V posledních přibližně dvaceti letech byla pozornost v oblasti deskriptivní etiky soustředěna především na výzkum morálního usuzování a morálních intuic. V současnosti lze nalézt tři rozdílné přístupy týkající se této problematiky. Jedná se o heuristický přístup, teorii duálních procesů a teorii univerzální morální gramatiky. Všechny vycházejí z podobné empirické evidence kombinující poznatky evoluční biologie, morální psychologie a neuroetiky, ale ohledně povahy a spolehlivosti morálních intuic docházejí k odlišným závěrům. Cílem článku bude jednotlivé přístupy vzájemně porovnat a zhodnotit, nakolik jsou v souladu s dostupnou vědeckou evidencí. Závěr článku se bude věnovat důsledkům, které mají tato zjištění pro oblast morální epistemologie a normativní etiky. Cílem bude ukázat, že i přes rozdílné interpretace je možné dojít v otázce spolehlivosti morálních intuic k uspokojivému pragmatickému řešení, které bude v souladu s touto empirickou evidencí, nebude na ní však nutně závislé. and In the last twenty years, there has been an enormous growth of scientifi c research concerning the process of human moral reasoning and moral intuitions. In contemporary descriptive ethics, three dominant approaches can be found – heuristic approach, dual-process theory, and universal moral grammar. Each of these accounts is based on similar empirical evidence combining fi ndings from evolutionary biology, moral psychology, and neuroethics. Nevertheless, they come to diff erent conclusions about the reliability of moral intuitions. Th e aim of this paper is to critically investigate each of these approaches and compare them with recent scientifi c fi ndings. Last chapter addresses implications of these fi ndings for moral epistemology and normative ethics. Th e aim is to show that despite diff erent interpretations of available data, we can reach a satisfying pragmatical conclusion which would be in compliance with the empirical evidence, yet it would not necessarily depend on it.
Tento článek předkládá základní kontury „deskriptivní etiky zvířat“ založené na experimentálním studiu našich intuic ohledně určitých konkrétních situací, ve snaze určit, které morální teorie nejlépe odpovídají těmto intuicím. Navrhuji, že intuice nemusí být nevěrohodné, neboť je lze chápat jako zvážené soudy. I kdyby byly nevěrohodné, bude naše znalost těchto intuic zdrojem informací pro etickou teorii jednání morálních aktérů. Popisuji dotazníkový výzkum v oblasti deskriptivní etiky, diskutuji výsledky a zavádím prospektivní experimenty. Posléze předkládám hypotézy a navrhuji duální model přisouzení morálního statusu založený na vnitřních a vnějších vlastnostech. Vycházím ze současných empirických výzkumů v psychologii a experimentální filosofii, které srovnávám se svými výsledky. Model předpovídá, že přisouzení morálního statusu se mění v závislosti na schopnostech subjektů, kontextu (včetně vztahů) a kontextu, v němž se nachází ten, kdo morální status přisuzuje. Docházím k závěru, že tato data deskriptivní etiky mají přímou relevanci pro normativní etiku v té míře, v níž náš kognitivní aparát omezuje naši schopnost morálního jednání. Naznačují také způsoby, jak vylepšit naší morální percepci, výchovu a motivace. and This article outlines a “descriptive animal ethics” based on the study of people’s intuitions about particular cases, in order to determine which moral theories best comport with those intuitions. I suggest that the latter need not be unreliable since they may be endorsed as considered judgments, and that even if they were, knowing them would still provide relevant information for a complete moral theory concerned with what moral agents can do. I describe a survey in descriptive ethics, discuss the results, and introduce prospective experiments. I then set forth hypotheses and propose a dual model of moral status attribution in terms of both intrinsic and extrinsic properties. I rely on recent empirical research in psychology and experimental philosophy, which I confront with the above results, to support my hypotheses. The model predicts that attributions vary depending on the capacities of entities, their context (including relationships), and the context of the attributor. These facts of descriptive ethics, I conclude, are directly relevant to normative ethics insofar as our cognitive apparatus constrains our ability to act morally. Moreover, they suggest ways to improve moral perception, education, and motivation.