Cílem práce je identifikace příčin rozdílů v tvorbě a realizaci českých veřejných a sociálních politik, zaměřených na problém bezdomovectví v porovnání s přístupy v USA, Austrálii a vybraných zemích EU, včetně samotné EU. Jsou použity metody srovnávací analýzy politických agend, dokumentů a dosahovaných výsledků v kombinaci s kritickou diskurzivní analýzou. Mezi hlavními příčinami dlouhodobě rozdílného přístupu ČR k bezdomovectví figurují izolace aktivit státu od nezávislého výzkumu, chybějící zákon o bezdomovcích, jednostranná tržní orientace transformace společnosti v neoliberálním kontextu a rozpory s lidskými právy. Ke koncepční změně orientace české veřejné a sociální politiky na výzkum příčin bezdomovectví a na cíle integrace bezdomovců a prevence bezdomovectví dochází až v roce 2013 v rámci přímého vlivu strategie Evropa 2020. V porovnání se srovnávanými zeměmi však jde v ČR o časový posun o 20 let. Do této doby byla věnována v ČR pozornost pouze poskytování sociálních a zdravotních služeb bezdomovcům, přičemž v důsledku sociálních a ekonomických změn dochází ke kontinuálnímu zhoršování strukturálních faktorů chudoby a sociálního vyloučení včetně bezdomovectví., The aim of this work is to identify the causes of existing differences in the development and implementation of Czech public and social policy, focusing on the problem of homelessness in comparison with the approaches in the USA, Australia and selected EU countries, including the EU itself. There are used the methods of comparative analysis of political agendas, documents and achieved results of evaluated policies in combination with critical discourse analysis. Among the main causes of long-term differentiation of the Czech Republic to homelessness figures isolation of state activities from independent research, lack of strategy research and formulation of priorities.The conceptual reorientation of Czech public and social policy research on the causes of homelessness and the objective of integrating the homeless and preventing homelessness was formulated in 2013 under the direct influence of Europe 2020., Veronika Košťálová, Petr Háva, and Literatura
Úvod: Náklady na léčbu diabetu 2. typu (DM2T) se zvyšují s nedostatečnou kompenzací a rozvojem komplikací. Nelze-li u pacientů dosáhnout kompenzace DM2T pomocí režimových opatření a podáváním perorálních antidiabetik (PAD), je doporučeno zahájení léčby inzulinem. Efektivita léčby DM2T bazálními inzuliny typu NPH nebo glargin v kombinaci s PAD byla zhodnocena řadou farmakoekonomických studií. Žádná z nich však nebyla provedena v České republice. Cílem projektu POET2 proto bylo porovnat přímé roční náklady na léčbu DM2T v podmínkách běžné klinické praxe v České republice, které vznikly v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem NPH nebo glargin v kombinaci s PAD. Metodika: Analyzována byla data od 1 967 pacientů, kteří splnili kritéria pro zařazení do neintervenčního prospektivního registru (DM2T, dosavadní léčba PAD, glykovaný hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) a kteří byli sledováni po dobu 12 měsíců od zahájení terapie inzulinem (glargin: n = 1 061 vs NPH: n = 906). Cena léčby byla hodnocena z pohledu zdravotních pojišťoven a zahrnovala úhrady léčiv, zdravotnických prostředků a pomůcek a zdravotnických výkonů. Výsledky: U obou léčebných skupin došlo k snížení HbA1c (skupina pacientů léčená inzulinem glargin: o 1,77 % IFCC vs skupina pacientů léčená inzulinem NPH: o 1,73 % IFCC) a glykemie nalačno (FPG) (glargin: o 3,67 mmol/l vs NPH: o 3,63 mmol/l). Léčba inzulinem glargin byla spojena s významně nižším výskytem dokumentovaných symptomatických hypoglykemií (glargin: 0,840 příhod na pacienta a rok léčby vs NPH: 1,053 příhod na pacienta a rok léčby; p < 0,05). Celkové přímé roční zdravotnické náklady vzniklé v souvislosti se zahájením léčby bazálním inzulinem byly v průměru o 2 547,07 Kč vyšší při léčbě inzulinem glargin (glargin: 12 173,09 ? 