a1_Autor na české publicistice z dvacátých let dvacátého století zkoumá, jaké představy a obrazy si tehdy vytvářeli Češi o Podkarpatské Rusi jako nejvýchodnější části Československé republiky a o jejích obyvatelích. Na dané téma uplatňuje koncept orientalismu, vzešlý z postkoloniálních studií, a prostřednictvím analýzy zvolených pramenů představuje Podkarpatskou Rus v dobovém českém vnímání jako československý Orient, s charakteristickými rysy exotičnosti, malebnosti, divokosti, zaostalosti nebo odlišného plynutí času. Pro Čechy (a v menší míře Slováky), kteří přicházeli po roce 1918 na Podkarpatskou Rus jako úředníci, učitelé nebo policisté v roli nových správců nebo jako turisté, se jednalo zpočátku o téměř neznámé prostředí. Potřeba orientovat se v něm, integrovat je do nového státního celku a legitimizovat novou vládu vedla Čechy k tomu, aby zdejší rusínské obyvatele pojímali buď jako slovanské bratry, kteří trpěli pod staletým útiskem Maďarů, nebo jako prostoduché domorodce, které je nutné civilizovat. Líčení Rusínů jako ''v jádru dobrého lidu'' se ovšem podle autora mísilo s jejich popisy jako indolentních a iracionálních bytostí, náchylných k alkoholu a ohrožovaných ve své naivitě účelovou komunistickou či ukrajinskou nacionální agitací., a2_Další dvě zdejší etnické skupiny, Maďary a Židy, naproti tomu Češi zobrazovali převážně negativně, jako orientálce protikladné Evropanům, jejichž vliv je nutné marginalizovat. Podobně záporné hodnocení platilo také pro podkarpatské komunisty, ukrajinské emigranty a řeckokatolickou církev. Sami Češi se podle autora často charakterizovali jako racionální a efektivní nositelé západní civilizace, avšak někdy též jako příliš mírní nebo idealističtí. Zcela odlišný obraz Podkarpatské Rusi, jak ukazuje autor, nabízela publicistika československých komunistů. Ti zde byli ve dvacátých letech nejsilnější politickou stranou a jejich diskurz nastoloval především narativ české buržoazní diktatury, okupace a koloniálních praktik. V závěrečných kapitolách studie podává autor přehled o tom, jak byla od třicátých do současnosti Podkarpatská Rus přítomná v české kulturní paměti a jak je Československo přítomno v kulturní paměti a historii Zakarpatí., a1_The author examines Czech journalism of the 1920s to find out what ideas and images Czechs had at that time about Carpathian Ruthenia, the easternmost part of their new country, the Czechoslovak Republic. In his research on this topic, the author employs Orientalism, a concept that originates in postcolonial studies, and, after analyzing his sources, he presents Carpathian Ruthenia as it appeared to Czechs at that time, that is, as the Czechoslovak Orient, with the characteristic features of the exotic, the picturesque, the wild, the backward, and with a different sense of time. For Czechs (and to a lesser extent Slovaks too) who came to Carpathian Ruthenia after 1918 as clerks, teachers, and police, in the role of the new administrators, or as tourists, this was initially an almost unknown environment. The need to get one´s bearings in it, to integrate it into the new republic, and to legitimate the new government led the Czechs to conceive of the local Rusyns either as fellow Slavs who had for centuries suffered under Magyar oppression or as simple-minded natives who need civilizing. According to the author, the depiction of the Rusyns as ''good folk and heart'' was, however mixed with descriptions of them as indolent and irrational beings, with an inclination to drink and, in their naiveté, susceptible to Communist or Ukrainian nationalist propaganda. By contrast, the other local ethnic groups, the Magyars and the Jews, were depicted by Czechs in a mainly negative way, as Orientals, the opposite of Europeans, whose influence had to be minimalized. A similarly negative assessment applied also to the Communists of Carpathian Ruthenia, Ukrainian immigrants, and the Ukrainian Greek Orthodox Church., a2_Czechs, according to the author, often described themselves as rational and efficient bearers of Western Civilization, but were, they felt, sometimes excesively lenient or idealistic. A quite different picture of Carpathian Ruthenia, the author argues, was offered by the journalism of the Czechoslovak Communists. In the 1920s, the Communists were the strongest political party here and it was mainly their discourse that established the narrative about a Czech bourgeois dictatorship, occupation, and colonial practices. In the concluding sections of the article, the author presents a summary of how, from the 1930 to the present, Carpathian Ruthenia was present in Czech cultural memory and Czechoslovakia was present in the cultural memory and history of Carpathian Ruthenia., Stanislav Holubec., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O ,,čistotě'' a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval ,,atomový optimismus'', se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné., a2_Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného ,,atomového optimismu'', vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren., Based on textx excerpted from Czechoslovak periodicals and dailies of that time the study shos changes of the image of nuclear power and nuclear energy in Czechoslovakia between the 1950s and the 1980s, as well as the position of environmental issues in it. In the 1950s, the image prevailing in periodicals and dailies was that of harnessed and transformed nature, with the anticipated arrival of nuclear power plants presented as a natural replacement of coal-fired plants necessitated by limited coal reserves. At that time there were no doubts about the ''cleanliness'' of nuclear power plants. In the decades that followed, the strategy of authors, often experts in the field and promoters of science, changed, as the ''nuclear optimism'' was ebbing. They started, albeit cautiously, admitting a possibility of health; however, referring to accurate data, they were also downplaying the risk, claiming it was highly unlikely. The authoress contextualizes the Czechoslovak nuclear energy discourse, showing that there were no significant differences from the general ''nuclear optimism'' prevailing in the Soviet Union, United States or France; however, since the mid-1960s, and particularly since the following decade, the shape and form of the discourse in the Soviet Bloc diverged from that in the West considerably. In Czechoslovakia, the discourse was monopolized and no texts questioning the Czechoslovak orientation on nuclear energy could be officially published. The inertia of the positive image of nuclear power in Czechoslovak journalism was made possible not only by the socialist dictatorship, but also by a continuity of authors. In this respect, there were never a question whether to use nuclear power or not; the question was how to develop it in a way guaranteeing a sufficient level of environmental protection and safety of nuclear power plants., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy