Max Dvořák: Francesco Borromini jako restaurátor

Title:

Max Dvořák: Francesco Borromini jako restaurátor
Max Dvořák: Francesco Borromini as a restorer

Creator:

Švácha, Rostislav

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:81386db8-155b-488a-9500-a6370cd73b55
uuid:81386db8-155b-488a-9500-a6370cd73b55

Type:

model:article and TEXT

Format:

bez média and svazek

Description:

V článku Maxe Dvořáka o Borrominiho přestavbě baziliky S. Giovanni in Laterano v Římě se prolínají zájmy dějin umění a památkové péče. Dvořák tu sleduje podněty knihy Aloise Riegla Spátrómische Kunstindustrie (1901) a definuje architekturu jako zformovaný prostor a zformovanou hmotu. Takové pojetí nepochybně souznělo s tendencemi rané modernistické architektury na počátku 20. století. Dvořák nicméně nachází jeho předchůdce v baroku, v architektonické tvorbě Michelangelově a Borrominiho. Oba tito tvůrci se odklonili od „objektivní" tektoniky renesance, Borromini hnětl hmotu i prostor stavby odvážněji než Michelangelo. Pro Borrominiho přestavbu lateránské baziliky byla podle Dvořákova názoru příznačná architektova schopnost integrovat staré části, zejména gotické a renesanční náhrobky, do nového celku a doplňovat je v úplně moderním stylu. V této prezentaci Borrominiho se ozývá Dvořákova polemika s architekty historismu, kteří uváděli staré památky do hypotetického původního stavu a řídili se přitom svými vlastními představami o starých stylech. Dvořák proti tomu naznačuje, že moderní architekti by měli staré památky obnovovat podobnou metodou jako Borromini: s pietou, avšak doplňky ať jsou zcela moderní. Svůj důraz na pietnost Borrominiho přestavby lateránské baziliky ovšem Dvořák přehání. Více piety než architekt totiž při rozhodování o této akci projevil jeho klient, papež Innocenc X. and The concerns of art history and the preservation of monuments intersect in Max Dvořák’s article about Borromini’s reconstruction of the Basilica di S. Giovanni in Laterano in Rome (Beiblatt fur Denkmalpflege, 1907). There, Dvořák follows the ideas in Alois Riegl’s book Spátrómische Kunstindustrie (1901) and defines architecture as shaped space and shaped mass. This conception undoubtedly resonated with the trends of early Modernist architecture at the beginning of the 20th century. Nonetheless, Dvořák sees its predecessor in the Baroque, in the architectural work of Michelangelo and Borromini. Both of these artists deviated from the ‘objective’ tectonics of the Renaissance. Borromini moulded the mass and space of a building in a more daring manner than Michelangelo. According to Dvořák, what distinguishes Borromini’s reconstruction of the Laterano basilica is the architect’s ability to integrate the old part, in particular the Gothic and Renaissance tombstones, into the new whole and complement them in a totally modern style. In this presentation of Borromini, one can hear Dvořák’s polemic with the architects of historicism, who returned old monuments to a hypothetical original state, guided by their own ideas about the old styles. Reacting against this, Dvořák suggests that modern architects should restore old monuments in a manner similar to that of Borromini: with piety, but also with additions that are totally modern. Of course, Dvořák’s emphasis on the piety of Borromini’s renovation of the Laterano basilica is exaggerated. The architect’s client, Pope Innocent X, showed more piety than the architect in deciding about the matter.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/
policy:public

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false