4 169,44 Kč vs NPH: 9 626,02 ? 3 432,79 Kč; p < 0,001) v důsledku vyšší ceny farmakoterapie (glargin: 7 992,97 ? 4 001,81 Kč vs NPH: 3 784,2 ? 3 181,48 Kč; p < 0,001). Při léčbě inzulinem glargin však byly významně nižší náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek (glargin: 2 332,08 ? 917,84 Kč vs NPH: 3 893,95 ? 989,79 Kč; p < 0,001) a náklady na zdravotnické výkony (glargin: 1 848,04 ? 684,89 Kč vs NPH: 1 947,87 ? 685,43 Kč; p < 0,001). Závěr: Léčba DM2T bazálním inzulinem v kombinaci s PAD byla v podmínkách běžné klinické praxe v České republice efektivní terapeutickou intervencí. Celkové přímé roční zdravotnické náklady byly vyšší při léčbě inzulinem glargin než při léčbě inzulinem NPH. Náklady spojené s poskytováním zdravotnických prostředků a pomůcek a náklady na zdravotnické výkony však byly při léčbě inzulinem glargin nižší. Také výskyt hypoglykemií byl významně nižší u pacientů léčených inzulinem glargin., Introduction: Poor glycemic control and the resulting development of complications of type 2 diabetes (DM2T) increase treatment costs. If adequate glycemic control cannot be achieved by lifestyle modifications and oral antidiabetic (OAD) therapy, initiation of insulin therapy is recommended. Cost effectiveness of basal insulins of the type NPH or glargine in combination with OAD for the treatment of DM2T was examined in a number of pharmacoeconomic studies. However, none of these studies were conducted in the Czech Republic. Therefore, the aim of the project POET2 was to compare annual direct medical costs of treating DM2T after addition of insulin NPH or glargine to OAD therapy in a clinical practice setting in the Czech Republic. Methodology: Data collected from 1 967 patients who met the criteria for inclusion into the non-interventional prospective registry POET2 (DM2T, ongoing OAD therapy, glycated hemoglobin HbA1c > 6 % IFCC) and who were observed for 12 months following the start of insulin therapy (glargine: n = 1 061 vs NPH: n = 906) were analysed. Costs of treatment were analysed from the perspective of health insurance companies and included costs of medication, medical devices and medical procedures. Results: In both treatment groups a reduction of HbA1c (glargine group: by 1.77 % IFCC vs NPH group: by 1.73 % IFCC) and fasting plasma glucose (glargine group: by 3.67 mmol/l vs NPH group: by 3.63 mmol/l) was observed. Insulin glargine therapy was associated with the incidence of a significantly lower number of documented symptomatic hypoglycemic events (glargine group: 0.840 events per patient and year of treatment vs. NPH group: 1.053 events per patient and year of treatment; p < 0.05). Overall annual direct medical costs associated with the initiation of basal insulin treatment were higher on average by 2547.07 CZK among patients treated with insulin glargine (glargine group: 12 173.09 ? 4 169.44 CZK vs NPH group: 9 626.02 ? 3 432.79 CZK; p < 0.001) due to higher costs of medication (glargine group: 7 992.97 ? 4 001.81 CZK vs NPH group: 3 784.2 ? 3 181.48 CZK; p < 0.001). By contrast, costs of medical devices (glargine group: 2 332.08 ? 917.84 CZK vs NPH group: 3 893.95 ? 989.79 CZK; p < 0.001) and medical procedures (glargine group: 1 848.04 ? 684.89 CZK vs NPH group: 1 947.87 ? 685.43 CZK; p < 0.001) were lower among patients treated with insulin glargine. Conclusion: Addition of basal insulin to OAD therapy was an efficacious therapeutic intervention for the treatment of DM2T in a clinical practice setting in the Czech Republic. Overall annual direct medical costs were higher among patients treated with insulin glargine than among patients treated with insulin NPH. However, costs of medical devices and medical procedures were lower in the insulin glargine group. In addition, incidence of hypoglycemia was significantly lower among patients treated with insulin glargine., and Milan Kvapil, Denisa Janíčková Žďarská, Josef Suchopár, Michal Prokeš, Jan Brož