Search

Start Over Creator Švácha, Rostislav

3. Max Dvořák: Francesco Borromini jako restaurátor

Creator:
Švácha, Rostislav
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Language:
Czech
Description:
V článku Maxe Dvořáka o Borrominiho přestavbě baziliky S. Giovanni in Laterano v Římě se prolínají zájmy dějin umění a památkové péče. Dvořák tu sleduje podněty knihy Aloise Riegla Spátrómische Kunstindustrie (1901) a definuje architekturu jako zformovaný prostor a zformovanou hmotu. Takové pojetí nepochybně souznělo s tendencemi rané modernistické architektury na počátku 20. století. Dvořák nicméně nachází jeho předchůdce v baroku, v architektonické tvorbě Michelangelově a Borrominiho. Oba tito tvůrci se odklonili od „objektivní" tektoniky renesance, Borromini hnětl hmotu i prostor stavby odvážněji než Michelangelo. Pro Borrominiho přestavbu lateránské baziliky byla podle Dvořákova názoru příznačná architektova schopnost integrovat staré části, zejména gotické a renesanční náhrobky, do nového celku a doplňovat je v úplně moderním stylu. V této prezentaci Borrominiho se ozývá Dvořákova polemika s architekty historismu, kteří uváděli staré památky do hypotetického původního stavu a řídili se přitom svými vlastními představami o starých stylech. Dvořák proti tomu naznačuje, že moderní architekti by měli staré památky obnovovat podobnou metodou jako Borromini: s pietou, avšak doplňky ať jsou zcela moderní. Svůj důraz na pietnost Borrominiho přestavby lateránské baziliky ovšem Dvořák přehání. Více piety než architekt totiž při rozhodování o této akci projevil jeho klient, papež Innocenc X. and The concerns of art history and the preservation of monuments intersect in Max Dvořák’s article about Borromini’s reconstruction of the Basilica di S. Giovanni in Laterano in Rome (Beiblatt fur Denkmalpflege, 1907). There, Dvořák follows the ideas in Alois Riegl’s book Spátrómische Kunstindustrie (1901) and defines architecture as shaped space and shaped mass. This conception undoubtedly resonated with the trends of early Modernist architecture at the beginning of the 20th century. Nonetheless, Dvořák sees its predecessor in the Baroque, in the architectural work of Michelangelo and Borromini. Both of these artists deviated from the ‘objective’ tectonics of the Renaissance. Borromini moulded the mass and space of a building in a more daring manner than Michelangelo. According to Dvořák, what distinguishes Borromini’s reconstruction of the Laterano basilica is the architect’s ability to integrate the old part, in particular the Gothic and Renaissance tombstones, into the new whole and complement them in a totally modern style. In this presentation of Borromini, one can hear Dvořák’s polemic with the architects of historicism, who returned old monuments to a hypothetical original state, guided by their own ideas about the old styles. Reacting against this, Dvořák suggests that modern architects should restore old monuments in a manner similar to that of Borromini: with piety, but also with additions that are totally modern. Of course, Dvořák’s emphasis on the piety of Borromini’s renovation of the Laterano basilica is exaggerated. The architect’s client, Pope Innocent X, showed more piety than the architect in deciding about the matter.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

