The text is divided into two parts. In the first part, the author describes the eternalists’ and presentists’ positions as the two basic possible statements of the ontology of time (there exists only what is present - presentism - and there also actually exists both what is past and what is future). The eternalist position and the emphasis it puts on the actual existence of past and future events (expressed usually by the use of present tense or of some tenseless form of the verb) are thoroughlly analysed in order to show that in fact, they end up making strings of symbols that are not correct statements. It is therefore necessary to step beyond these clumsy statements and try to understand more exactly the eternalist intuitions on a deeper, metaphysical level. That is the main concern of the second part of the text, in which the metaphysical implications of both positions are compared. At the end of the linguistical analysis in the first part, we got to a point where it may seem that presentism and eternalism are only different attempts at expressing what is in fact the same understanding of the nature of time, but in the metaphysical analysis that follows, it will turn out that they are not. Presentism and eternalism are shown to be two different ontological approaches of time in relation to space (time as a basically homogenous fourth dimension and time as something essentially different from space). The author then focuses on the consequences these two positions have especially on the concept of the present and of its flow through time. In the end, presentism and eternalism turn out to be completely different positions that - in parallel with the famous McTaggart’s argument - claim a very strong reality of time on the one hand (presentism) or, on the other hand, its utter unreality (eternalism)., Text je rozdělen do dvou částí. V první části autor popisuje postoje eternalistů a presentistů jako dvě základní možná prohlášení ontologie času (existuje pouze to, co je přítomno - presentismus - a tam také skutečně existuje to, co je minulost a co je budoucnost) . Postavení eternalistů a důraz, který kladou na skutečnou existenci minulých a budoucích událostí (vyjádřených obvykle pomocí přítomného času nebo nějaké napjaté podoby slovesa), jsou důkladně analyzovány, aby se ukázalo, že ve skutečnosti končí řetězců symbolů, které nejsou správné. Je proto nutné překonat tyto neohrabané výroky a snažit se přesněji pochopit eternalistické intuice na hlubší, metafyzické úrovni. To je hlavním zájmem druhé části textu, ve kterých jsou porovnány metafyzické důsledky obou pozic. Na konci lingvistické analýzy v první části jsme se dostali do bodu, kdy se může zdát, že presentismus a eternalismus jsou pouze různými pokusy o vyjádření toho, co je vlastně stejné chápání podstaty času, ale v metafyzické analýze, že následuje, ukáže se, že nejsou. Současnost a věčnost jsou ukázány jako dva rozdílné ontologické přístupy času ve vztahu k prostoru (čas jako v podstatě homogenní čtvrtá dimenze a čas jako něco, co je v podstatě odlišné od prostoru). Autor se pak zaměřuje na důsledky, které tyto dvě pozice mají zejména na koncepci přítomnosti a jejího toku v čase.Současnost a eternismus se nakonec ukázaly jako zcela odlišné pozice, které - paralelně s proslulým argumentem McTaggarta - tvrdí na jedné straně velmi silnou realitu času (presentismus) nebo na druhé straně její naprostou neskutečnost (eternalismus)., and Jacques Joseph
My aim is to assess an argument against final causation being an irreducible metaphysical category. The argument in question is based upon the supposition that for anything to count as a cause, it must exist at the very moment of executing its causal action, which requirement can supposedly never be met by anything rightly pretending to be called a final cause. I argue that this argument is far from conclusive as there seem to be ways of blocking it - namely through adopting either a version of the eternalist ontology of temporal dimensions, or else a version of the possibilist ontology, each combined with either a version of the "Humean" approach to analysis of causal relations, or else with a version of the realist approach to causation., Jan Palkoska., and Obsahuje poznámky a bibliografii