For Niklas Luhmann modern society is a functionally differentiated society, i. e. it is composed of heterogeneous but equal parts which are relatively independent and are defined as social subsystems. Luhmann’s analysis presents contemporary society as a whole differentiated into functionally dependent yet autonomous sub-systems that constitute neighbouring worlds for each other. This raises the question of the existence or non-existence of potential unifying forces or integration mechanisms. In Luhmann’s view the main problem is the non-existence of means of “metacommunication”. The development of specialised media and codes in the individual sub-systems increases the overall complexity of the social system, but does not entail the metacom¬munication that would make possible the self-observation and self-reference of the social system as a whole. and Jiří Šubrt.
Self-reference as a common characteristic of paradoxes is usually regarded as a trouble-inducing principle which should be eliminated. Contrary to such view this paper aims to vindicate self-reference and declare its fundamental importance for our language. In the first part, self-referential contradictions (Liar, Burali-Forti, Russell, Richard etc.) are presented and their division to logical ones and epistemological ones introduced by Ramsey is contested. In the second part, Waismann’s therapeutic conception of philosophy, focused on clarifying grammar of language and at the same time emphasizing freedom and vision as the essence of philosophy, is expounded as an example of the semantic ascent that enables to treat not just self-referential paradoxes but philosophical problems in general as problems of language. In the final part, the solving paradoxes as matter of language in language itself is investigated and two main theses are put forward: 1) Self-reference is the key to solution of paradoxes; 2) Self-reference is to be considered as the essence of language in the widest sense., Vlastní reference jako společná charakteristika paradoxů je obvykle považována za princip vyvolávající potíže, který by měl být odstraněn. Na rozdíl od tohoto názoru se tento dokument snaží obhájit sebevědomí a deklarovat jeho zásadní význam pro náš jazyk. V první části jsou prezentovány sebekonferenční rozpory (Liar, Burali-Forti, Russell, Richard atd.) A jejich rozdělení na logické a epistemologické, které představil Ramsey. Ve druhé části je Waismannova terapeutická koncepce filosofie, zaměřená na objasnění gramatiky jazyka a zároveň zdůraznění svobody a vize jako podstaty filozofie, vysvětlena jako příklad sémantického výstupu, který umožňuje léčit nejen sebe-referenční paradoxy, ale filosofické problémy obecně jako problémy jazyka. V závěrečné části, řeší se paradoxy řeči jako jazyk jazyka samotného a předkládají se dvě hlavní teze: 1) Sebeovládání je klíčem k řešení paradoxů; 2) Sebeovládání se považuje za podstatu jazyka v nejširším smyslu., and Radek Schuster
Ever since Strawson’s The Bounds of Sense, the transcendental apperception device has become a theoretical reference point to shed light on the criterionless self-ascription form of mental states, reformulating a contemporary theoretical place tackled for the first time in explicit terms by Wittgenstein’s Blue Book. By investigating thoroughly some elements of the critical system the issue of the identification of the transcendental subject with reference to the I think will be singled out. In this respect, the debate presents at least two diametrically opposed attitudes: the first – exemplified in the works by Hacker, Becker, Sturma and McDowell – considers the features of the I think according to Wittgenstein’s approach to the I as subject while the second, exemplified by Kitcher and Carl, criticizes the various commentators who turn to Wittgenstein in order to interpret Kant’s I think. The hypothesis that I will attempt at articulating in this paper starts off not only from the transcendental apperception form, but also from the characterizations of empirical apperception. It may be assumed that Kant’s reflection on the problem of self-identification lies right here, truly prefiguring some features of Wittgenstein’s uses of I, albeit from different metaphysical assumptions and philosophical horizons., Od té doby, co se Strawson's The Bounds of Sense , transcendentální apercepční zařízení stalo teoretickým referenčním bodem, který vrhl světlo na nekritickou sampodepsanou formu mentálních stavů, přeformuloval současné teoretické místo, které bylo poprvé výslovně řečeno Wittgensteinovou Modrou knihou . Při důkladném zkoumání některých prvků kritického systému bude vybrána otázka identifikace transcendentálního subjektu s odkazem na to, co si myslím. V tomto ohledu debata představuje alespoň dva diametrálně odlišné postoje: první - ilustrovaný v dílech Hacker, Becker, Sturma a McDowell - uvažuje o vlastnostech myslím podle Wittgensteinova přístupu k I jako předmětu.zatímco druhý, ilustrovaný Kitcherem a Carlem, kritizuje různé komentátory, kteří se obrátí na Wittgensteina, aby si mohli interpretovat Kantův názor . Hypotéza, kterou se v tomto článku pokusím artikulovat, vychází nejen z transcendentální apercepční formy, ale iz charakterů empirické apercepce. Lze předpokládat, že Kantova úvaha o problému sebeidentifikace spočívá právě zde, skutečně předurčující některé rysy Wittgensteinova použití I , byť z různých metafyzických předpokladů a filosofických horizontů., and Luca Forgione
This informal essay, written on the occasion of 60th anniversary of Wienerian cybernetics, presents a series of themes and ideas that has emerged during last several decades and which have direct or indirect relationships to the principal concepts of cybernetics. Moreover, they share with original cybernetics the same transdisciplinary character.