7. Surrealism and Czech functionalism

Creator:
Švácha, Rostislav
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Dějinám surrealismu a funkcionalismu se už věnovalo mnoho badatelů. Málo však zatím víme o vzájemném vztahu obou těchto –ismů. V české architektuře se počátkem třicátých let 20. století zformoval kroužek vědeckých funkcionalistů kolem Karla Teigeho. Většinou šlo o přísné racionalisty, kteří u architektury popírali její umělecký statut a u architektonické formy opomíjeli její psychologické působení. Pod vlivem Teigeho se kriticky vymezovali vůči Le Corbusierovi. Když se však Teige začal sbližovat se surrealismem, sotva mohl pominout Bretonovy výpady proti přepjatému racionalismu v moderní architektuře, zvlášť když je Breton v roce 1935 zopakoval v Praze. Teigeho rovněž zaujala Bretonova výzva k překonání rozporů mezi skutečností a snem, vědou a uměním, racionalitou a emotivitou. Pražský teoretik neustoupil od ideálu vědecké architektury, avšak připustil, že funkcionalismus bude ještě vědečtější, začne-li pomocí psychoanalýzy zkoumat dopad své architektonické formy na lidskou duši. Teze a hypotézy tohoto druhu se objevily v knize Teigeho Sovětská architektura (1936), v předmluvě ke knize Ladislava Žáka Obytná krajina (1947), najdeme je též v textech architektů Karla Janů, Jiřího Štursy, Jiřího Voženílka, Jiřího Krohy, případně i Víta Obrtela, který však tehdy stál mimo okruh Teigeho. Pomocí psychoanalytických argumentů, převzatých zjevně od Georgese Bataille, začal též Teige kritizovat sklony sovětské architektury třicátých let k pompézní a výhružné monumentalitě. Zájem českých vědeckých funkcionalistů o surrealismus a psychoanalýzu nevyústil v nějakou „surrealistickou architekturu“. Vedl však k obohacení architektonické formy o emotivně působivé složky, ba k jistém sblížení funkcionalismu a organické architektury. Rovněž Le Corbusierova tvorba přestala být okruhem Teigeho tabuizovaná. Nejzajímavější svědectví o tomto obratu přináší Volmanova vila v Čelákovicích (1938–1939) od týmu Janů – Štursa, jakási koláž sesbíraná z takových lecorbusierovských elementů, jaké se během třicátých let staly předmětem debaty surrealistů. and To date, many art historians have devoted themselves to the study of the history of Surrealism and Functionalism. Still, we do not know very much of the actual interrelationship between both –isms. A group of scientific Functionalists formed itself around Karel Teige in Czech architecture in the early 1930s. These were mostly orthodox rationalists who denied that architecture could have any artistic status and who also ignored the psychological impact of architectural form. Under Teige’s leadership they pointed a critical finger at Le Corbusier. But as Teige began to get closer to Surrealism, he could hardly ignore Breton’s onslaughts against agitated rationalism in modern architecture, particularly so when Breton had repeated such attacks in Prague in 1935. Teige was also impressed by Breton’s call to overcome the contradictions existing between reality and dream, science and art, between rationality and emotivity. Even though the Prague theoretician had not abandoned his ideal of science-based architecture, he did admit that Functionalism would be still more scientific if, using psychoanalysis, it would explore the impact of its architectural form on the human soul. Theses and hypotheses of this kind appeared in Teige’s Sovětská architektura (Soviet Architecture, 1936), in a preface to the book by Ladislav Žák Obytná krajina (Inhabited Landscape, 1947), and may also be found in the texts written by architects Karel Janů, Jiří Štursa, Jiří Voženílek, Jiří Kroha, eventually Vít Obrtel, who, however, had stood outside Teige’s circle at that time. Employing psychoanalytical arguments taken over from Georges Bataille, Teige also began criticizing the tendencies in Soviet architecture of the 1930s towards what he called pompous and menacing monumentality. The interest of Czech scientific Functionalists in Surrealism and psychoanalysis did not lead to the emergence of any ‘Surrealist architecture’. It was, however, instrumental in enriching architectural form by adding emotional components, even leading to a certain affinity between Functionalism and organic architecture. Le Corbusier’s architecture also ceased to be tabooed by Teige’s circle. The most interesting testimony to that shift comes in the Volman Villa in Čelákovice near Prague (1938–1939), built by a team of architects Janů – Štursa, representing kind of collage collected from Le Corbusieresque elements, features that eventually came to be discussed by Surrealists during the 1930s.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

Limit your search

Show values starting with
more »