Cíl: Uzlinové metastázy u karcinomu prostaty jsou nepříznivým prognostickým faktorem. Přínos regionální léčby v těchto případech zůstává kontroverzní. Cílem studie bylo posoudit tříleté onkologické výsledky a možnosti lokoregionální léčby sestávající z radikální prostatektomie (RP) a rozšířené pánevní lymfadenektomie (rPLAE). Hodnotili jsme také tříleté přežití bez nutnosti nasazení systémové léčby – androgen-deprivační terapie (ADT). Soubor pacientů a metoda: Do retrospektivní studie bylo zařazeno 86 pacientů (64 MOÚ, 22 Mostiště) s uzlinovými metastázami, u kterých byla provedena RP a rPLAE v období 8/2007–3/2014. rPLAE zahrnovala minimálně zevní ilické, obturatorní a vnitřní ilické uzliny. Adjuvantní nebo časnou záchrannou radioterapii podstoupilo 69 (80 %) pacientů. Medián sledování byl 30 měsíců. K analýze přežití pacientů jsme použili Kaplan-Meierovy křivky. Výsledky: Stadia pT2, pT3a, pT3b a pT4 byla zastoupena ve 20 %, 23 %, 55 %, resp. 2 % a medián PSA před operací byl 14 ng/ml (interkvartilový rozptyl (IQR) 8–23). Medián odstraněných a postižených uzlin byl 18 (IQR 14–22), resp. 2 (rozsah 1–9). Tříleté celkové a nádorově-specifické přežití dosáhlo 93 %, resp. 97 %. Bez biochemické progrese a bez nasazené ADT bylo po třech letech 66 %, resp. 64 % pacientů. Pooperačně byl medián PSA 0,029 ng/ml (IQR 0,007–0,135). Riziko biochemické progrese bylo signifikantně nižší při počtu pozitivních uzlin ≤ 2 (p = 0,048) a hodnoty pooperačního PSA < 0,01 (p = 0,018). Závěr: Pacienti s uzlinovými metastázami tvoří heterogenní skupinu a u části z nich, zejména s minimálním postižením uzlin, může lokoregionální léčba vést k remisi onemocnění, nebo alespoň k oddálení doby do biochemické progrese. Další studie jsou nutné k určení přesnějších indikací radioterapie a ADT u této skupiny pacientů., Aims: Lymph node metastasis is an unfavorable prognostic factor in prostate cancer. The benefit of pelvic lymph node dissection remains controversial. The aim of our study was to evaluate three-year oncological results and assess the potential of locoregional therapy consisting of radical prostatectomy (RP) with extended pelvic lymph node dissection (ePLND). We also evaluated the 3-year survival rate in patients without androgendeprivation therapy (ADT). Methods: Eighty-six patients (64 MOÚ, 22 Mostiště) with nodal metastases who underwent RP + ePLND between August 2007 and March 2014 were included in this study. ePLND included a minimum of external iliac, obturator and internal iliac node dissection. Adjuvant or early salvage RT was performed in 69 (80 %) patients. Median follow-up was 30 months. The Kaplan-Meier model was used to evaluate the survival rate. Results: Stages pT2, pT3a, pT3b and pT4 were seen in 20 %, 23 %, 55 % and 2 % of the patients respectively. The median PSA was 14 ng/ml (IQR 8–23). The median number of removed and metastatic lymph nodes was 18 (IQR 14–22) and 2 (range 1–9) respectively. Three-year overall and cancerspecific survival was 93 % and 97 %. The proportion of patients without biochemical recurrence and with delayed ADT after three years was 66 % and 64 % respectively. Postoperatively, median PSA was 0,029 (IQR 0,007–0,135). A maximum of two positive lymph nodes (p = 0,048) and a postoperative PSA lower than 0,01 ng/ml (p = 0,018) were significantly associated with the risk of biochemical recurrence. Conclusion: Patients with nodal metastases comprise a heterogeneous group. In a subset with minimal nodal involvement, the locoregional treatment may be curative. The results imply that a substantial number of patients may benefit through delay in the biochemical recurrence and the need for ADT. Further studies are needed to better define the need for RT and ADT in this group of the patients., Michal Staník, Jan Doležel, Ivo Čapák, Daniel Macík, Jiří Jarkovský, Eva Lžičařová, Marcela Vagundová, Martin Šustr, David Miklánek, and Literatura
