Tapeworms of the genus Caryophyllaeus Gmelin, 1790 (Caryophyllidea: Caryophyllaeidae), common parasites of cyprinid fishes, are reviewed and taxonomic status of 42 nominal taxa that have been placed in the genus during its long history is clarified. The following seven species occurring in the Palaearctic Region are recognised as valid: C. laticeps (Pallas, 1781), C. auriculatus (Kulakovskaya, 1961), C. balticus (Szidat, 1941) comb. n. (syn. Khawia baltica Szidat, 1941), C. brachycollis Janiszewska, 1953, C. fimbriceps Annenkova-Chlopina, 1919, C. syrdarjensis Skrjabin, 1913, and newly described Caryophyllaeus chondrostomi sp. n. (= C. laticeps morphotype 4 of Bazsalovicsová et al., 2014) from common nase, Chondrostoma nasus (Linnaeus), found in Austria and Slovakia. The new species differs by the paramuscular or cortical position of preovarian vitelline follicles, a large, robust body (up to 64 mm long), conspicuously long vas deferens, flabellate scolex with small wrinkles on the anterior margin, and anteriormost testes located in a relatively short distance from the anterior extremity. Caryophyllaeus kashmirenses Mehra, 1930 and Caryophyllaeus prussicus (Szidat, 1937) comb. n. are considered to be species inquirendae, C. truncatus von Siebold in Baird, 1853 and C. tuba von Siebold in Baird, 1853 are nomina nuda. Data on the morphology, host spectra, distribution and known life-cycles of valid species are provided. Phylogenetic interrelations of four species of the genus including its type species and newly described C. chondrostomi were assessed based on an analysis of sequences of lsrDNA and cox1. A key to identification of all valid species of Caryophyllaeus is also provided., Daniel Barčák, Mikuláš Oros, Vladimíra Hanzelová, Tomáš Scholz., and Obsahuje bibliografii
Coatis are traditionally divided into two genera (Nasua and Nasuella). Coatis from the lowlands of the Neotropics are larger (Nasua nasua in South America and Nasua narica in Central America) than those from the highlands in the Andean Cordilleras (Nasuella olivacea and maybe Nasuella meridensis). Some authors have claimed that Nasuella should be included in Nasua but strong data have not been provided to support this statement. We reported an extensive mitochondrial (mt) DNA analysis with 205 specimens with complete mitogenomes. Some N. olivacea were intermixed among haplogroups of N. nasua, some haplotypes of N. narica were intermediate between N. nasua and the most recent haplotypes of the Central American N. narica, and N. narica from southern Central America and northern Colombia were introgressed with mtDNA from N. olivacea. Furthermore, the spatial genetic structure of N. nasua, N. narica, and N. olivacea were practically identical. Additionally, we also show, for first the time, the karyotype of N. olivacea. The chromosome morphology of N. olivacea was un-differentiable from that of N. nasua. These data fail to support the independence of these two genera.
