The article deals with an applicability of John Searle’s theory of social ontology to linguistic category of proper names. We suggest that in the context of Searle’s theory we can consider proper names to be a kind of social institution. By several examples from anthropolinguistic research and from the field of theoretical onomastics we try to show that proper names meet conditions specified by John Searle, in particular that - through different communities all over the world - they are ''holders'' of various types of deontic power. At the end of our article we shortly weigh the possibility that proper names can be regard as status indicators (in terms of Searle’s theory) too., Článek pojednává o aplikovatelnosti teorie sociální ontologie Johna Searle na jazykovou kategorii vlastních jmen. Navrhujeme, že v kontextu Searlovy teorie můžeme považovat vlastní jména za druh sociální instituce. Několik příkladů z antropolingvistického výzkumu az oblasti teoretické onomastiky se snažíme ukázat, že vlastní jména splňují podmínky stanovené Johnem Searlem, zejména, že - prostřednictvím různých komunit po celém světě - jsou ,,držiteli''
různých typů deontické moci . V závěru našeho článku stručně zvažujeme možnost, že vlastní jména mohou být považována za stavové indikátory (z hlediska Searlovy teorie)., and Marek Nagy
My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky
The paper argues in favour of the Searlean internalist way of construing the content of thoughts and communicative acts. As interpreted by the author, it reflects the participation of external factors in the determination of content (stressed by externalists like Burge, Putnam, Kripke and Davidson) but it does so in a way which enables to approach the thinking and communicating individual as a real subject of his acts. The crucial move is to incorporate the individual’s reliance on the relevant parameters of his physical or social environment into the construal of the content itself. Then the external factors can be treated as exploited by the individual himself in the articulation of his acts, rather than as intervening into the content through the gaps marked by indexicals, proper names, natural kind terms or concepts borrowed from the communal repertoire. In particular with respect to the last factor the author proposes a maxim of interpretation which he labels as The principle of maximization of subjectivity and regards as a pendant of the well-known Principle of charity., Příspěvek argumentuje ve prospěch Searleanova internacionalistického způsobu interpretace obsahu myšlenek a komunikačních aktů. Jak interpretuje autor, odráží účast externích faktorů na určování obsahu (zdůrazněno externisty jako Burge, Putnam, Kripke a Davidson), ale dělá to způsobem, který umožňuje přistupovat k myšlení a komunikovat jednotlivce jako skutečný jeho aktů. Rozhodujícím krokem je začlenit závislost jednotlivce na relevantních parametrech jeho fyzického nebo sociálního prostředí do konstrukčního obsahu samotného. Externí faktory pak mohou být považovány za vykořisťované jednotlivcem samotným v artikulaci jeho činů, spíše než jako zasahování do obsahu skrze mezery označené rejstříky, vlastními jmény, termíny přirozené povahy nebo koncepty vypůjčené ze společného repertoáru. Zejména s ohledem na poslední faktor autor navrhuje zásadu interpretace, kterou označuje jako zásadu maximalizace subjektivity a vnímá jako přívěsek známého principu lásky., and Petr Koťátko