Sandecká V., Hájek R., Adam Z., Špička I., Ščudla V., Gregora E., Radocha J., Walterová L., Kessler P., Adamová D., Valentová K., Vonke I., Ulmanová L., Starostka D., Wróbel M., Brožová L., Jarkovský J., Mikulášová A., Říhová L., Almáši M., Ševčíková S., Krejčí M., Straub J., Minařík J., Pavlíček P., Pour L., Všianská P., Okutabe S., Penka M., a Maisnar V. v zastoupení České myelomové skupiny and Literatura
Cílem této studie bylo stanovit prognózu psychologického distresu u pacientek s karcinomem prsu po primární onkologické léčbě pomocí biologických a psychologických proměnných. Skupina hodnocených pacientek zahrnovala 98 starších pacientek po léčbě karcinomu prsu (ve středním věku 65 let), které vyplnily dotazník SVF 78 (detekce způsobů zvládání stresu), dotazník NEO-FFI (detekce osobnostních rysů), dotazník SCL-90 (zjišťování psychopatologie) po dokončení léčby, a další retrospektivně po diagnóze. Stupnice SAS (měření stupně úzkosti) byla vyplněna menším počtem pacientek. Údaje o faktorech souvisejících s karcinomem a léčbou byly získány z lékařských záznamů. V rámci této studie byl psychologický distres měřen metodou SCL-90 pomocí indexu celkové závažnosti Global Severity Index (GSI) a indexu zátěže pozitivních příznaků Positive Symptom Distress Index (PSDI). Kvantifikace vztahu mezi biologickými a psychologickými prediktory a GSI a PSDI jakožto závislými proměnnými byla vyhodnocena pomocí lineárních regresních modelů s jednou proměnnou i více proměnnými. Po diagnóze a po jednom roce primární léčby byly sledovány hladiny C-reaktivního proteinu. Nejlepší model predikce GSI po léčbě byl zjištěn lineární regresí s více proměnnými jakožto kombinace prediktorů GSI, hladiny CRP a přívětivosti (podškála NEO-FFI) v době diagnózy, v níž R2 = 76,6 %. Nejlepší model predikce PSDI po léčení sestával z hodnoty PSDI, prvku sebeobviňování SVF 78 a stadia nemoci (IV. oproti nižším) v době diagnózy při R2 = 53,9 %. Začlenění celkového hrubého skóre metody SAS do modelů s více proměnnými pro predikci GSI a PSDI způsobilo nárůst hodnoty R2 (ze 71,5 % na 85,0 % a 46,0 % na 65,1 %). Biologické i psychologické prediktory se prokázaly jako významné a vhodné pro predikci psychologického distresu u starších pacientek s karcinomem prsu po dlouhodobém onkologickém léčení. Klíčová slova: C- reaktivní protein – starší přežívající s karcinomem prsu – multivariantní lineární regrese – psychoneuroimunologie – predikce psychologického distresu– retrospektivní studie, The aim of this study was to determine the prognosis of psychological distress in breast cancer survivors after primary oncological treatment using biological and psychological variables. The test group consisted of 98 elderly breast cancer survivors (median age was 65 years) who completed the SVF 78 questionnaire (coping styles measures), NEO-FFI questionnaire (personality traits measures), SCL-90 questionnaire (psychopathology measures) completing treatment and another retrospectively at diagnosis. The SAS scale (anxiety measures) was completed by a lower number of patients. Data on tumour-related factors and treatment were obtained from medical records. Within the scope of this study, psychological distress was measured via the SCL-90 method using Global Severity Index (GSI) and Positive Symptom Distress Index (PSDI). Quantification of the relationship between biological and psychological predictors and GSI and PSDI as dependent variables was estimated using both univariate and multivariate linear regression models. C-reactive protein levels were monitored at diagnosis and one year after primary treatment. The best model for the prediction of GSI after treatment was identified by multivariate linear regression as the