Self-reference as a common characteristic of paradoxes is usually regarded as a trouble-inducing principle which should be eliminated. Contrary to such view this paper aims to vindicate self-reference and declare its fundamental importance for our language. In the first part, self-referential contradictions (Liar, Burali-Forti, Russell, Richard etc.) are presented and their division to logical ones and epistemological ones introduced by Ramsey is contested. In the second part, Waismann’s therapeutic conception of philosophy, focused on clarifying grammar of language and at the same time emphasizing freedom and vision as the essence of philosophy, is expounded as an example of the semantic ascent that enables to treat not just self-referential paradoxes but philosophical problems in general as problems of language. In the final part, the solving paradoxes as matter of language in language itself is investigated and two main theses are put forward: 1) Self-reference is the key to solution of paradoxes; 2) Self-reference is to be considered as the essence of language in the widest sense., Vlastní reference jako společná charakteristika paradoxů je obvykle považována za princip vyvolávající potíže, který by měl být odstraněn. Na rozdíl od tohoto názoru se tento dokument snaží obhájit sebevědomí a deklarovat jeho zásadní význam pro náš jazyk. V první části jsou prezentovány sebekonferenční rozpory (Liar, Burali-Forti, Russell, Richard atd.) A jejich rozdělení na logické a epistemologické, které představil Ramsey. Ve druhé části je Waismannova terapeutická koncepce filosofie, zaměřená na objasnění gramatiky jazyka a zároveň zdůraznění svobody a vize jako podstaty filozofie, vysvětlena jako příklad sémantického výstupu, který umožňuje léčit nejen sebe-referenční paradoxy, ale filosofické problémy obecně jako problémy jazyka. V závěrečné části, řeší se paradoxy řeči jako jazyk jazyka samotného a předkládají se dvě hlavní teze: 1) Sebeovládání je klíčem k řešení paradoxů; 2) Sebeovládání se považuje za podstatu jazyka v nejširším smyslu., and Radek Schuster
The general slogan in the title of this paper (which is taken from Strawson 1952, 57) gives a general, but nevertheless accurate, expression of Strawson’s view concerning the nature of formal logic per se in relation to natural language. What is at stake here is the extent to which the formal methods and the formal semantics of contemporary symbolic logic can render the meanings of natural language expressions. Strawson sets up an agenda for logical theory which, although rather dated for a logic text, is what one naturally expects from an introduction to elementary formal logic and a systematic analysis of certain crucial metalogical concepts, most notably entailment. However, my own reading is that Strawson’s approach to logic makes a lasting contribution to understanding the inner workings of natural language through his critical discussion of the limits of the formal renderings of the semantics of natural language expressions via canonical first-order notations. One can recognize in this critical attitude towards the limits of formal methods a consistent generalization of Strawson’s own strategy from his critical response to Russell’s theory of descriptions.In my paper I shall focus on certain examples which illustrate the general slogan that characterizes Strawson’s views on the nature of logic in connection with ordinary language and talk., Obecný slogan v názvu tohoto článku (který je převzat ze Strawson 1952, 57) dává obecný, ale přesto přesný, vyjádření Strawsonova pohledu na povahu formální logiky per se ve vztahu k přirozenému jazyku. V sázce je zde míra, do jaké formální metody a formální sémantika současné symbolické logiky mohou učinit význam výrazů přirozeného jazyka. Strawson sestavuje agendu pro logickou teorii, která, i když je spíše logická, je to, co člověk přirozeně očekává od úvodu k základní formální logice a systematické analýze určitých klíčových metalogických pojmů, zejména z hlediska jejich významu. Nicméně, mé vlastní čtení je, že Strawsonův přístup k logice je trvalým příspěvkem k pochopení vnitřního fungování přirozeného jazyka jeho kritickou diskusí o mezích formálního vykreslování sémantiky výrazů přirozeného jazyka prostřednictvím kanonických zápisů prvního řádu. V tomto kritickém postoji k hranicím formálních metod lze rozpoznat důsledné zobecnění Strawsonovy vlastní strategie z jeho kritické reakce na Russellovu teorii popisu.Ve svém příspěvku se zaměřím na některé příklady, které ilustrují obecný slogan, který charakterizuje Strawsonovy názory na povahu logiky ve spojení s běžným jazykem a mluvením., and Mircea Dumitru