Radius je kritická kost pro funkci předloktí, a proto musí být jeho rekonstrukce v případě diafyzární zlomeniny anatomická ve všech rovinách a osách. Metodu volby představuje dlahová osteosyntéza, u které se však stále setkáváme s řadou zbytečných komplikací. Situaci nevyřešilo ani zavedení zamykacích dlah, ale spíše naopak. Proto je udivující, jak je diskuze anatomických a biomechanických principů dlahové osteosyntézy radia v současné literatuře redukována na minimum, nebo dokonce opomíjena. To se týká volby přístupu, typu dlahy, místa přiložení dlahy a jejího tvarování, pracovní délky dlahy, počtu šroubů a jejich rozložení na dlaze. Přitom je třeba si uvědomit, že dlahová fixace na radiu je namáhána nejen v ohybu, ale i v torzi. Na základě 30letých zkušeností i analýzy literatury prezentujeme naše názory na dlahovou osteosyntézu zlomenin diafýzy radia: Vždy preferujeme volární Henryho přístup, neboť umožňuje obnažit radius téměř v celé jeho délce a riziko poranění r. profundus n. radialis je minimální. Dosavadní studie nezjistily zásadní výhodu LCP dlah ve srovnání s 3.5 DCP nebo 3.5 LC DCP dlahami, spíše naopak. Důvodem je značná rigidita zamykacích dlah, determinovaný, a proto často nevyhovující směr zamykacích šroubů, zejména u dlah přiložených na volární plochu diafýzy a nerespektování fyziologického zakřivení radia při jejich aplikaci. Proto na základě vlastních zkušeností preferujeme použití „klasických“ DCP dlah 3.5 mm. Volární aplikace dlahy, zejména LCP dlahy, je spojena s řadou problémů. Tuto plochu, krytou prakticky v celém rozsahu svaly, je nutné nejdříve celou obnažit, což má negativní vliv na cévní zásobení kosti. Rovná dlaha v případě větší délky buď leží svým středem částečně mimo kost a překrývá margo interosseus, anebo její konce přečnívají přes kost zevně. Při použití zamykací dlahy s pevně determinovanou trajektorií šroubů procházejí tyto zamykací šrouby ve střední části dlahy mimo střed diafýzy pouze tenkou mezikostní hranou (mediální pozice) nebo jsou excentricky zavedeny krajní šrouby (laterální pozice). Obojí snižuje stabilitu osteosyntézy. Pokud dlaha překrývá margo interosseus, je obtížné kontrolovat vzájemný rotační vztah obou hlavních fragmentů. Použití kratší LCP dlahy zvyšuje rigiditu fixace, potlačuje tvorbu svalku a vede často k pakloubu. Laterální aplikace dlahy je z hlediska jejího ohybového i torzního namáhání výhodnější. Laterální plocha radia je plocha tahová, její distální polovina není kryta žádnými svaly, takže odpadá uvolnění svalů, margo interosseus není dlahou zakryto, a je tak možná bezpečná kontrola rotačního postavení úlomků. Správně předehnutá dlaha kopíruje fyziologické zakřivení laterální plochy radia. Dotažením normálních šroubů se oba hlavní úlomky přitáhnou do vrcholu konkavity dlahy a tím zvýší stabilitu osteosyntézy. Vzhledem k tvaru průřezu diafýzy radia je při laterálním přiložení dlahy dráha šroubů nejdelší. To zvyšuje rotační stabilitu. Dlahu přikládáme vždy v minimální délce tří otvorů na každém hlavním fragmentu. Příčné dvoufragmentové zlomeniny lze fixovat 2+2, tj. dvěma šrouby na každém hlavním fragmentu. Zlomeniny s interfragmentem nebo kominutivní zónou fixujeme v modu 3+3. U rozsáhlejších kominucí, defektů či segmentálních zlomenin jsou nutné 4 otvory dlahy na každém hlavním fragmentu, ne však více. Při vrtání otvorů pro šrouby je třeba vrták směřovat přímo proti margo interosseus. Šroub tak má nejdelší dráhu a nejlepší fixaci v kosti. Perforace volární či dorzální plochy radia významně zkracuje dráhu šroubu a tím snižuje stabilitu osteosyntézy., Radius is a critical bone for functioning of the forearm and therefore its reconstruction following fracture of its shaft must be anatomical in all planes and along all axes. The method of choice is plate fixation. However, it is still associated with a number of unnecessary complications that were not resolved even by introduction of locking plates, but rather the opposite. All the more it is surprising that discussions about anatomical and biomechanical principles of plate fixation have been reduced to minimum or even neglected in the current literature. This applies primarily to the choice of the surgical approach, type of plate, site of its placement and contouring, its working length, number of screws and their distribution in the plate. At the same time it has to be taken into