combination of GSI, CRP level and agreeableness (NEO-FFI subscale) predictors at the time of diagnosis in which R2 = 76.6 %. The best model for predicting PSDI after treatment consisted of PSDI, the self-accusation component of SVF 78 and the stage of the disease (IV vs lower) at the time of diagnosis with R2 = 53.9 %. Incorporating the total raw score of the SAS questionnaire into the multivariate models for prediction of GSI and PSDI caused an increase in R2 (71.5 % to 85.0 % and 46.0 % to 65.1 %), respectively. Both biological and psychological predictors proved significant and suitable for psychological distress prediction in elderly breast cancer survivors after long-term oncological treatment. Key words: C-reactive protein – elderly breast cancer survivors – multivariate linear regression – psychoneuroimmunology – psychological distress prediction – retrospective study, and Kateřina Skřivanová, Tomáš Svěrák, Dagmar Brančíková, Jiří Jarkovský, Klára Benešová, Ľubomíra Anderková, Nela Elfmarková, Hana Peterková, Marcela Bendová, Luboš Minář, Eva Holoubková, Jan Nedvěd, Markéta Protivánková, Ladislav Dušek
Úvod: Prognostický význam laboratorních parametrů asociovaných s postižením jater byl prokázán v mnoha studiích, nicméně jen málo prací sleduje prediktivní vliv jaterních enzymů u akutních koronárních syndromů (AKS). Cílem naší práce bylo zjistit prognostický vliv abnormalit funkčních jaterních testů u pacientů hospitalizovaných pro AKS s manifestním srdečním selháním. Metodika a výsledky: Z celkového souboru 8 818 pacientů v registru AHEAD (Acute Heart Failure Database) bylo vybráno 359 pacientů s diagnózou AKS a dostupnými hodnotami aspartátaminotransferázy (AST), alaninaminotransferázy (ALT), alkalické fosfatázy (ALP) a gamaglutamyltransferázy (GGT). Výskyt abnormálních hodnot zkoumaných laboratorních parametrů v našem souboru byl následující – AST u 71,3 %, ALT u 55,2 %, ALP u 11,7 % a GGT u 31,8 % pacientů. S krátkodobou (30denní) celkovou mortalitou byly významně asociovány abnormální hodnoty AST a ALT, zatímco dlouhodobou celkovou mortalitu signifikantně ovlivňovaly abnormality AST, ALP a GGT. Závěr: I přes vývoj moderních biomarkerů myokardiální ischemie zůstává role funkčních jaterních testů díky jejich snadné proveditelnosti a cenové dostupnosti v diagnostice infarktu myokardu nezastupitelná. Jak však naznačují výsledky naší studie, neméně důležitý je i jejich prediktivní význam., Introduction: The prognostic significance of the laboratory parameters associated with hepatic impairment has been proven in many studies. However, only a few of them focused on the predictive value of liver enzymes in acute coronary syndromes (ACS). The aim of our study was to evaluate the prognostic significance of abnormal liver function tests in patients hospitalised with ACS and concomitant acute heart failure. Methods and results: Of 8,818 patients included in the AHEAD (Acute Heart Failure Database) registry, 359 patients had ACS on admission and complete records on aspartate aminotransferase (AST), alanine aminotransferase (ALT), g‑glutamyltransferase (GGT), and alkaline phosphatase (ALP) serum levels. The incidence of abnormalities was as follows – AST in 71.3%, ALT in 55.2%, ALP in 11.7% and GGT in 31.8%. A significant association with short‑term (30-day) mortality was found in AST and ALT. A significant influence of AST, ALP and GGT was found in the case of long‑term mortality. Conclusion: Despite the development of modern myocardial ischaemia biomarkers, the role of liver function tests due to their high accessibility and affordability remains irreplaceable. As indicated by our study, the predictive value of liver enzymes is also highly important., and Vyskočilová K., Špinarová L., Špinar J., Vítovec J., Littnerová S., Mikušová T., Pařenica J., Jarkovský J.