Článek je věnován roli intersubjektivity ve filosofii Karla Jasperse. Autor se zaměřuje především na 3. kapitolu z Philosophie II, kde Jaspers podává nejpodrobnější výklad různých podob komunikace. Detailní rozbor základních způsobů komunikace, jež odpovídají různým úrovním lidského Já, zároveň umožňuje objasnit původ nedostatečnosti a selhávání, k nimž dochází v komunikaci, pokud se nepozvedla na úroveň existenciální komunikace. Zvláštní pozornost je věnována právě existenciální komunikaci a jejímu významu v procesu stávání se sebou. Autor zastává tezi, že zejména v pasážích osvětlujících závažné metafyzické důsledky, jež plynou ze selhávání v komunikaci, Jaspers rozvíjí implicitní polemiku s Martinem Heideggerem, v jehož analýzách autentického pobytu intersubjektivita nehraje žádnou roli. V závěru pak autor poukazuje na souvislosti mezi existenciální komunikací a mezní situací boje., The article focuses on the role of intersubjectivity in the philosophy of Karl Jaspers, concentrating above all on the third chapter of Philosophy, Vol. II in which Jaspers gives his most detailed exposition of the various forms of communication. At the same time, a detailed analysis of the basic modes of communication – which correspond to the different levels of the human self – facilitates our understanding the origin of the inadequacies and failures that occur in communication when it has not risen to the level of existential communication. Special attention is given to existential communication and its importance in the process of becoming oneself. The author argues that, especially in those passages that highlight the serious metaphysical consequences that follow from failures in communication, Jaspers is developing an implicit polemic with Martin Heidegger (in whose analyzes of authentic Dasein intersubjectivity played no role). In the conclusion, the author points out the connection between existential communication and the boundary situation of struggle., and Der vorliegende Artikel ist der Rolle der Intersubjektivität in der Philosophie Karl Jaspers’ gewidmet. Der Autor befasst sich insbesondere mit dem 3. Kapitel der Philosophie II, in dem Jaspers eine detaillierte Auslegung zu verschiedenen Formen der Kommunikation bietet. Die eingehende Analyse der grundlegenden Kommunikationsformen, die den unterschiedlichen Ebenen des menschlichen Ich entsprechen, ermöglicht gleichfalls die Klärung des Ursprungs von Unzulänglichkeit und Versagen, die in der Kommunikation auftreten, wenn diese nicht die Ebene der existenziellen Kommunikation erreicht. Besondere Aufmerksamkeit wird hier gerade der existenziellen Kommunikation und deren Bedeutung im Prozess der Selbstwerdung gewidmet. Der Autor argumentiert, dass Jaspers insbesondere in den Passagen, in denen die aus dem Versagen von Kommunikation sich ergebenden schwerwiegenden metaphysischen Folgen erläutert werden, eine implizite Polemik mit Martin Heidegger entwickelt, in dessen Analysen des authentischen Daseins die Intersubjektivität keine Rolle spielt. Abschließend verweist der Autor auf den Zusammenhang zwischen existenzieller Kommunikation und der Grenzsituation des Kampfes.
Karl Jaspers proslul v meziválečné době jako zakladatel nové filosofie existence, která však byla v kombinaci s jeho psychologickým školením, zaostřením na ,,mezní situace“ lidského prožívání a kritikou filosofických systémů často dezinterpretována jako forma subjektivismu či iracionalismu. Předložená studie se pokouší vystihnout jádro Jaspersova využití filosofie existence pro novou rekonstrukci lidské racionality, univerzálních charakteristik lidství. Jejich pochopení mělo podle Jasperse vzdorovat pokořování lidské důstojnosti v moderních totalitách a v globálním ekonomicko-technologickém provozu, pro něž hodnoty lidství, jak je definuje Jaspersova filosofie, přestaly být určujícími měřítky. Studie ukazuje Jaspersovo ukotvení existence ve vztahu k transcendenci a individuality v komunikaci s druhým a jeho kritiku monistického myšlení, které pluralitu ve smyslu jeho filosofické koncepce neumožňuje., Karl Jaspers received much attention in the interwar period as the founder of a new philosophy of existence that, however, was – in tandem with his psychological training, focus on “borderline situations” of human experience, and critique of philosophical systems – often misinterpreted as a form of subjectivism or irrationalism. The study presented here strives to depict the substance of Jaspers’ use of the philosophy of existence for a new reconstruction of human rationality, of the universal characteristics of humanity. Understanding these