to za použití preciznějších pracovních postupů, omezujících možnosti omylů na nejmenší míru. Václavík dospěl ve svých výkladech k určitému pracovnímu stadiu, které se mu již nepodařilo překlenout, by ani důsledně uplatnit ve vlastní práci. Nadhodil pozoruhodnou otázku diferenciace projevů lidové výtvarnosti podle kvality jejich vztahů v lidovém prostředí, ale bohužel se mu nepodařilo aplikovat tuto podnětnou myšlenku v nezdařeném pokusu o systematiku lidového umění, již nakonec podřídil takovému hledisku, které jinak zásadně odmítal.
Všechny Václavíkovy práce o lidovém umění jsou v plném slova smyslu problémové. Mnohé z nich zajisté další vědecký vývoj překoná. Skutečná hodnota Václavíkova díla je uložena spíš v bezpočtu podnětů pro český, slovenský a vůbec slovanský národopis., and Článek zahrnuje poznámkový aparát