Autorka upozorňuje na důležitou úlohu žánru publicistického "obrazu" (črty) ve vývoji narativní prózy v polovině 19. století: jeho formální a obsahové impulsy (akcent na deskripci prostředí, subjektivní vypravěč, životní realita) pomáhaly překonávat svazující vliv (sentimentalistního a romaneskního) syžetu. Studie vychází z autorčina dlouhodobého systematického průzkumu českých obrozenských časopisů z let 1786-1850 a snáší relevantní materiál k problematice typologie a vývojových proměn "obrazu" (črty). Konstatuje boom "obrazů" ve 30. a 40. letech 19. století a prestižní postavení žánru v dobovém genologickém povědomí (účast významných spisovatelů na jeho pěstování, publikace v náročněji koncipovaných časopisech a almanaších, zařazení žánru do okruhu umělecké literatury v Jungmannově Slovesnosti 1845). Značnou část české časopisecké produkce 30. a 40. let tvořily překlady zahraničních prací, zejm. francouzských, anglických, německých, polských a ruských (mj. Gozzi, Ch. Dickens, Murot, P. de Kock, J. Janin, Langerhanns, Bulgarin), souběžně se však rozvíjela tvorba původní, která na jedné straně přijímala základní atributy evropské podoby žánru (moralistní a satirický tón povahopisů, pozornost k sociálním projevům velkoměsta a ke zvláštnostem okrajových etnik), na druhé straně se však vyznačovala specifickými domácími rysy, zejm. uplatněním národně a proslovansky agitační funkce (tematizace české, resp. slovanské krajiny, historie a současného buditelského hnutí, idealizace českého venkovského společenství jako reprezentace národa, kritický a satirický pohled na projevy národního odrodilství či módního vlastenčení ad.). Studie naopak nezjistila významnější přítomnost vídeňského typu biedermeierské črty. Autorka představuje umělecky nejhodnotnější původní realizace žánru črty, jako jsou Čelakovského "povahopisy", Tylova pražská a kutnohorská fyziologická črta ovlivněná romantickou optikou a národně buditelskou tendencí, sociálně a národnostně kritická črta Havlíčkova či etnografická črta soustředěná k vylíčení českého a slovanského venkovského lidového prostředí z pera manželů K. V. Zapa a H. z Wiśniowskich Zapové, B. Němcové, D. Slobody, L. Ritterberka, Moserova satirická črta z roku 1848 ad.). Mimo téma příspěvku autorka upozorňuje na četný výskyt příbuzného žánru, tzv. "obrazu ze života" (Lebensbild), který - podobně jako črta - usiluje představit určité (většinou sociální) prostředí, významněji však využívá dějového syžetu a pásma postav (vrcholnou realizaci žánru představuje Babička B. Němcové). and In this article the author discusses the important role of the character sketch in the development of narrative prose in the mid‑nineteenth century – its sources for content and form (the accent on description of milieu, the first‑person narrator, the realia) helped to overcome the straight‑jacket of the influence of the sentimental, novelistic storyline. The article, a result of the author’s long‑term research on Czech Revivalist periodicals from 1786–1850, brings together material on the typology and development of the sketch. She notes the 1830s–40s boom in sketches and the prestige that the form enjoyed in the period – for instance, the participation of leading writers in its cultivation, its publication in serious periodicals and annuals, and its inclusion with high literature in Jungmann’s Slovesnost (Verbal art, 1845). Czech periodicals of the 1830s and 1840s largely contained translations of works by foreign writers including Henry Bonaventure Monnier, Charles Dickens, Charles Paul de Kock, Jules Janin, and Faddei Venediktovich Bulgarin). Translation too, however, contributed to the development of the character sketch, which, on the one hand, adopted the fundamental attributes of the Western form (the moralizing, satirical tone, and attention to problems of big‑city life and the special features of marginal peoples), and, on the other hand, pointed out special domestic features, in particular a nationalist and Slavophil propaganda function (for example, the thematization of the Bohemian or Slav countryside, the past and present of the Revival movement, the idealization of the rural Bohemian community as representative of the nation, and a critical, satirical view on national renegades or fashionable jingoism). The author has not, on the other hand, found any of the features that distinguish a Vienna type of Biedermeier ‘sketch’. The artistically most valuable, she believes, are original sketches like František Ladislav Čelakovský’s (1799–1852) ‘povahopisy’, Josef Kajetán Tyl’s (1808–1856) Prague and Kutná Hora physiological sketch’ influenced both by both Romantic views and by Revivalist ideology, the social‑critical and critical patriotic sketch by Karel Havlíček (1821–1856), and the social‑anthropological sketch that concentrates on the portrayal of the Bohemian and Slavonic folk by Karel Vladislav Zap (1812–1871) and his wife Honorata (1825–1856), as well as Božena Němcová (1820?–1862), Daniel Sloboda (1809–1888 ), Ludvík Rittersberk (1809–1858), and Bedřich Moser (1821–1864) in his satirical sketch of 1848. In addition to this topic, the author indicates numerous occurrences of a related form, the Lebensbild, which, like the sketch, endeavours to present a milieu, mostly socially problematic, but, more important, seeks to use the story line and the actants. Němcová’s Babička (The Grandmother, 1855) represents the height of the form.