characteristics shall, in his estimation, help us to resist the degradation of human dignity in modern totalitarianism and in the global economic-technological system, in which the values of humanity, as defined by Jaspers’ philosophy, have ceased being decisive criteria. The study presents Jaspers’ anchoring of existence in the relationship to transcendence and of individuality in the communication with others, as well as his critique of monistic thinking, which in his philosophical conception does not allow for plurality., and Karl Jaspers wurde in der Zwischenkriegszeit als Begründer der Existenzphilosophie bekannt, die jedoch im Zusammenhang mit der psychologischen Ausbildung Jaspers’, der Konzentration auf „Grenzsituationen“ des menschlichen Erlebens und der Kritik philosophischer Systeme oft als eine Form von Subjektivismus bzw. Irrationalismus fehlinterpretiert wurde. In der vorliegenden Studie wird der Versuch unternommen, den Kern von Jaspers’ Nutzung der Existenzphilosophie für eine Rekonstruktion der menschlichen Rationalität und der universalen Merkmale des Menschseins zu erfassen. Deren Erkenntnis sollte laut Jaspers der Demütigung der Menschenwürde in modernen totalitären Regimen und im globalen ökonomisch-technologischen Betrieb widerstehen, in denen die in Jaspers’ Philosophie definierten Werte des Menschseins kein Maßstab mehr sind. In der Studie wird Jaspers’ Verankerung der Existenz in der Beziehung zur Transzendenz und zur Individualität in der Kommunikation mit anderen und seine Kritik am monistischen Denken aufgezeigt, das keine Pluralität im Sinne seines philosophischen Konzepts ermöglicht.
Tato studie se nezabývá interpretací Jaspersova myšlení vcelku nebo objasněním jeho základů. Příspěvek je věnován dílčímu tématu: úvahám a apelům, které Karl Jaspers formuloval v souvislosti se vznikem a možným užitím atomové bomby. Jaspersovy myšlenky o atomových zbraních, kontrole jejich použití a jaderném odzbrojení jsou zasazeny do historického kontextu. Základní otázkou, již si autor pokládá a na niž se snaží nalézt odpověď, je to, zda Jaspersovy myšlenky obstály pod zorným úhlem historie a dokázaly dostatečně objasnit vratkost mírové koexistence obou mocenských bloků za studené války i nebezpečí, která z toho pro celé lidstvo vyplývala., This study does not pursue an interpretation of Karl Jaspers’ thinking as a whole or an elucidation of its basics. It is instead devoted to a sub-topic: the reflections and entreaties formulated by Jaspers in connection to the development and possible use of atomic or nuclear bombs. Jaspers’ ideas on nuclear weapons, control of their use, and nuclear disarmament are placed in a historical context. The basic question that the author asks himself and which he attempts to answer is whether Jaspers’ ideas have stood the test of time and whether they can throw a sufficient amount of light on the fragility of the peaceful coexistence between the two power blocs during the Cold War and the dangers to all of humanity that flowed from it., and Diese Studie befasst sich weder mit der Interpretation von Jaspers´ Denken allgemein noch mit einer Analyse seiner philosophischen Grundlagen. Der vorliegende Beitrag ist einem Teilthema gewidmet, nämlich den Gedanken und Appellen, die Karl Jaspers im Zusammenhang mit der Entwicklung und möglichen Anwendung der Atombombe formulierte. Jaspers´ Gedanken zu Kernwaffen, sowie zu deren Kontrolle und zur Atomrüstung werden in den historischen Kontext eingebettet. Die grundlegende Frage, die sich der Autor stellt und zu beantworten versucht, lautet: „Konnten Jaspers´ Gedanken im Blickwinkel der Geschichte bestehen und die Instabilität der friedlichen Koexistenz beider Machtblöcke sowie die Gefahr, die sich daraus für die gesamte Menschheit ergab, ausreichend erläutern?“
Vo svojej práci Otázka viny Jaspers načrtol koncept metafyzickej viny, ktorá zakladá všetky ostatné pojmy viny. Vina je jedným z ľudských existenciálov. Metafyzická vina sa vynorila u človeka v hraničnej situácii, v ktorej bol svedkom vraždenia, na ktorom sa síce nepodieľal a ktorému nemohol zabrániť, ale ako pozostalý sa hanbí za to, že prenasledovanému neprejavil solidaritu. Obdobné východisko môžeme nájsť v Levinasovej etike zodpovednosti, podľa ktorej sú na človeka kladené ešte väčšie nároky. Vedomie viny Levinas nechápe ako následok rozhodnutia nejako konať, alebo sa konania zdržať. Zlé svedomie je už súčasťou nekonečnej a nevypočítateľnej zodpovednosti za druhého. Nemôžem zostať ľahostajným voči utrpeniu smrteľnej bytosti. Štúdia upozorňuje na spojitosť nepodmienenej viny a zodpovednosti v etickom