Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
The paper tries to analyze critically what is usually taken for granted - the causal relation between empirical knowledge about external world and the world which is (supposedly) known. The aim is neither to propose a new definition of knowledge nor to restate an old one but rather to take a closer look at the claim that knowledge is a true belief caused in a proper way by facts, events, etc. of the external world. This claim is a core of the epistemological approach usually labeled as ''causal theory of knowledge'', but there are many causal theories distinct from each other. The paper therefore sketches the causal components of D. Davidson’s epistemology and the roles they play in the process of cognizing, first. Then it exposes more details of Davidson’s approach and pushes some of them further critically., Příspěvek se snaží kriticky analyzovat, co je obvykle považováno za samozřejmost - kauzální vztah mezi empirickými znalostmi o vnějším světě a světě, který je (údajně) známý. Cílem není ani navrhnout novou definici znalostí ani přepracovat staré, ale spíše se blíže podívat na tvrzení, že poznání je pravdivá víra způsobená správným způsobem fakta, událostmi atd. Vnějšího světa. Toto tvrzení je jádrem epistemologického přístupu obvykle označovaného jako ,,kauzální teorie poznání'', ale existuje mnoho odlišných kauzálních teorií. Příspěvek proto načrtává kauzální složky epistemologie D. Davidsona a role, které hrají v procesu poznání. Pak odhaluje více podrobností o Davidsonově přístupu a některé z nich kriticky posouvá dále., and Miloš Taliga
The idea of conceputal scheme is clearly present in the classical and modern sociological theory. However, contemporary sociological thinking is highly critical of it and in its radical versions this idea is dismissed altogether. This articele taces various historically formed insights into the nature of concept formation in sociology and tries to demonstrate that without the attempts at creating a coherent conceptual scheme, sociology would be deprived of any possibility to push through a specifically sociological perspecitve on the social world. Talcott Parsons´conceptual level of theory is examined in detail and taken as an example of a viable theoretical approach based on the transformation of sociological concepts. The account of the sociological dilemma of scheme and reality is brought together with Donald Davidson´s argument against the dogma of scheme and reality. The idea of a conceptual scheme has been discredited on contemporary thinking together with the idea and the project of (grand) general theory of society. It is argued that from the generalizing critique of the idea of general theory it does not follow that sociology does not need sound concepts. If it were so then no sociological knowledge that would not refer only to itself would be possible., Jan Baloun., and Obsahuje seznam literatury
This text focuses on the motif of exile in the life and thought of Vilém Flusser, an author with Prague roots who developed his characteristic work devoted to the philosophy of language, the theory of communication and media after leaving Czechoslovakia. He was forced to flee from his homeland to South America, specifically Brazil, in the face of Nazism. He left there, once again by necessity, in the seventies due to a local military putsch. He experienced his second exile in the south of France. The article describes Flusser’s life-fortunes with regard to how they influenced the development of his thinking, extending his work and its reception. The second part of the text describes Flusser’s characteristic method and style of writing which, in comparison with the academic world, also appears to be “one of exile”. The third part endeavours to capture the basic approaches in thinking that are evinced across Flusser’s different philosophical subjects, among which we may also find the motif of the one standing elsewhere, outside, or at a distance.
Scientific realism is a positive epistemic attitude towards the content of our best theories/models recommending belief in both observable and unobservable aspects of the world described by the sciences. This attitude has important metaphysical dimension. It is committed to the mind-independent existence of the world investigated by the sciences (Chakravartty 2013). In his papers Mathematics and Experience (2009) and Mathematics and Reality (2011) Ladislav Kvasz holds a position of instrumental realism. Kvasz claims that reality is instrumentally constituted and realism issue should be understood as a relation between two languages instead of world-language relation. Kvasz’s instrumental realism also suggests to build up an ontology of distinctions instead of an ontology of fillings. The paper deals with Kvasz’s version of instrumental realism critically and it aims to show that Kvasz’s position is much closer to antirealism than to scientific realism because it does not meet the metaphysical dimension., Vědecký realismus je pozitivním epistemickým postojem k obsahu našich nejlepších teorií / modelů, které doporučují víru v pozorovatelné i nepozorovatelné aspekty světa popsané vědami. Tento postoj má důležitý metafyzický rozměr. To je oddané mysli-nezávislá existence světa vyšetřovaného vědami (Chakravartty 2013). V příspěvcích Matematika a zkušenosti (2009) a Matematika a realita (2011) zaujímá Ladislav Kvasz pozici instrumentálního realismu. Kvasz tvrdí, že realita je instrumentálně konstituovaná a otázka realismu by měla být chápána jako vztah mezi dvěma jazyky místo vztahu světového jazyka. Kvaszův instrumentální realismus také navrhuje vytvořit ontologii rozdílů místo ontologie výplní., and Pavol Labuda
This paper focuses on the life of and stories about the great man of Korean ancient times - politician and warrior Kim Yu-sin as mirrored in the oldest Korean literature. It also attempts to establish a real biography and pose questions regarding his life.
Nekonečno ve fyzice občas vystupuje, ačkoli se přímo nejeví - není jevem. Jeho existence závisí na použitých matematicky formulovaných fyzikálních zákonech, tedy idealizovaných modelech, pomůckách k pochopení. Tyto "pomůcky" byly odvozeny ze zkušností s konečným světem a jejich rozšíření na nekonečno je riskantním podnikem. Je tedy nekonečno pojmem ontologickým, vyjadřuje něco skutečně jsoucího?, Infinity plays some role in physics although it is not a phenomenon, so it is not directly apparent in physical world. Its existence depends on our idealised mathematically formulated models, hypotheses, theories. i.e. on our instruments for understanding. These instruments were derived from our experience with a finite, limited world. Their extension to infinity is therefore a risky business. So, is infinity an ontological concept, does infinity exist in reality?, Peter Zamarovský., and Obsahuje bibliografii
My aim is to assess an argument against final causation being an irreducible metaphysical category. The argument in question is based upon the supposition that for anything to count as a cause, it must exist at the very moment of executing its causal action, which requirement can supposedly never be met by anything rightly pretending to be called a final cause. I argue that this argument is far from conclusive as there seem to be ways of blocking it - namely through adopting either a version of the eternalist ontology of temporal dimensions, or else a version of the possibilist ontology, each combined with either a version of the "Humean" approach to analysis of causal relations, or else with a version of the realist approach to causation., Jan Palkoska., and Obsahuje poznámky a bibliografii