account that a plate used to fix radius is exposed to both bending and torsion stress. Based on our 30-year experience and analysis of literature we present our opinions on plate fixation of radial shaft fractures: We always prefer the volar Henry approach as it allows expose almost the whole of radius, with a minimal risk of injury to the deep branch of the radial nerve. The available studies have not so far found any substantial advantage of LCP plates as compared to 3.5mm DCP or 3.5mm LC DCP plates, quite the contrary. The reason is high rigidity of the locking plates, a determined trajectory of locking screws which is often unsuitable, mainly in plates placed on the anterior surface of the shaft, and failure to respect the physiological curvature of the radius. Therefore based on our experience we prefer “classical” 3.5mm DCP plates. Volar placement of the plate, LCP in particular, is associated with a number of problems. The volar surface covered almost entirely by muscles, must be fully exposed which negatively affects blood supply to the bone. A straight plate, if longer, either lies with its central part partially off the bone and overlaps the interosseous border, or its ends overhang the bone laterally. In a locking plate with a fixed determined trajectory of screws, the locking screws in the central holes of the plate pass off the shaft centre only through a thin interosseous border (medial position), or screws at the ends of the plate are inserted eccentrically (lateral position). Both these techniques reduce stability of internal fixation. Where the plate overlaps the interosseous border, it is difficult to control the mutual rotation of the two main fragments. A shorter LCP plate increases rigidity of fixation, suppresses bone healing and often leads to non-union. Placement of the plate on the lateral surface of the radius is more beneficial from the viewpoint of the bending and torsion stress. Lateral surface of the radius is a tension site, its distal half is not covered by muscles which eliminates the necessity to release them, the interosseous border is not obscured by plate and all this allows a safe control of rotational position of fragments. A properly pre-bent plate follows the physiological curvature of the lateral surface of the radius. Full tightening of standard screws will fix both main fragments firmly to the apex of plate concavity and increase stability of the internal fixation. Due to the shape of the cross-section of the radial shaft, the trajectory of screws is the longest in case of lateral placement of the plate, which increases rotational stability. We place the plate always in a minimal three-hole length on each main fragment. Transverse two-fragment fractures may be fixed with a 2+2 configuration, i.e. with two screws on each main fragment. Fractures with an inter-fragment or comminuted zone are fixed in the 3+3 mode. More extensive comminutions, defects or segmental fractures require 4 plate holes on each fragment, but not more. When drilling screw holes the drill must be directed into the interosseous border. As a result, the screw has the longest trajectory and the best fixation in the bone. Perforation of the anterior or posterior surface of the radius considerably shortens the trajectory of the screw and thus reduces stability of internal fixation., and J. Bartoníček, O. Naňka, M. Tuček
V klinické praxi se k diafýze radia používají dva přístupy, posterolaterální Thompsonův a volární Henryho. Obávanou komplikací obou je poranění r. profundus n. radialis. Názory, který z nich je pro proximální polovinu radia vhodnější, nejsou do dnešní doby jednotné. Podle našich anatomických studií a klinických zkušeností je z hlediska poranění r. profundus n. radialis (RPNR) Thompsonův přístup bezpečný pouze pro zlomeniny střední a distální třetiny diafýzy radia a velmi rizikový pro zlomeniny proximální třetiny. Henryho přístup je možné použít pro jakoukoli zlomeninu diafýzy radia a lze z něj bezpečně obnažit celou laterální a volární plochu radia. Preparace při Henryho přístupu má tři fáze. V první je to incize kůže na spojnici šlachy m. biceps brachii a proc. styloideus radii. V podkoží je třeba šetřit n. cutaneus antebrachii lat. Ve druhé fázi je to protnutí fascie a identifikace m. brachioradialis podle typického přechodu bříška ve šlachu i podle tvaru šlachy. M. brachioradialis