myslení Jaspersa a Levinasa, pričom ich spoločný rys nachádza práve v odmietnutí sebaospravedlňovania., In Die Schuldfrage (The Question of German Guilt), Jaspers sketches out a concept of metaphysical guilt that is fundamental to every other concept of guilt. Guilt is one of the constituents of human existence. Metaphysical guilt had emerged in such a limit situation when one was a witness to murder but was unable to help the victim. The survivor must live with inner shame because of a missing manifestation of solidarity for the affected person. We could find a similar approach developed in Levinas’ ethics of responsibility that seems even more demanding. Levinas suggests the reader comprehend the conscience of guilt not primarily as a result of the freedom to act or to refrain from acting. Culpability is already part of an infinite and incalculable responsibility for the other. One cannot stay indifferent to the suffering of the mortal being. The paper points out the role of unconditional culpability and responsibility in Jaspers’ and Levinas’ thinking and shows a refusal of self-justification as its intersection., and Jaspers dans son ouvrage Die Schuldfrage (La culpabilité allemande) a esquissé le concept de la culpabilité métaphysique fondant toutes les autres notions de la culpabilité. La culpabilité est l’une des structures existentielles. La culpabilité métaphysique a surgi chez l‘homme se trouvant dans une situation délicate de témoin d’un meurtre auquel il ne participait pas, qu’il ne pouvait pas empêcher, et qui éprouve ensuite la honte de n’avoir pas manifesté la solidarité avec celui qui était poursuivi. On peut trouver le même point de départ chez Levinas dans son éthique de la responsabilité confrontant l’individu avec des exigences plus grandes encore. Levinas ne considère pas la conscience de la culpabilité en tant que la conséquence de la décision humaine de se comporter d’une façon ou de l’autre ou, à la rigueur de s’en abstenir. La mauvaise foi fait partie de la responsabilité infinie et incalculable de l’autrui. On ne peut pas rester impassible envers la souffrance d’un être mortel. Notre article veut attirer l’attention au lien entre la culpabilité inconditionnelle et la responsabilité présent dans la pensé éthique de Jaspers aussi bien que dans celle de Levinas. Les deux pensées manifestent en plus un trait commun, à savoir le refus de la déculpabilisation de soi.
Ladislav Hejdánek (1927–2020) is known as a thinker who strove to develop his concept of so-called non-objectifying thinking. But he is not an isolated author in this respect. From amongst the world philosophers, Karl Jaspers (1883–1969) also explored a similar issue. Both were convinced that our thinking did not allow us to adequately thematize reality (or certain aspects of reality) and disproportionately objectified it. The study attempts to, in outline, chart, contrast and critically assess these reflections. Jaspers’ alternative to this objectifying thinking is given to be his concept of ciphers of transcendence, by which non-objectifiable reality is to be represented symbolically and without the use of concepts. Hejdánek finds internal contradictions in Jaspers’s conception and proposes his own alternative, which does not allow for the abandonment of thinking in concepts but for its development by working with non‑objective intentions. The dispute between the two authors is understood as a dispute over the possibility of a future change in the way of thinking that has characterized the European tradition up until now. and Ladislav Hejdánek (1927–2020) je znám jako myslitel usilující o vypracování koncepce tzv. nepředmětného myšlení, není však v tomto ohledu autorem ojedinělým. Ze světových filosofů svébytně řešil podobný problém také Karl Jaspers (1883–1969). Oba byli přesvědčeni, že naše myšlení nám neumožňuje adekvátně tematizovat skutečnost (či určité stránky skutečnosti) a nepřiměřeně ji zpředmětňuje. Studie se pokouší tyto jejich reflexe rámcově zmapovat, porovnat a kriticky posoudit. Jako Jaspersova alternativa vůči tomuto předmětnému myšlení je představeno jeho pojetí šifer transcendence, jimiž má být nepředmětná skutečnost míněna symbolicky a bez užití pojmů. Hejdánek v Jaspersově koncepci shledává vnitřní rozpory a navrhuje vlastní alternativu, která nepočítá s opuštěním myšlení v pojmech, nýbrž s jeho rozvinutím pomocí práce s nepředmětnými intencemi. Spor mezi oběma autory je pochopen jako spor o možnost budoucí proměny způsobu myšlení, jímž se vyznačuje dosavadní evropská myšlenková tradice.
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.