lemuje z laterální strany štěrbinu, na jejímž dně probíhají vasa radialia a r. superficialis n. radialis (RSNR). Z mediální strany štěrbinu v proximální části ohraničuje m. pronator teres a distálně m. flexor carpi radialis. RSNR odtáhneme spolu s m. brachioradialis laterálně, radiální cévy naopak mediálně. Ve třetí fázi je třeba identifikovat úpon m. pronator teres ve vrcholu konvexity laterální plochy diafýzy radia. Poznáme ho podle typické šlachy. Chceme-li obnažit proximální polovinu radia, musíme postupovat opatrně, abychom neporanili RPNR. S preparací začínáme při úponu m. pronator teres a podél jeho laterálního okraje postupuje proximálně mezi tímto svalem a úponem m. supinator. V této fázi, kdy shrnujeme m. supinator dorzolaterálně, je výhodné převést proximální fragment diafýzy do maximální supinace. To lze nejlépe provést pomocí K-drátu zavrtaného kolmo do volární plochy úlomku a jeho vytočením zevně. Canalis supinatorius se přesunuje dorzálně, což snižuje riziko poranění RPNR. Uvolnění m. supinator začíná vždy distálně a postupujeme proximálně. Zhruba na úrovni šlachy m. biceps brachii je většinou nutné identifikovat a ošetřit a. et v. recurrens radialis. Tyto cévy brání odtažení vasa radialia mediálně. Po uvolnění celého m. supinatorius založíme opatrně mezi sval a kosti malé Hohmannovo elevatorium. Nyní, pokud je to nutné, můžeme protnout přední plochu kloubního pouzdra a revidovat humeroradiální kloub., In the clinical practice, radial shaft may be exposed via two approaches, namely the posterolateral Thompson and volar (anterior) Henry approaches. A feared complication of both of them is the injury to the deep branch of the radial nerve. No consensus has been reached, yet, as to which of the two approaches is more beneficial for the proximal half of radius. According to our anatomical studies and clinical experience, Thompson approach is safe only in fractures of the middle and distal thirds of the radial shaft, but highly risky in fractures of its proximal third. Henry approach may be used in any fracture of the radial shaft and provides a safe exposure of the entire lateral and anterior surfaces of the radius. The Henry approach has three phases. In the first phase, incision is made along the line connecting the biceps brachii tendon and the styloid process of radius. Care must be taken not to damage the lateral cutaneous nerve of forearm. In the second phase, fascia is incised and the brachioradialis identified by the typical transition from the muscle belly to tendon and the shape of the tendon. On the lateral side, the brachioradialis lines the space with the radial artery and veins and the superficial branch of the radial nerve running at its bottom. On the medial side, the space is defined by the pronator teres in the proximal part and the flexor carpi radialis in the distal part. The superficial branch of the radial nerve is retracted together with the brachioradialis laterally, and the radial artery medially. In the third phase, the attachment of the pronator teres is identified by its typical tendon in the middle of convexity of the lateral surface of the radial shaft. The proximal half of the radius must be exposed very carefully in order not to damage the deep branch of the radial nerve. Dissection starts at the insertion of the pronator teres and proceeds proximally along its lateral border in interval between this muscle and insertion of the supinator. During release and retraction of the supinator posterolaterally, it is beneficial to supinate the proximal fragment of the shaft as much as possible, preferably by K-wire drilled perpendicular into the anterior surface of the fragment and rotated externally. As a result, canalis supinatorius is moved posteriorly which reduces the risk of injury to the deep branch of the radial nerve. The supinator is released always from distal to proximal. Approximately at the level of the biceps brachii tendon, it is usually necessary to identify and ligate the radial recurrent artery and vein which prevent retraction of the radial vessels medially. After detachment of the whole supinator, a small Hohmann elevator is carefully inserted between the muscle and the bone. If necessary, it is now possible to open the anterior surface of the joint capsule and revise the humeroradial joint., and J. Bartoníček, O. Naňka, M. Tuček